ECLI:CZ:US:2020:4.US.2536.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2536/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. L., t. č. ve Věznici Heřmanice, zastoupeného Mgr. Martinem Brudným, advokátem, sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. června 2020 č. j. 1 To 274/2020-33 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. dubna 2020 č. j. 0 PP 85/2020-23, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soudy rovněž podle stěžovatele porušily v jeho věci zákaz dvojího přičítání trestu ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i jí napadených rozhodnutí, se podává, že v Okresní soud v Ostravě napadeným usnesením podle §88 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona
č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník") a contrario zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propouštění z výkonu trestu odnětí svobody. Současně rozhodl, že podle §331 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a contrario se nepřijímá záruka za dovršení nápravy stěžovatele nabídnutá spolkem Nový obzor, z. s.
3. Následná stížnost stěžovatele podaná podle §141 a násl. trestního řádu byla napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s obecnými soudy v tom, že pro podmíněné propuštění splnil pouze jednu ze tří podmínek - vykonal stanovenou část trestu odnětí svobody. Soudy naopak nevyhodnotily stěžovatelovo polepšení, které lze dovodit i z vyjádření věznice. Podle stěžovatele není správný závěr obecných soudů, že u něj nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život a že neprokázal polepšení. Oba soudy naopak jeho osobu hodnotily jen prizmatem jím v minulosti páchané trestné činnosti, čímž ovšem porušily závazný pokyn plynoucí například z nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018 (N 195/91 SbNU 411).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
7. Jak Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyložil, ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [srov. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)]. Rozhodující kritéria podmíněného propuštění, která se vztahují na stěžovatele, jsou dána jednak podmínkou polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, a jednak existencí takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život; obě podmínky je nutné splnit kumulativně, přičemž z uloženého trestu musí být vykonána zákonem stanovená část. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je však i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejde tedy o institut, kterého bude použito bez dalšího, nýbrž teprve na základě zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 629/06 ze dne 1. 11. 2006; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily, čili je z povahy věci založen institut tzv. soudního uvážení; o relevantní nesprávnost zde může jít jen tehdy, nemohou-li závěry, ke kterým takto soud došel, obstát. Není však samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro takové závěry soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně. Zjistí-li obecný soud okolnosti související s osobou odsouzeného a po jejich vyhodnocení dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad (závislý na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (k tomu srov. například usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09). K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo.
9. Obecné soudy tak nevycházely jen z toho, že stěžovatel v případě podmíněného propuštění nepovede řádný život s ohledem na jeho bohatou trestní minulost. Tu sice obecné soudy zmínily, ale primární pro ně byla skutečnost, že neuvěřily upřímnosti stěžovatelova polepšení. Byť totiž byl v průběhu výkonu trestu opakovaně kázeňsky odměněn, a naopak nebyl kázeňsky trestán, jde podle obecných soudů toliko o jeho účelové jednání, aby dosáhl podmíněného propuštění. K trestné činnosti páchané stěžovatelem v minulosti obecné soudy zejména uvedly, že přes četné výchovné působení na stěžovatele ve výkonu opakovaného trestu odnětí svobody (a podmíněného propuštění) stěžovatel naopak jím páchanou trestnou činnost stupňoval.
10. Nabízenou záruku za převýchovu stěžovatele zapsaným spolkem Nový obzor pak obecné soudy nepovažovaly za dostatečnou, když sice stěžovatel u veřejného zasedání potvrdil, že uvedený spolek zná, ale bližší podrobnosti neuvedl. Obecné soudy se tak podle Ústavního soudu neprovinily zákazu dvojího přičítání ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny, naopak vyšly z toho, že se stěžovatel ve výkonu trestu zatím dostatečně nepolepšil, a proto u něj nelze v danou chvíli očekávat vedení řádného života.
11. Sám stěžovatel ve velmi obecně formulované ústavní stížnosti připouští, že kázeňské odměny nebo kázeňské tresty udělené ve výkonu odnětí svobody se musí vždy hodnotit nikoliv prostým počtem takových odměn nebo trestů, ale tím, za co byly uděleny. Jen z jejich povahy lze usuzovat na skutečné polepšení odsouzeného. Toto zásadní a správné východisko ovšem stěžovatel do své stížnostní argumentace dostatečně nepromítá.
12. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu