ECLI:CZ:US:2020:4.US.2563.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2563/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele N. N., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. června 2020 č. j. 25 Co 360/2019-244 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 8. dubna 2019 č. j. 4 C 79/2017-180, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a V. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle dalších mezinárodních dokumentů (stěžovatelem blíže nespecifikovaných), kterými je Česká republika vázána.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 47 000 Kč s úrokem z prodlení a částku 3 000 Kč s úrokem z prodlení (I. výrok) a povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení (II. výrok). Vyhovující výrok okresní soud odůvodnil zjištěním, že mezi účastníky řízení bylo ujednáno provedení různých prací za úplatu (údajně ve prospěch P. N.), tyto práce byly provedeny a stěžovateli vyfakturovány ve výši 47 000 Kč, což stěžovatel svým podpisem na faktuře odsouhlasil. Stěžovatel namítal, že žalovanou částku vedlejšímu účastníkovi zaplatil, tedy že jeho dluh zanikl zaplacením, a předložil k tomu příjmový platební doklad s tím, že k podpisu a předání peněz mělo dojít za účasti svědků M. L. a J. T. Podle okresního soudu ovšem z výpovědi těchto svědků vyslechnutých v trestním vyšetřování vedeném na základě trestního oznámení stěžovatele proti vedlejšímu účastníkovi nevyplývá, kde a kdy přesně mělo k předání uvedené hotovosti dojít, z jejich výpovědí neplyne ani konkrétní důvod údajného předání peněz. Okresní soud v této souvislosti rovněž poukázal na to, že příjmový platební doklad předkládaný stěžovatelem je vyplněný dvěma druhy písma a obsahuje údaje, které si protiřečí, když je označen původně jako příjmový, poté je přeškrtnut na výdajový s tím, že stěžovatel jako firma přijal peníze od vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník svůj podpis na tomto dokladu popřel. Za daných okolností proto okresní soud uzavřel, že stěžovatel neprokázal, že by vedlejšímu účastníkovi uhradil částku 47 000 Kč za provedené práce.
3. Na základě stěžovatelova odvolání Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Poznamenal, že v dané věci jde o obchodní spor, na obou stranách v něm vystupovali podnikatelé, a tudíž lze předpokládat jejich obchodní zdatnost. Lze také podle krajského soudu očekávat, že budou disponovat řádnými důkazy k prokázání svých tvrzení. Tvrdil-li stěžovatel, že vedlejšímu účastníkovi částku 47 000 Kč zaplatil, měl o tomto svém tvrzení předložit jednoznačný doklad. Protože stěžovatel takovým dokladem nedisponoval a snažil se tento nedostatek podle výslovného vyjádření krajského soudu "dohonit" svědeckými výpověďmi zpochybňujícími mimo jiné poctivost vedlejšího účastníka, krajský soud konstatoval, že by to k objasnění daného konkrétního případu vést nemohlo.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy mají povinnost provést všechny důkazy navržené stranami sporu, které jsou potřebné pro zjištění skutkového stavu, neprovede-li soud navržený důkaz, musí vysvětlit proč. Připomíná, že oba soudy v odůvodnění rozsudku přiznávají, že skutkový stav není postaven najisto a že pouze verzi vedlejšího účastníka považují za pravděpodobnější a daly mu za pravdu s přihlédnutím k důkaznímu břemenu. Dále uvádí, že žalovaná částka byla odměnou za zastupování P. N. ve sporu proti Z. E., na němž stěžovatel a vedlejší účastník pracovali společně. Podle stěžovatele okresní soud neprovedl jim navrhované důkazy (a výslechy svědků) a ty důkazy, které provedl, špatně vyhodnotil (srovnej k tomu podrobněji níže).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
7. Oba soudy konstatovaly, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, že vedlejšímu účastníkovi za jím vykonané služby zaplatil odměnu, neboť stěžovatelem předložené potvrzení takovou skutečnost spolehlivě neprokázalo, navíc bylo rozporně vyplněné; vedlejší účastník svůj podpis na něm zpochybnil (okresní soud ve svém rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč se lze domnívat, že příjmový doklad byl původně potvrzením o předání finanční hotovosti vedlejším účastníkem stěžovateli na zaplacení soudního poplatku ve věci P. N., tento doklad pak stěžovatel použil i v právě posuzované věci).
8. Ústavní soud sice považuje za opodstatněnou stěžovatelovu námitku, že okresní soud měl svědky J. T. a M. L. vyslechnout osobně (neměl se spokojit jen s jejich výpověďmi před policejním orgánem), avšak nedosahující takové intenzity, která by mohla vést ke zrušení napadených rozsudků. Bylo zjištěno, že stěžovatel použil na údajné schůzce určené k předání peněz skrytou kameru, její záznam ovšem policejní orgán hodnotil tak, že z něj neplyne, že by vedlejší účastník příjem částky 47 000 Kč potvrdil. Přitom ani oba svědci neuvedli takové skutečnosti, z nichž by bylo možno bez pochybností dovodit, že předaná částka představovala pohledávku vedlejšího účastníka, jíž se týkají i nyní přezkoumávané rozsudky obecných soudů.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí, jaké by P. N. mohl mít informace důležité pro daný spor, když sám u údajného předání peněz nebyl. Správný je rovněž závěr obecných soudů, že pro tvrzení, že stěžovatel uvedenou částku vedlejšímu účastníkovi skutečně zaplatil, nesvědčí ani údajné tvrzení dalšího svědka - M. S. - který měl slyšet, že se vedlejší účastník s další osobou domlouval na tom, že se na P. N. dopustí podvodu.
10. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu