ECLI:CZ:US:2020:4.US.2459.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2459/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Raamar, s. r. o., sídlem Litoměřická 582/16, Praha 9 - Prosek, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2020 č. j. 72 Co 63/2020-72 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. prosince 2019 č. j. 14 C 293/2019-29, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Rentokil Initial, s. r. o., sídlem Vyšehradská 1349/2, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a také rovnost účastníků řízení.
2. Napadeným rozsudkem (pro uznání) Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") uložil stěžovatelce (jako žalované v řízení před obecnými soudy) zaplatit vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 29 618,38 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení ve výši 10 623 Kč. Dospěl k závěru, že v posuzované věci vydaný elektronický platební rozkaz, obsahující výzvu ke kvalifikovanému vyjádření k žalobě a předložení (označení) důkazů ve lhůtě třiceti dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu [§114b občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], byl stěžovatelce doručen dne 2. 10. 2019. Poslední den lhůty pro podání odporu tak připadl na 17. 10. 2019. Dne 14. 10. 2019 byl soudu doručen blanketní odpor, v němž stěžovatelka pouze uvedla, že žalovaný nárok neuznává a že se k žalobě vyjádří ve lhůtě do 16. 11. 2019. Odůvodnění k uvedenému odporu však bylo soudu doručeno až dne 29. 11. 2019. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka ve stanovené lhůtě, tj. do 18. 10. 2019 (pozn.: správně 18. 11. 2019), nevyjádřila a k opožděně doručenému odůvodnění odporu nebylo možné přihlédnout, obvodní soud dospěl k závěru, že byly splněny podmínky vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 292 Kč. Městský soud se s postupem obvodního soudu ztotožnil, přičemž k námitkám stěžovatelky uvedl, že soudní spis neobsahuje žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že by právně zastoupená stěžovatelka měla snahu aktivně se účastnit řešení dané věci, podala-li pouze blíže neodůvodněný odpor.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že výše zmíněnou lhůtu svým opomenutím sice nedodržela, ale že podáním odporu a opožděným vyjádřením dala najevo, že nárok vedlejší účastnice neuznává, a tudíž fikci jeho uznání nebylo možné uplatnit. V této souvislosti se dovolává nálezů Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2503/13 (N 49/73 SbNU 29) a ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1024/15 (N 139/82 SbNU 229), přičemž odmítá, že by obvodní soud nemohl přihlédnout k jejímu podání ze dne 29. 11. 2019, kde se k žalobě podrobně vyjádřila a napadla ji jako nepodloženou důkazními prostředky (konkrétně s tím, že vedlejší účastnice nedoložila předávací protokoly, a její práce tak nebyla prokázána). Podle stěžovatelky nešlo a nemohlo jít z její strany o obstrukci, a obvodní soud postupoval formalisticky, v rozporu s jejím právem na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Stěžovatelka svou ústavní stížností brojí proti soudním rozhodnutím, jimiž jí bylo uloženo zaplatit 29 618,38 Kč s příslušenstvím. S ohledem na výši částky, o kterou měla být napadenými rozhodnutími zkrácena, je patrno, že jde o tzv. bagatelní věc [srov. §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní soud přitom konstantně judikuje, že "bagatelnost" věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou "bagatelnost", vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).
9. Z ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatelka měla být - s ohledem na své osobní, sociální či majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti - napadenými rozhodnutími nějak podstatně dotčena na svých majetkových právech (kvantitativní hledisko). Za této situace ingerence Ústavního soudu přichází do úvahy jen v případě značně intenzivního zásahu do některého z ústavně zaručených základních práv či svobod (kvalitativní hledisko), zpravidla pak tehdy, kdy věc z hlediska ústavnosti nějakým způsobem přesahuje kauzu samotnou (stěžovatelovy individuální zájmy). Taková situace nastává v případě pochybení v podobě extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci skutečně esenciální (viz např. usnesení ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1835/15), anebo v případě, který je součástí velkého souboru dalších případů, v nichž sice dochází k bagatelnímu, ale častému porušování principů právního státu v důsledku nedostatků právní úpravy [srov. např. nález ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 2985/14 (N 227/75 SbNU 533)].
10. K takovému závěru však nebylo v posuzované věci možné dospět. K podmínkám vydání rozsudku pro uznání se Ústavní soud ji opakovaně vyjádřil, kromě toho se městský soud stěžovatelčinou argumentací, která je v podstatě opakována v ústavní stížnosti, zabýval a náležitě se s ní vypořádal, když poukázal na to, že ze samotného podání neodůvodněného odporu ještě neplyne snaha aktivně se účastnit řešení dané věci a dále že k opožděně podanému vyjádření k žalobě nelze přihlédnout. Tyto závěry nijak nekolidují s judikaturou Ústavního soudu, resp. stěžovatelčin judikaturní odkaz není s ohledem na odlišné skutkové okolnosti přiléhavý. V tehdy řešených případech totiž bylo vyjádření k žalobě podáno včas, nadto (v té době) právně nezastoupeným subjektem (konkrétně zahraniční právnickou osobou či nemajetnou fyzickou osobou), přičemž obecné soudy z hlediska nastoupení fikce uznání nároku hodnotily obsah těchto vyjádření příliš striktně, resp. ústavně nekonformně (a ve druhém případě navíc ani nesplnily svou poučovací povinnost).
11. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu