ECLI:CZ:US:2020:4.US.2403.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2403/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného Mgr. Simonou Oriničovou, advokátkou, sídlem Sladkovského 767, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. května 2020 č. j. 27 Co 98/2020-140, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a nezletilého D. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl o nákladech tohoto řízení tak, že "přizná stěžovateli právo na zaplacení nákladů právního zastoupení s tím, že povinnost k náhradě nákladů řízení, včetně nákladů právního zastoupení, uloží oprávněnému, případně oprávněnému a dalšímu účastníku řízení nebo vedlejšímu účastníku řízení, podle svého uvážení".
3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 1. 2020 č. j. 44 EXE 703/2019-93 bylo v řízení o návrhu stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce rozhodnuto tak, že exekuce vedená soudním exekutorem JUDr. Ivem Luhanem, u Exekutorského úřadu Praha 1, sp. zn. 99 EX 1321/19, se zastavuje (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 6 655 Kč (výrok II.) a že žádný z účastníků řízení, ani matka vedlejšího účastníka nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud se přiklonil k původní skutkové verzi stěžovatele, tedy, že v době uplatnění exekučního návrhu měl na výživném dluh za měsíc březen 2019, a tudíž exekuce byla zahájena důvodně. Opodstatněným shledal i nárok vedlejšího účastníka na vymáhání běžného výživného, jehož splatnost nastala v budoucnu.
4. Proti usnesení okresního soudu podali stěžovatel i vedlejší účastník (proti nákladovému výroku) odvolání. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 5. 2020 č. j. 27 Co 98/2020-140 bylo usnesení okresního soudu ve II. výroku potvrzeno (výrok I.). Ve III. výroku bylo usnesení okresního soudu změněno tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady exekučního řízení ve výši 5 082 Kč (výrok II.) a stěžovateli byla dále uložena povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 1 270,50 Kč (výrok III.).
5. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí přisvědčil okresnímu soudu, že exekuce na majetek stěžovatele byla oprávněným zahájena důvodně, když v době podání návrhu na nařízení exekuce stěžovatel dlužil vedlejšímu účastníkovi výživné za měsíc březen 2019 v částce 3 600 Kč a návrh na zahájení exekučního řízení pro vymožení pohledávky vedlejšího účastníka na dlužném výživném a následně i pro běžné výživné byl opodstatněný. Krajský soud poukázal na to, že tuto skutečnost v průběhu exekučního řízení ostatně připustil i stěžovatel, a to v druhé variantě svého vylíčení skutkového stavu, kdy uvedl, že tato situace skutečně nastala, avšak vinou banky, která neprovedla příkaz stěžovatele. Ačkoli posléze v poslední skutkové variantě stěžovatel tuto skutečnost opět popřel a znovu namítal, že v době zahájení exekučního řízení dluh na výživném nebyl, okresní soud vycházeje z rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a listin předložených účastníky v průběhu řízení pečlivě zkontroloval stěžovatelem poskytnuté platby a na základě těchto provedených důkazů uzavřel, že v době zahájení exekučního řízení dluh na výživném existoval a exekuce na majetek stěžovatele proto byla zahájena důvodně. Krajský soud se s těmito skutkovými závěry okresního soudu ztotožnil, považoval je za správné a odpovídající v řízení provedeným důkazům i obsahu spisu. V návaznosti na uvedené krajský soud považoval za správný i odvoláním napadený výrok usnesení okresního soudu o nákladech exekuce, neboť okresní soud správně konstatoval, že náklady soudního exekutora (jejichž výše nebyla předmětem odvolacího přezkumu), je povinen uhradit ten z účastníků, který zavinil zastavení exekuce [§89 věty první zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Tím, kdo zavinil zastavení exekuce, byl stěžovatel, který v průběhu vedení exekučního řízení dlužné výživné 3 600 Kč složil k rukám soudního exekutora a následně řádně hradil běžné výživné. Stěžovatel je proto povinen uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Ve III. výroku, jímž okresní soud rozhodl o nákladech účastníků řízení, však krajský soud považoval rozhodnutí okresního soudu za nesprávné, když matka vedlejšího účastníka nebyla oprávněna ve vykonávacím řízení zastupovat vedlejšího účastníka ve fázi nařízení exekuce a současně byla způsobilá vedlejšímu účastníkovi zvolit pro zastupování v řízení zástupce z řad advokátů. Důsledkem pochybení matky vedlejšího účastníka ve formulaci plné moci nemůže být podle krajského soudu to, že vedlejší účastník bude zkrácen na svém právu na náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložil v souvislosti s uplatňováním svých práv v exekučním řízení a které mu s ohledem na úspěch v řízení svědčí.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s důvody, na jejichž základě okresní soud rozhodl o zastavení exekuce. Stěžovatel namítá, že okresní soud pro odůvodnění svého rozhodnutí o zastavení exekuce nepřijal jeho skutková tvrzení o tom, že dluh na výživném za měsíc březen 2019 nevznikl, neboť výživné na tento měsíc bylo placeno předem již v únoru 2019, a že ani jiné výživné nedluží. Stěžovatel trvá na tom, že dluh na výživném za měsíc březen 2019 neexistoval a že nebyly dány důvody pro zahájení exekučního řízení. Exekuce proto měla být z tohoto důvodu zastavena a v souladu s tím mělo být rozhodnuto i o nákladech řízení před obecnými soudy a o nákladech exekuce. Povinnost k úhradě nákladů řízení neměla byt ukládána k tíži stěžovatele. Přesvědčení stěžovatele o tom, že soudy v jeho věci rozhodovaly nespravedlivě a zasáhly do jeho ústavně zaručených práv, dotvrzuje skutečnost, že soudní exekutor poté, co stěžovateli oznámil dne 25. 6. 2020 ukončení exekuce, mu dne 30. 6. 2020 vrátil na jeho účet částku ve výši 3 600 Kč, tj. úhradu údajně dlužného výživného, kterou stěžovatel z opatrnosti provedl dne 15. 7. 2019 prostřednictvím účtu své matky. Vzhledem k tomu, že jiné plnění nebylo při provádění exekuce soudním exekutorem vymoženo, znamená to, že soudní exekutor akceptoval tvrzení stěžovatele, že dlužné výživné za měsíc březen 2019 nikdy neexistovalo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) dostupný v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná].
11. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními okresního soudu a krajského soudu o existenci jeho dluhu na výživném pro vedlejšího účastníka, a tedy ani s jejich závěrem o důvodnosti nařízení exekuce, a nesouhlasí ani s důvody, na jejichž základě bylo rozhodnuto o zastavení exekuce.
12. Předně je nutno zdůraznit, že stížnost směřuje především proti nákladovým výrokům rozhodnutí, byť základní námitka se týká skutkového tvrzení o tom, že dluh na výživném za měsíc březen 2019 nevznikl, neboť výživné na tento měsíc bylo placeno předem již v únoru 2019, a že ani jiné výživné nedluží. Ústavní soud konstantně judikuje, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně a v případech extrémního rozporu s principy spravedlnosti představující závažný exces z hlediska intenzity zásahu do základního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. O takový případ však v nyní posuzované věci nejde.
13. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti, že dluh na výživném nevznikl, a že soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci, je třeba poukázat na to, že Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde. V předmětné věci soudy dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily, jak dospěly k závěru, že v době zahájení exekučního řízení dluh na výživném existoval a že exekuce na majetek stěžovatele proto byla zahájena důvodně. Tím, kdo způsobil zastavení důvodně nařízené exekuce, byl stěžovatel, který v průběhu vedení exekučního řízení dlužné výživné 3 600 Kč složil k rukám soudního exekutora a následně řádně hradil běžné výživné. V návaznosti na uvedené pak soudy rozhodly o nákladech zastaveného exekučního řízení i o nákladech řízení před obecnými soudy. Poukazuje-li stěžovatel na činnost soudního exekutora po právní moci napadeného rozhodnutí, nemá tato pro posouzení jeho ústavnosti žádný význam. Závěrům obecných soudů, resp. krajského soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
14. Ústavní soud konstatuje, že argumentaci krajského soudu rozvedenou v napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny a Úmluvy, jeho rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
15. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě s ohledem na výsledky řízení existence takových výjimečných okolností shledána nebyla.
16. Jde-li o náklady právního zastoupení, může soudce zpravodaj za podmínek uvedených v §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodnout, že náklady zastoupení stěžovatele zcela nebo z části zaplatí stát, ovšem pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Tato podmínka nebyla splněna, a proto i tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
17. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu