ECLI:CZ:US:2020:4.US.2509.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2509/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace JVS Semilská pekárna, s. r. o., sídlem 3. května 328, Semily, zastoupené JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, sídlem Fráni Šrámka 1139/2, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020 č. j. 29 NSČR 54/2018-B-212, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 2 VSPH 1355/2016-B-148 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. června 2016 č. j. KSHK 42 INS 29838/2015-B-68, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví tvrdíc, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a insolvenčního rejstříku se podává, že stěžovatelka jako dlužnice doručila dne 30. 11. 2015 Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení reorganizace. Krajský soud následně vydal usnesení ze dne 22. 12. 2015 č. j. KSHK 42 INS 29838/2015-A-11, jímž mimo jiné zjistil úpadek stěžovatelky a povolil reorganizaci.
3. Dne 31. 5. 2016, a následně i dne 1. 6. 2016, stěžovatelka krajskému soudu předložila reorganizační plán. V záhlaví uvedeným usnesením krajský soud stěžovatelčin návrh na schválení reorganizačního plánu zamítl a na její majetek prohlásil konkurz. Zabýval se přitom splněním podmínek podle §348 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Za splněnou měl podmínku souladu reorganizačního plánu s insolvenčním zákonem a jinými právními předpisy [§348 odst. 1 písm. a)] a podmínku týkající se hrazení pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených [§348 odst. 1 písm. e)]. Naopak splněna nebyla podmínka podle §348 odst. 1 písm. b), tj. existence důvodného předpokladu, že reorganizačním plánem není sledován nepoctivý záměr. Stěžovatelka převedla na obchodní společnost Frapa Servis, s. r. o., v červenci a říjnu 2015 podstatnou část svého majetku potřebného k provozování své činnosti. Tento majetek byl stěžovatelce následně pronajat zpět s tím, že splátky nájemného měly být započítány na splátky kupní ceny. Jedním ze společníků společnosti Frappa Servis je bratr jednatele stěžovatelky. Krajský soud uvedl, že ke své činnosti stěžovatelka užívá pronajaté prostory a věci, v reorganizačním plánu však neuvedla výši nájemného. Přitom předpokládá, že měsíčně bude mezi přihlášené věřitele rozdělovat pouze 220 000 Kč. Dále krajský soud poznamenal, že v případě řešení stěžovatelčina úpadku konkurzem by měl insolvenční správce prostor namítnout neplatnost či neúčinnost tohoto prodeje. Naopak při řešení úpadku reorganizací by zůstal stávající vlastnický vztah zachován a stěžovatelka by podstatnou část svých příjmů vynakládala na nájemné. U podmínky podle §348 odst. 1 písm. c) krajský soud uvedl, že reorganizační plán neschválili zajištění věřitelé, skupina nezajištěných věřitelů a skupina společníků stěžovatelky, zabýval se proto otázkou, zda je vůči nim reorganizační plán spravedlivý (§348 odst. 2 a §349 insolvenčního zákona). Pro skupinu zajištěných věřitelů a skupinu společníků stěžovatelky vyhodnotil reorganizační plán jako spravedlivý, nikoli však pro skupinu nezajištěných věřitelů. Pro posledně zmíněnou skupinu věřitelů jej za nespravedlivý považoval z důvodů, pro které současně nebyla splněna podmínka podle §348 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, tj. aby každý věřitel obdržel plnění stejné nebo vyšší hodnoty, než které by obdržel při konkurzu. Podle znaleckého posudku by nezajištění věřitelé dostali při konkurzu plnění v rozsahu 8,37 % zjištěných pohledávek. Stěžovatelka jim sice v reorganizačním plánu nabízí 10 %, což je však maximum, které nebude překročeno ani v situaci, kdyby se stěžovatelce mimořádně dařilo. Naopak nebude-li se jí ekonomicky dařit, skončí podle návrhu uspokojování věřitelů na konci roku 2023 bez ohledu na míru jejich uspokojení. Takto formulovanou nabídku pak krajský soud považoval za nedostatečnou a neuchopitelnou pro posouzení, zda je reorganizační plán plněn. Z těchto důvodů reorganizační plán zamítl, a protože nelze stěžovatelčin úpadek řešit jinak, prohlásil na její majetek konkurz.
4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením potvrdil výše zmíněné usnesení krajského soudu ze dne 28. 6. 2016. Neshledal důvodnou námitku, že u krajského soudu nebyla věc přidělena zákonnému soudci. Podle rozvrhu práce krajského soudu se insolvenční věci v roce 2015 přidělovaly mezi soudní oddělení 33, 35, 40, 41, 42 a 45 v poměru 3 : 1 : 1 : 1 : 1 : 1. Dále bylo v rozvrhu práce mimo jiné stanoveno, že oddělení 42 se specializuje na projednání a rozhodnutí věcí, v nichž byl spolu s insolvenčním návrhem podán návrh na povolení reorganizace. Vrchní soud vyhodnotil, že právě uvedený případ specializace je výjimkou z obecného pravidla přidělování věcí podle poměru 3 : 1 : 1 : 1 : 1 : 1. Nedůvodná byla i odvolací námitka, že krajský soud měl správně rozhodnout o přeměně reorganizace v konkurz, nikoli jen o prohlášení konkurzu. Vrchní soud poukázal na nejednotnost terminologie insolvenčního zákona (v §363 odst. 1 je zmíněno rozhodnutí o přeměně reorganizace v konkurz, v §244 rozhodnutí o prohlášení konkurzu). Pochybení při formulaci výroku tak vrchní soud neshledal. Za irelevantní označil námitku neplatnosti hlasování zajištěného věřitele MONETA Leasing, s. r. o. (dále jen "Moneta"). Za tohoto věřitele hlasoval zmocněnec na základě plné moci. Stěžovatelka sice správně poukázala na to, že hlasovací lístek zmocněnec podepsal dne 21. 6. 2016 a hlasování proběhlo dne 23. 6. 2016, zmocnění přitom platilo až od 1. 7. 2016. Podstatné však bylo, že uvedený věřitel se vyslovil proti schválení reorganizačního plánu a skupiny, v nichž byl zařazen, reorganizační plán nepřijaly. Pro počet hlasů pro přijetí reorganizačního plánu není rozhodné, zda věřitel hlasoval proti nebo zda byl jeho hlas neplatný. Neplatnost hlasovacího lístku tak nemohla ovlivnit výsledek hlasování. Vrchní soud se dále ztotožnil se závěrem, že z reorganizačního plánu nelze posoudit, zda bude stěžovatelka schopna nezajištěným věřitelům uhradit přislíbených 10 % jejich pohledávek. Neuvedla totiž, jakou výši pohledávek za podstatou bude nucena hradit a jaké výše dosahuje nájemné za majetek, který nezbytně potřebuje k udržení svého provozu. Vrchní soud se rovněž ztotožnil s krajským soudem v tom, že z reorganizačního plánu vyplývá, že uspokojování pohledávek nezajištěných věřitelů by mělo skončit nejpozději ke dni 31. 12. 2023 bez ohledu na míru, v jaké budou k tomuto datu pohledávky uspokojeny. Vrchní soud sdílel pochybnosti o poctivém záměru stěžovatelky s ohledem na prodej a následný zpětný pronájem jejího majetku nezbytného pro provoz jejího závodu.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání zamítl. Přípustnost dovolání založila otázka koexistence konkurzu a vyrovnání, která dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena. Nejvyšší soud přisvědčil stěžovatelce v tom, že správně měl výrok usnesení krajského soudu znít tak, že se reorganizace mění v konkurz, nikoli že se prohlašuje konkurz. Zamítnutí reorganizačního plánu a následné prohlášení konkurzu však materiálně představuje přeměnu reorganizace v konkurz, jak předpokládá §363 insolvenčního zákona. Vrchní soud tak správně posoudil, že tato nepřesnost výroku nebyla důvodem pro zrušení rozhodnutí krajského soudu. Rovněž otázka povinnosti uvést v reorganizačním plánu predikci vývoje nákladů na přednostní pohledávky a test nejlepšího zájmu věřitelů nebyly dosud Nejvyšším soudem řešeny. Z předloženého reorganizačního plánu nevyplýval způsob, jak stěžovatelka bude hradit nájemné za užívání majetku nezbytného pro provoz jejího závodu. Nebylo tak zřejmé, zda výši nájemného zohlednila při výpočtu částky 220 000 Kč určené pro insolvenčního správce a nezajištěné věřitele, nebo zda půjde o pohledávku za majetkovou podstatou, jíž hodlá hradit z prostředků získaných provozem závodu, nebo zda nastane situace, že nájemné bude zasahovat do částky určené insolvenčnímu správci a věřitelům. Z předloženého reorganizačního plánu tak nebylo možno učinit úsudek, zda hodnota, kterou věřitelé obdrží, bude stejná nebo vyšší než při řešení úpadku konkurzem. Aby mohl soud přezkoumat ekonomickou realizovatelnost reorganizačního plánu, musí dlužník dostatečně určitě popsat své dodavatelsko-odběratelské vztahy. V době předložení reorganizačního plánu nebude dlužník znát všechny závazky a pohledávky, jež mu v průběhu reorganizačního plánu vzniknou. U těch závazkových vztahů, které však uzavřel v minulosti a jež chce v průběhu plnění reorganizačního plánu zachovat, tyto údaje uvést musí, což stěžovatelka nesplnila. Přípustnost dovolání pak nezaložila otázka platnosti hlasovacího lístku, neboť sama stěžovatelka připustila, že i kdyby byl hlasovací lístek neplatný, nemělo by to vliv na výsledek hlasování. Tvrzení o ovlivnění jiných věřitelů neplatným hlasovacím lístkem je pouhou spekulací. Otázkou nesprávného obsazení soudu stěžovatelka vystihla zmatečnostní vadu řízení, která není způsobilým dovolacím důvodem. U dovolání přípustného z jiného důvodu však i tuto vadu Nejvyšší soud zkoumá a v posuzované věci dospěl k závěru, že jí řízení před krajským soudem netrpělo.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítla, že usnesením ze dne 22. 12. 2015 krajský soud povolil reorganizaci a dané usnesení nebylo zrušeno nebo změněno. Podle jejího názoru je tak její úpadek řešen dvěma neslučitelnými způsoby - reorganizací podle usnesení ze dne 22. 12. 2015 a konkurzem podle rozhodnutí napadených ústavní stížností. Stěžovatelka se neztotožňuje s vrchním soudem a Nejvyšším soudem, které tuto vadu bagatelizují jako pouhou nepřesnost výroku usnesení krajského soudu. Podle jejího názoru k prohlášení konkurzu došlo způsobem, jemuž brání překážka věci rozhodnuté.
7. Neplatnost hlasovacího lístku věřitele Moneta mohla ovlivnit způsob, jakým hlasovali jiní věřitelé, neboť jeho hlasovací lístek byl zveřejněn v insolvenčním rejstříku. Další věřitelé tak mohli nabýt dojmu, že na jejich účasti již nesejde, neboť se mohli domnívat, že jedna skupina věřitelů je proti přijetí reorganizačního plánu.
8. Stěžovatelka nebyla schopna ve svém reorganizačním plánu, který počítal s výhledem do roku 2023, predikovat, jaká konkrétní výše nákladů jí bude vznikat. Obecné soudy jí ale vyčetly, že neuvedla konkrétní výši budoucích zapodstatových pohledávek jejích věřitelů. Namítla, že soudy na ní kladly nesplnitelné nároky.
9. Obecné soudy podle stěžovatelky pochybily při hodnocení reorganizačního plánu, z něhož podle jejího názoru jednoznačně vyplývá záměr uspokojit pohledávky v 10 % z jejich zjištěné výše. Nebude-li tato část uhrazena nejpozději do 31. 12. 2023, pak by měla být reorganizace přeměna v konkurz. Stěžovatelka tak nesouhlasí s hodnocením soudů, dle nichž z reorganizačního plánu vyplývalo, že po 31. 12. 2023 by nezaplacená část závazků stěžovatelky měla zaniknout bez ohledu na míru jejich splnění.
10. Stěžovatelka nadále trvá na tom, že z rozvrhu práce krajského soudu platného na rok 2015 neplynulo, že by se její věc měla přidělit specializovanému soudci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána usnesení napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
13. V posuzované věci nedošlo k porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Součástí tohoto základního práva je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Do rámce základního práva na zákonného soudce náleží i požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, tj. předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu [srov. nálezy ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1302/10 (N 77/61 SbNU 239) a ze dne 1. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2053/12 (N 183/67 SbNU 219), bod 12.].
14. Stěžovatelčiny námitky se vztahovaly k výkladu rozvrhu práce krajského soudu platného pro rok 2015. Ústavní soud se ztotožňuje s jejich přesvědčivým vypořádáním vrchním soudem v odůvodnění napadeného usnesení. V rozvrhu práce krajského soudu je pro přidělování insolvenčních věcí stanoveno obecné pravidlo, podle nějž se mezi šest soudních oddělení (33, 35, 40, 41, 42 a 45) věci přidělují v uvedeném pořadí v poměru 3 : 1 : 1 : 1 : 1 : 1. Vedle zmíněného obecného pravidla jsou zde však zvláštní pravidla pro přidělení, mezi něž patří i specializace. Pro posuzovanou věc je významná specializace, dle níž se soudní oddělení 42 - JUDr. Jolana Maršíková - specializuje na projednání a rozhodování ve věcech, v nichž byl spolu s insolvenčním návrhem podán návrh na povolení reorganizace. Nic neústavního nelze spatřovat na výkladu, že i prostřednictvím takto vymezené specializace bylo předem a jednoznačně stanoveno pravidlo pro přidělení popsaných návrhů. Za logický je nutno označit též výklad, že zvláštní pravidlo pro přidělení věcí pomocí specializace má přednost před obecným pravidlem přidělení věci podle určeného poměru.
15. O porušení základních práv či svobod stěžovatelky nesvědčí námitka proti formulaci výroku usnesení krajského soudu. Před vydáním ústavní stížností napadených rozhodnutí krajský soud usnesením ze dne 22. 12. 2015 č. j. KSHK 42 INS 29838/2015-A-11 zjistil úpadek stěžovatelky a povolil reorganizaci. Následně ústavní stížností napadeným usnesením zamítl reorganizační plán (I. výrok) a na majetek stěžovatelky prohlásil konkurz (II. výrok). Nejvyšší soud shledal, že za dané situace měl krajský soud II. výrokem rozhodnout o přeměně reorganizace v konkurz, nikoli o prohlášení konkurzu. Postup krajského soudu však podle jeho názoru nepředstavoval vadu, pro kterou by bylo třeba usnesení krajského soudu rušit.
16. Podle §363 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona insolvenční soud rozhodne o přeměně reorganizace v konkurz, neschválil-li reorganizační plán a oprávněným osobám uplynula lhůta k jeho předložení. Podle Ústavního soudu ve světle uvedeného ustanovení nemůže obstát námitka stěžovatelky, že usnesení krajského soudu ze dne 22. 12. 2015, jímž byla povolena reorganizace, zakládala překážku věci rozhodnuté. Insolvenční zákon totiž předpokládá, že i když byla dřívějším rozhodnutím povolena reorganizace, může být nakonec úpadek řešen konkurzem. Ústavně akceptovatelný je závěr, že z výrokové části usnesení krajského soudu je zřejmé, že úpadek stěžovatelky bude řešen výhradně konkurzem. Její námitky o tom, že úpadek je řešen dvěma vzájemně neslučitelnými způsoby, tak nemají podklad.
17. Stěžovatelka dále porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v závěru soudů, které neshledaly naplnění podmínek v §348 insolvenčního zákona pro schválení reorganizačního plánu. Ústavní soud konstatuje, že tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné již z toho důvodu, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje všechny důvody, pro které krajský soud a vrchní soud dovodily nemožnost reorganizační plán schválit. Podmínkou schválení reorganizačního plánu je kumulativní naplnění čtyř předpokladů uvedených v §348 odst. 1 písm. a), b), d) a e) insolvenčního zákona, přičemž každý z těchto předpokladů se posuzuje samostatně; pouze u předpokladu podle §348 odst. 1 písm. c) jeho nesplnění nebrání za splnění podmínek v §348 odst. 2 insolvenčního zákona schválení reorganizačního plánu [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 sp. zn. 29 NSČR 15/2016 (č. 105 / 2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), bod 32.]. Krajský soud a vrchní soud rozebraly, proč stěžovatelka nesplnila podmínku podle §348 odst. 1 písm. b) insolvenční zákona (tj. se zřetelem ke všem okolnostem důvodný předpoklad, že reorganizačním plánem není sledován nepoctivý záměr), což nebylo v ústavní stížnosti zpochybněno. Vážné pochyby o poctivém záměru měly soudy proto, že méně než půl roku před podáním insolvenčního návrhu stěžovatelka prodala majetek nezbytný pro provoz svého závodu, tento majetek si následně pronajala s tím, že splátky nájemného budou započítány na splátky kupní ceny. Tím se podle vrchního soudu stěžovatelka zbavila svého majetku, aniž by dostala plnění reálně použitelné pro uspokojení svých věřitelů, což podle jeho hodnocení nenasvědčuje její snaze uspokojit věřitele v co nejvyšší míře.
18. Vedle toho, že stěžovatelka nezpochybnila všechny důvody pro neschválení reorganizační plánu, nesvědčí o porušení jejích základních práv ani námitky uplatněné jen proti některým důvodům pro jeho neschválení. K §348 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona krajský soud poznamenal, že reorganizační plán nebyl schválen všemi skupinami věřitelů. Na tom podle vrchního soudu nic nemění ani stěžovatelčina námitka neplatnosti hlasování věřitele Moneta, který hlasoval proti schválení plánu. Vrchní soud objasnil, že pro počet hlasů pro přijetí bylo irelevantní, zda věřitel hlasoval platně proti nebo zda byl jeho hlas neplatný. Uvedené hodnocení vrchního soudu stěžovatelka nezpochybňuje, namítá však, že hlasovací lístek věřitele Moneta mohl ovlivnit jiné věřitele k tomu, aby se schůze nezúčastnili, neboť hlasovací lístek byl v insolvenčním rejstříku zveřejněn před konáním schůze věřitelů. Ústavní soud nespatřuje žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv v tom, že takovou námitku Nejvyšší soud označil za spekulativní (s tímto hodnocením se Ústavní soud ztotožňuje) a nepřiznal jí váhu při posuzování přípustnosti dovolání. Neplatnost hlasovacího lístku věřitele Moneta stěžovatelka spojovala s tím, že za věřitele hlasoval zmocněnec, avšak mimo období, na které byla plná moc výslovně omezena. Ústavní soud konstatuje, že v insolvenčním rejstříku byla s hlasovacím lístkem zveřejněna i tato plná moc, ostatní věřitelé si tudíž mohli učinit úsudek i k otázce překročení rozsahu zmocnění, měl-li mít pro ně zveřejněný lístek nějaký význam při zvažování vlastní účasti na schůzi věřitelů, jak spekuluje stěžovatelka. Na schůzi věřitelů stěžovatelka na okolnosti plné moci pro uvedeného věřitele pak upozorňovala, jak plyne z protokolu na č. l. B-66.
19. Obecné soudy neporušily stěžovatelčina základní práva a svobody tím, že trvaly na požadavku, aby v reorganizačním plánu byla uvedena výše nájemného, jež má podle sjednaných smluv stěžovatelka platit. Ústavní soud se neztotožnil s námitkou, že by soudy na stěžovatelku kladly vyšší nároky, než zákon umožňuje. Podle §340 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona musí reorganizační plán obsahovat vždy údaj o tom, zda bude pokračovat provoz dlužníkova podniku nebo jeho části a za jakých podmínek. Součástí podmínek provozu podniku je bezpochyby i výše nájemného za užívání věcí nezbytných pro provoz tohoto podniku. Ohledně nájmu v posuzované věci nelze souhlasit ani s námitkou, že stěžovatelka nebyla schopna predikovat jeho výši. K této otázce se podrobně vyslovil Nejvyšší soud způsobem, který neporušil ústavní předpisy. Nejvyšší soud logicky rozlišil, že u části pohledávek a závazků vzniklých v budoucnu nebude dlužník znát jejich výši. U nich na přesném vyčíslení nelze trvat. Naproti tomu podle jeho názoru lze trvat na tom, aby dlužník dostatečně určitě popsal závazky a pohledávky, které mu v průběhu plnění reorganizačního plánu vzniknou v budoucnu na základě závazkových vztahů uzavřených v minulosti, u nichž dlužník zná jejich výši. Jak je patrno ze seznamu a popisu významných smluv podle §342 odst. 1 písm. g) insolvenčního zákona, který tvoří součást předloženého reorganizačního plánu, nájemní vztahy zde popsané mají trvat do 31. 12. 2023. Stěžovatelce tak nic nebránilo, aby v reorganizačním plánu uvedla i výši nájemného z těchto uzavřených nájemních smluv, které podle nich má platit v budoucnu. Nešlo tedy o nesplnitelný požadavek, jak stěžovatelka namítá.
20. V dané souvislosti stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila námitku, že o zásadním významu, který soudy přikládají skutečnosti, že v reorganizačním plánu neuvedla výši nájemného, se dozvěděla až z usnesení, jímž krajský soud zamítl reorganizační plán. Namítla, že na schůzi věřitelů měla být vyzvána k upřesnění výše nájmu, považovaly-li to soudy za zásadní. Ústavní soud shledal, že právě zmíněná námitka je v řízení o ústavní stížnosti nepřípustná, neboť ji předtím stěžovatelka neuplatnila ani v odvolání a ani v dovolání, ač jí v tom nic nebránilo. Vrchní soud ani Nejvyšší soud se tak touto nenamítanou okolností nezabývaly. Poznamenat lze, že v dovolání jen jednou větou zmiňovala (na straně 9), že dotázal-li by se kterýkoli věřitel na výši nájmu na schůzi věřitelů, pak by mu tento údaj sdělila. Tuto větu nelze považovat za námitku, tím méně pak námitku k povinnosti soudu vyzývat.
21. Námitka poprvé uplatněná až v ústavní stížnosti, která nebyla předložena obecným soudům, ač tomu nic nebránilo, je nepřípustná s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti. Podmínkou podání ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Daná podmínka není splněna pouhým uplatněním procesního prostředku, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení zákonem upraveného práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá. V opačném případě, z pohledu důvodu obsaženého v ústavní stížnosti nebyla splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, a tím i podmínka přípustnosti ústavní stížnosti [viz nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Tato podmínka se neuplatní jen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné [srov. nálezy ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631), bod 22.; a ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 1047/16 (N 49/83 SbNU 885), bod 17.].
22. Stěžovatelka namítla, že obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) při hodnocení reorganizačního plánu, z něhož podle jejího názoru vyplývá záměr uspokojit pohledávky věřitelů v 10 % z jejich zjištěné výše. Ústavní soud uvádí, že hodnocení obsahu reorganizačního plánu je úkolem obecných soudů. Prostor pro zásah Ústavního soudu je v daném ohledu omezen na případy extrémního vybočení z pravidel logického uvažování či na případy zjevných excesů při zjišťování skutečností, které soudy vzaly za základ svého rozhodnutí. Žádné takové vady však Ústavní soud neshledal. Obecné soudy se zaměřily na část reorganizačního plánu, která se věnovala prominutí pohledávek. Podle této části reorganizačního plánu v okamžiku, kdy bude uhrazeno alespoň 10 % zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů, nejpozději však do 31. 12. 2023, má být zbylá část pohledávek nezajištěných věřitelů stěžovatelce prominuta. Za vybočení z pravidel logického uvažování nelze označit náhled popsaný vrchním soudem, dle nějž reorganizační plán obsahuje dvě alternativní podmínky pro prominutí pohledávek: jednak uspokojení 10 % pohledávek, jednak nejzazší časovou mez, po níž nastane prominutí. Ústavní soud tak nespatřuje důvod pro zásah do závěru vrchního soudu, že předložený reorganizační plán připouští, aby uspokojování pohledávek ustalo 31. 12. 2023 bez ohledu na to, do jaké míry by byly pohledávky k tomuto datu uspokojeny, tudíž že nezajištění věřitelé nemají dostatečně zajištěno uspokojení alespoň 10 % svých pohledávek. Hranici 10 % soudy zkoumaly s ohledem na §348 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona za situace, kdy podle znaleckého posudku by při řešení úpadku konkurzem pohledávky nezajištěných věřitelů byly uspokojeny z 8,37 %.
23. Z výše uvedených důvodů neshledal Ústavní soud porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod. Její ústavní stížnost proto odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu