ECLI:CZ:US:2020:4.US.2590.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2590/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti obchodní společnosti AMT s. r. o. Příbram, sídlem U Nikolajky 382/30, Praha 5 - Smíchov, zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2020 č. j. 23 Cdo 173/2020-251, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti ROST Group, s. r. o., sídlem Lukášova 188/4, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu tvrdíc, že postupem Nejvyššího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. právo na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 245 969 Kč s příslušenstvím za dodávku objednaného zboží. Po provedeném dokazování dospěl obvodní soud k závěru, že vedlejší účastnice stěžovatelkou objednané zboží řádně a včas dodala a provedla jeho montáž a instalaci, tudíž je stěžovatelka povinna uhradit sjednanou kupní cenu. V průběhu řízení obvodní soud hodnotil i stěžovatelčinu námitku nedostatku aktivní věcné legitimace vedlejší účastnice v návaznosti na vyrozumění o postoupení žalované pohledávky v průběhu řízení na třetí osobu; tuto námitku neshledal důvodnou vzhledem k neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky pro její neurčitost (o které stěžovatelka od počátku věděla). Z těchto důvodů obvodní soud rozsudkem ze dne 21. 3. 2019 č. j. 24 C 45/2018-199 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 209 668,80 Kč, tj. ve výši finální sjednané kupní ceny a ceny montáže zboží (I. výrok), ohledně částky 36 300,20 Kč žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení (III. výrok).
3. Proti I. a III. výroku rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") neshledal důvodným, a proto rozsudkem ze dne 25. 9. 2019 č. j. 72 Co 193/2019-232 rozsudek obvodního soudu v napadených výrocích potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). K potvrzení výroku ve věci samé odkázal na podrobné a vyčerpávající odůvodnění obvodního soudu, konstatoval, že odvolací námitky v podstatě kopírují námitky uvedené před obvodním soudem, se kterými se tento soud bezezbytku vypořádal. Zabýval se i aktivní legitimací vedlejší účastnice a konstatoval, že tato pohledávka byla smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20. 11. 2018 postoupena zpět na vedlejší účastnici.
4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, v němž učinila "předmětem dovolacího přezkumu toliko otázku, při jejímž řešení se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené judikatury dovolacího soudu" (část III., první odstavec dovolání). Stěžovatelka upozorňovala, že v oznámení o postoupení pohledávek byla uvedena i žalovaná pohledávka, a proto plnění, které poskytla třetí osobě, se vztahovalo i na tuto pohledávku. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání usnesením napadeným ústavní stížností odmítl. V odůvodnění parafrázoval část textu dovolání, v němž stěžovatelka vymezila předmět dovolacího přezkumu, přičemž klasifikaci obou otázek tvrzenou diformitou jejich řešení s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vztáhl (ve prospěch stěžovatelky) užitím zájmena "jejichž" na obě otázky. Nejprve konstatoval, že stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ohledně nastolené otázky "zániku pohledávky", a připomenul, že má-li být dovolání přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod (pozn. správně má být "pro každou otázku hmotného nebo procesního práva") vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Protože tak stěžovatelka neučinila, dovolání v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud se proto zabýval přípustností dovolání podle §237 o. s. ř. jen ohledně další stěžovatelkou vymezené otázky "platnosti smlouvy o postoupení pohledávky", u níž v dovolání uvedla konkrétní judikaturu dovolacího soudu, od které se měl městský soud při rozhodování věci odchýlit. Uzavřel, že tato otázka nemůže přípustnost dovolání založit, neboť se míjí s právním posouzením věci městským soudem, který své rozhodnutí založil na závěru, že stěžovatelka na dluh ve výši 245 969 Kč třetí osobě ničeho neplnila, a její závazek tak nemohl zaniknout. Následně třetí osoba pohledávku v uvedené výši převedla smlouvou ze dne 20. 11. 2018 zpět na vedlejší účastnici, která tak disponuje aktivní věcnou legitimací k jejímu uplatnění. Otázka "platnosti smlouvy o postoupení pohledávky" ze dne 5. 11. 2018 se tedy na závěru městského soudu o důvodnosti uplatněného nároku neprojevila.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka po rekapitulaci průběhu řízení, rozhodnutí obecných soudů (2. a 3. strana ústavní stížnosti) a citaci bodů 16. až 18. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 664/19 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) vyjadřuje domněnku, že Nejvyšší soud postupoval nesprávně, když její dovolání odmítl. Připomíná, že podstatnou částí její argumentace v řízení před obecnými soudy byla námitka, že o postoupení pohledávek z vedlejší účastnice na třetí osobu byla vyrozuměna notifikačním úkonem vedlejší účastnice, v němž byla i faktura, jejíž úhrada byla předmětem žaloby. Stěžovatelka připouští, že v dopise třetí osobě uvedla, že na fakturu, která je předmětem žaloby, nehradí, ale uhradila celou částku, která byla po ni v notifikačním úkonu požadována. Z tohoto důvodu namítala, že když uhradila vše, co po ní bylo v notifikačním úkonu požadováno, postoupená pohledávka zanikla a nemohla být zpětně postoupena vedlejší účastnici, která tak ztratila aktivní legitimaci k vedení sporu. Proto stěžovatelka v dovolání argumentovala v tom smyslu, že při postoupení pohledávky je pro ni rozhodný obsah notifikačního úkonu, naopak platnost smlouvy o postoupení není pro ni, jako dlužnici, rozhodná.
6. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud opomenul tuto část její argumentace vzít v úvahu při rozhodování o přípustnosti jejího dovolání. Dodává, že zánik závazku splněním by měl za následek nedostatek aktivní legitimace vedlejší účastnice, jako žalobkyně, což by jednoznačně předurčilo výsledek řízení (žaloba by byla zamítnuta). Argumentací v dovolání tak zpochybňovala správnost rozhodnutí městského soudu a její případné uznání za přiléhavou by znamenalo nesprávnost rozhodnutí městského soudu, potažmo obvodního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), resp. proti napadenému usnesení již není přípustný opravný prostředek.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Z těchto hledisek Ústavní soud posoudil stěžovatelčinu ústavní stížnost a dospěl k závěru, že její námitky nejsou relevantní a že k porušení jejího základního práva na soudní ochranu nedošlo.
10. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že základem sporu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí je posouzení existence stěžovatelčina dluhu vůči vedlejší účastnici. Obecné soudy zjistily, že tento dluh existuje (a to i přes pokus o cesi jemu odpovídající pohledávky vedlejší účastnicí na třetí osobu) a pravomocně rozhodly o povinnosti stěžovatelky zaplatit dlužnou částku. Proti těmto jejich závěrům stěžovatelka brojila mimořádným opravným prostředkem, tj. dovoláním. V této fázi řízení je však třeba respektovat právní úpravu zohledňující mimořádnost takového opravného prostředku vymezením předpokladů přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu, jinými slovy, jde o právní úpravu konstruující limity přezkumné činnosti dovolacího soudu. K těmto limitům dovolacího řízení Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zaujal právní názor, z něhož lze jednoznačně dovodit vázanost dovolacího soudu dovolacími důvody uplatněnými podaným dovoláním. V řadě rozhodnutí [např. nález ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 560/08 (N 236/55 SbNU 283) a ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 1096/17 (N 233/87 SbNU 791)] upozornil na meze přezkumné činnosti Nejvyššího soudu jak po stránce kvalitativní, tak po stránce kvantitativní. Zatímco z hlediska kvantitativního je významné, v jakém rozsahu, tj. které výroky rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel napadne, aspekt kvalitativní se projevuje v §242 odst. 3 věty první o. s. ř., který omezuje přezkum dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu také v tom směru, že je lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
11. Z rekapitulace obsahu stěžovatelčina dovolání (bod 4. i. p.) plyne rozsah jí navrženého dovolacího přezkumu, tj. otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky a otázka zániku pohledávky. Stěžovatelka nepředložila k dovolacímu přezkumu otázku významu notifikačního úkonu na vznik povinnosti dlužníka plnit cesionáři,
nedošlo-li k postoupení pohledávky z důvodu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Z odkazů na judikáty Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 21 Cdo 3341/2010 a sp. zn. 23 Cdo 333/2012) by bylo možné usuzovat na stěžovatelčin záměr učinit právě tuto otázku předmětem dovolacího přezkumu, tomu by však nutně musela korespondovat výslovně vymezená otázka odůvodňující přípustnost dovolání (pozn. po Nejvyšším soudu nelze požadovat, aby za dovolatele domýšlel jeho záměry, neboť v takovém případě by přestal být "nestranným třetím" a proměnil by se v advokáta dovolatele). Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání (v prosinci 2019) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce (jejímu právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
12. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na výše vylíčené aspekty nebylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu