ECLI:CZ:US:2020:4.US.2477.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2477/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků jednotek domu čp. 349, ul. Příčná, město Děčín, se sídlem Příčná 349/2, Děčín III. - Staré město, zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem U Starého Mostu 111/4, Děčín, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2016, č.j. 24 ECm 2/2016-96, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2017, č.j. 8 Cmo 44/2017-124, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2019, č.j. 21 Cdo 759/2018-141, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště v Ústí nad Labem, se sídlem Mírové nám. č. 36, Ústí nad Labem, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po vedlejší účastnici (žalované) částky 105.147,-Kč s příslušenstvím, která měla být tvořena náklady spojenými se správou domu a pozemku a nedoplatky z vyúčtování záloh za služby, které měl za období od 1. 2. 2011 do 22. 1. 2014 platit vlastník bytové jednotky, který dne 6. 1. 2011 zemřel bez zanechání závěti. Zákonní dědicové dědictví odmítli a soud nařídil likvidaci dědictví, v rámci které byl byt k datu 22. 1. 2014 prodán.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 11. 2016, č.j. 24 ECm 2/2016-96, byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek krajského soudu rozsudkem ze dne 20. 10. 2017, č.j. 8 Cmo 44/2017-124, potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 4. 4. 2019, č.j. 21 Cdo 759/2018-141, odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř. se zdůvodněním, že dovolání není přípustné podle §237 o.s.ř., neboť rozsudek vrchního soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a stěžovatel v dovolání nepředložil argumenty, které by Nejvyšší soud vedly k přehodnocení dosavadní rozhodovací praxe.
3. Napadená rozhodnutí stěžovatel považuje za ústavně nekonformní a rozporná s čl. 11 odst. 1, čl. 11 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Stěžovatel uvádí, že rozhodnutí obecných soudů stojí na závěru, že stát za uvedený dluh neodpovídá, neboť předmětný byt nenabyl. Dle této teze však byt neměl od úmrtí zůstavitele do nabytí bytu vydražitelem v rámci likvidace dědictví vlastníka, což podle stěžovatele vede k absurdnímu závěru o absolutní neodpovědnosti za dluhy, které vychází z vlastnického práva věci spadající do dědictví a vznikly v době od úmrtí zůstavitele do dražby věci. Stěžovatel má za to, že je tak odnímána ochrana jeho vlastnickému právu. Namítá, že benevolence právního řádu umožňující potencionálním nabyvatelům dědictví se z právních vztahů majících původ v majetku tvořícím dědictví vyvázat, by neměla být nekonečná; právní řád by měl (s ohledem na zásadu, že majetek tvořící dědictví nemůže v době od úmrtí zůstavitele do nabytí majetku v rámci likvidace dědictví zůstat bez vlastníka) být pro každý okamžik právní existence věci tvořící dědictví způsobilý identifikovat vlastníka takové věci. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že osobu vlastníka bytu v době od 6. 1. 2011 do 22. 1. 2014 je nutné určit, jelikož jde o případ mezery v zákoně. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud revidoval úvahy obecných soudů a doplnil je o pozitivní závěr o subjektu, jež je z předmětných závazků zavázán s tím, že tímto povinným subjektem je stát.
II.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
a contrario).
6. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů v konkrétních případech jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. K pochybením relevantním pro ústavněprávní přezkum nedošlo a ústavní stížnost byla proto posouzena jako návrh zjevně neopodstatněný - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení a obsah napadených rozhodnutí, přičemž zjistil, že stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy a opětovně se snaží zpochybnit jimi provedené právní posouzení věci. Právo na spravedlivý proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Stěžovatel měl možnost v rámci soudního řízení uplatnit prostředky k obraně svého práva a to, že soudy dospěly k rozhodnutím, se kterými se neztotožňuje, samo o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.
9. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, obecné soudy při posouzení věci vycházely z předchozích rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně z usnesení ze dne 15. 4.2015, sp. zn. 21 Cdo 1796/2014, a z usnesení ze dne 23. 6.2015, sp. zn. 26 Cdo 4337/2014.
10. Dle usnesení sp. zn. 21 Cdo 1796/2014 jsou při nařízení likvidace dědictví dědici zůstavitele nebo stát až do zpeněžení věcí, práv a jiných majetkových hodnot zůstavitele, popřípadě do právní moci usnesení o připadnutí "nezpeněžitelného" majetku státu považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (majetek ani v tomto období "nemůže zůstat bez vlastníka"), současně však po právní moci usnesení o nařízení likvidace dědictví nemůže nikdo nabýt zůstavitelův majetek z titulu dědického práva a v této době nemůže majetek zůstavitele připadnout státu z důvodu tzv. odúmrti, přičemž dluhy zůstavitele a přiměřené náklady jeho pohřbu mohou být uspokojeny jen z výtěžku zpeněžení zůstavitelova majetku. V případě, že soud nařídí likvidaci dědictví (§175t o.s.ř.), provede ji po právní moci usnesení zpeněžením všeho zůstavitelova majetku a výtěžek získaný zpeněžením zůstavitelova majetku rozvrhne mezi zůstavitelovy věřitele, kteří mají právo alespoň na částečné uspokojení svých pohledávek z rozdělované podstaty. Poté, co byla pravomocně nařízena likvidace dědictví, však již nelze postupovat podle ustanovení §175p až 175s o.s.ř., z čehož mimo jiné vyplývá, že po právní moci usnesení o nařízení likvidace dědictví již není možné vydat usnesení o dědictví, kterým by bylo potvrzeno nabytí dědictví jedinému dědici nebo kterým by bylo potvrzeno, že dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu.
11. Z usnesení sp. zn. 26 Cdo 4337/2014 pak vyplývá, že ten, kdo nabyl při zpeněžení majetku zůstavitele provedeném podle ustanovení §175u odst. 1 o.s.ř. jeho věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, se tím nestal zůstavitelovým dědicem, stejně jako stát, jemuž připadl "nezpeněžený" majetek zůstavitele, tím nenabyl jeho věci, práva či majetkové hodnoty jako tzv. odúmrť. Neodpovídají proto nejen za dluhy zůstavitele nebo za přiměřené náklady jeho pohřbu, ale ani za dluhy související s nabytým majetkem, které vznikly sice po smrti zůstavitele, avšak ještě dříve, než k tomuto majetku získali vlastnické právo. Státu nemůže ani v budoucnu dědictví po zůstaviteli připadnout jako tzv. odúmrť, protože po pravomocném nařízení likvidace dědictví je potvrzení připadnutí dědictví státu [§175q odst. 1 písm. b) o.s.ř.] vyloučeno.
12. Obecné soudy poukázaly na to, že vedlejší účastnice pozůstalost nenabyla jako odúmrť ani jako v likvidaci nezpeněžitelný majetek. Dědictví vedlejší účastnici nepřipadlo vůbec, bylo likvidováno a výtěžek byl použit k částečnému uspokojení věřitelů, kteří přihlásili své pohledávky při likvidaci dědictví. Na základě výše uvedené argumentace vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu pak dospěly k závěru, že vedlejší účastnice za dluh související s bytovou jednotkou vzniklý v době od smrti zůstavitele do prodeje bytu při likvidaci dědictví neodpovídá.
13. Přestože stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že se stěžovatelem předestřenou právní otázkou náležitě zabývaly, v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly konkrétní právní názor, uvedly, která zákonná ustanovení aplikovaly a jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, přičemž učiněné právní závěry taktéž opřely o přiléhavou argumentaci, na kterou lze odkázat.
14. Pokud dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (kromě již citovaných rozhodnutí obdobně např. viz také usnesení sp. zn. 21 Cdo 1318/2015, rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4639/2016 nebo usnesení sp. zn. 21 Cdo 4543/2018) za dluhy související s nabytým majetkem neodpovídá stát, jemuž připadl v likvidaci "nezpeněžený" majetek zůstavitele, tím spíš za takové dluhy nemůže vedlejší účastnice odpovídat v nynějším případě, kdy výtěžek zpeněžení majetku zůstavitele byl rozvržen mezi věřitele (a státu tak "nezpeněžený" majetek zůstavitele ani nepřipadl).
15. Domáhá-li se stěžovatel s poukazem na údajnou mezeru v zákoně toho, aby Ústavní soud určil, že povinným subjektem je vedlejší účastnice, opomíjí, že Ústavnímu soudu nepřísluší plnit funkci pozitivního zákonodárce. Jak již bylo naznačeno, do procesu rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje pouze tehdy, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti, k čemuž však v případě stěžovatele nedošlo. Jelikož z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, lze napadená rozhodnutí označit za ústavně konformní, jejich další přehodnocování Ústavnímu soudu nepřísluší.
16. Protože Ústavní soud nezjistil pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatele a pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu