ECLI:CZ:US:2020:4.US.2422.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2422/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti I. F., t. č. Věznice Ostrava - Heřmanice, zastoupeného Mgr. Hynkem Navrátilem, advokátem, sídlem Na Florenci 1025/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2020 č. j. 4 Tdo 625/2020-1464, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. února 2020 č. j. 2 To 82/2019-1412 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2019 č. j. 43 T 7/2017-1351, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zahrnující podle stěžovatele zejména zásadu úplného zjištění skutkového stavu nevykazujícího důvodné pochybnosti, zásadu volného hodnocení důkazů, zásadu vyhledávací a princip přesvědčivého odůvodnění soudních rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí, se podává, že po předchozím kasačním zásahu Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 25. 6. 2019 č. j. 43 T 7/2017-1351 uznal stěžovatele vinným zločinem podvodu, který spočíval - zjednodušeně řečeno - v tom, že stěžovatel s cílem se neoprávněně obohatit uzavřel, jako postupník, s obchodní společností CARMEUSE CZECH REPUBLIC, s. r. o. (dále také "poškozená"), jako postupitelkou, smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem bylo mimo jiné postoupení pohledávky v nominální hodnotě přes 26 000 000 Kč za smluvní cenu 7 818 059,70 Kč, přestože věděl a poškozené zatajil, že nebude schopen uhradit tuto smluvní cenu pro svoji špatnou ekonomickou situaci, když ze smluvní ceny uhradil pouze 50 000 Kč. V rozporu s ustanoveními smlouvy o postoupení pohledávky uvedenou pohledávku postoupil třetí osobě, když jí prodal za smluvní cenu 3 909 000 Kč, ani tyto prostředky nepoužil na úhradu smluvní ceny dohodnuté s poškozenou, nýbrž na úhradu jiných svých splatných závazků vůči třetím osobám. Hodnota uvedené pohledávky přitom ke dni 6. 12. 2011 činila 5 440 000 Kč, kdy podle krajského soudu právě tato částka představuje rovněž škodu, jíž svým trestným činem poškozené způsobil. Za uvedený zločin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Poškozená byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné shledav, že napadený rozsudek nevykazuje žádné vady, že obsažená skutková zjištění nelze označit za nejasná či neúplná a nelze dát stěžovateli za pravdu, že by se krajský soud nevypořádal se všemi otázkami významnými pro rozhodnutí.
4. Následně Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání, neboť stěžovatel podle Nejvyššího soudu své dovolání založil na námitkách, které nerespektovaly věcné zaměření jím deklarovaného, ale ani žádného dalšího dovolacího důvodu podle §265b trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Ve stručně koncipované ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v jeho věci nebyla bez rozumných pochybností zjištěna výše jím údajně způsobené škody, což považuje za fatální pochybení obecných soudů. Vrchní soud vydal krajskému soudu pokyn vypracovat znalecký posudek na cenu pohledávky a vyslechnout dlužníka, krajský soud se těmito pokyny beze zbytku neřídil. Znalec ve svém posudku podle stěžovatele použil nevhodné metody výpočtu, krajský soud dlužníka vyslechl, aniž by došel k nějakému konkrétnímu zjištění. Za další zásadní pochybení obecných soudů stěžovatel považuje neúplně zjištěný skutkový stav. Stěžovatel navrhoval doplnění dokazování výslechem svědků, svědci však vyslechnuti nebyli.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí v podstatě jedinou konkrétně formulovanou námitku - tedy, že nebyla bez rozumných pochybností prokázána výše jím údajně způsobené škody. Dále však již vůbec neupřesňuje, v čem jsou znalcem použité metody výpočtu výše škody nesprávné. Vrchní soud v této souvislosti příhodně zmínil, že ani stěžovatelem oslovený znalec nedokázal způsobenou škodu určit přesněji než znalec, z jehož odborného posouzení vycházel soud, byť stěžovatelem oslovený znalec vyjádřil domněnku, že by stěžovatelem způsobená škoda mohla být nižší, ovšem neměl k takovému závěru podle svého mínění dostatek podkladů (srov. 16. odstavec odůvodnění usnesení vrchního soudu). Důležité je také skutkové zjištění, že stěžovatel jím nabytou pohledávku (na níž v podstatě ničeho neuhradil a tím způsobil poškozené obchodní společnosti škodu) v rozporu s jím původně uzavřenou smlouvu o postoupení převedl na další subjekt, který jí prodal za 5,5 mil. Kč. Stěžovatel tedy nevysvětluje, proč částka 5,4 mil. Kč představující podle orgánů činných v trestním řízení stěžovatelem způsobenou škodu, byla nepřiměřená.
9. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji nevysvětluje, co by měl do věci přinést výslech jím navrhovaných svědků, a zdůrazňuje, že vrchní soud, po zjištění průběhu předchozího řízení, uzavřel, že přes odvolací argumentaci stěžovatele není potřeba k objasnění věci žádný z důkazů opakovat ani provádět důkazy další (viz 17. odstavec usnesení vrchního soudu).
10. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, vyjma obecné formulace, že se snažil v dovolání uplatnit námitku o porušení práva na spravedlivý proces, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. V dovolání proti usnesení vrchního soudu stěžovatel deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Po vyhodnocení jeho námitek Nejvyšší soud uzavřel, že pod uplatněný, ani pod žádný jiný dovolací důvod je podřadit nelze. Odůvodnění tohoto závěru je logické a také další závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu