ECLI:CZ:US:2020:4.US.2617.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2617/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Michala Foltána, zastoupeného Mgr. Martinem Zástěrou, advokátem, sídlem Radhošťská 1942/2, Praha 3 - Žižkov, proti II. a IV. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2020 č. j. 62 Co 78/2020-321, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti DOBROVSKÝ, s. r. o., sídlem Květnového vítězství 332/31, Praha 11 - Chodov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených výroků rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhal, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit mu na náhradě za újmu způsobenou pracovním úrazem částku 1 334 346,50 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 20. 11. 2019 č. j. 48 C 13/2018-251 stěžovateli částečně vyhověl (I. a II. výrok), z větší části žalobu zamítl (III. až VI. výrok), vedlejší účastnici nepřiznal náhradu nákladů řízení (VII. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit České republice náklady řízení státu (VIII. a IX. výrok). Výrok VII. o nákladech řízení odůvodnil odkazem na §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž konstatoval, že v řízení z převážné části uspěla vedlejší účastnice, náhradu nákladů řízení jí nepřiznal, protože shledal důvody hodné zvláštního zřetele (její postup od počátku nebyl standardní, úraz nebyl řádně zapsán do knihy úrazů a veškeré nároky stěžovatele odmítla).
3. Stěžovatel i vedlejší účastnice podali proti konkrétním výrokům (stěžovatel proti výrokům III. až VI. a VIII., vedlejší účastnice proti výrokům VII. až IX.) rozsudku obvodního soudu odvolání. Na jejich základě městský soud přezkoumal správnost napadeného rozsudku a po doplnění dokazování shledal odvolání stěžovatele do zamítavých výroků o věci samé neopodstatněným, částečně důvodným do nákladových výroků, odvolání vedlejší účastnice shledal nedůvodným zcela, proto v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích III. až VI. (I. výrok), změnil jeho VII. výrok a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před obvodním soudem částku 178 160 Kč (II. výrok), dále změnil VIII. a IX. výrok v uložení povinnosti vedlejší účastnici zaplatit státu náklady řízení ve výši stanovené samostatným usnesením obvodního soudu (III. výrok) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 31 170 Kč (IV. výrok). Ke II. výroku uvedl, že o nákladech řízení je třeba rozhodnout podle §142 odst. 3 o. s. ř., jehož aplikace má přednost před užitím §150 o. s. ř. Konstatoval, že stěžovatel sice z větší části ve sporu neuspěl, nicméně výše jeho nároku z převážné části závisela na znaleckém posouzení, tudíž přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení za patnáct a jeden poloviční úkon právní služby (městský soud formuloval důvody nepřevzetí vyúčtování nákladů stěžovatelem ze dne 10. 6. 2020). Výrok IV. odůvodnil stěžovatelovým neúspěchem z procesního hlediska v odvolacím řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že mu městský soud přiznal jen poloviční náhradu nákladů řízení [vyšel asi jen z jedné poloviny úkonů (tedy z 15 úkonů)], než požadoval za jím vynaložené náklady na právní služby svého zástupce; přitom městský soud svůj postup v rozsudku nikterak neodůvodnil. Navíc ty úkony právní služby, z nichž stěžovateli pro řízení před obvodním soudem náhradu nákladů nalézacího řízení přiznal, počítal jen z výše plnění, v němž byl stěžovatel se svou žalobou úspěšný. Ovšem pro povinnost stěžovatele uhradit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení vycházel z výše celého plnění, jež stěžovatel po vedlejší účastnici původně žádal - takový postup je podle stěžovatele v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2019 sp. zn. 20 Cdo 314/2019.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož výroky napadl ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
7. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně je jimi zasaženo do sféry stěžovatelů. Tato zdrženlivost se zvláště uplatní při posuzování ústavnosti rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval. Přitom zdůraznil, že z hlediska kritérií řádně vedeného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a k rozhodnutí o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. To je i případ stěžovatele.
8. Je třeba vyjít z toho, že rozhodnutí o náhradě nákladů nalézacího řízení učiněné městským soudem je pro stěžovatele výrazně příznivější, než jak o ní rozhodl obvodní soud (obvodní soud stěžovateli na náhradě nákladů nalézacího řízení nepřiznal ničeho, městský soud více než 178 000 Kč - viz výše body 2. a 3.) Je pravda, že opomněl výslovně v odůvodnění svého rozsudku vysvětlit, proč stěžovateli náhradu nákladů nalézacího řízení nepřiznal za všechny jím požadované úkony právní služby, byť vyúčtování náhrady nákladů řízení vypracované právním zástupcem stěžovatele ve svém rozsudku výslovně zmiňuje. Podle Ústavního soudu jde jen o formulační a formální nepřesnost, neboť z kontextu odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku a z vyúčtování náhrady nákladů nalézacího řízení (které stěžovatel, přiložil i k ústavní stížnosti) lze podle Ústavního soudu dovodit, že některé právním zástupcem stěžovatele uplatňované úkony městský soud nepovažoval za účelné. Byť totiž - jak uvedeno - právní zástupce stěžovatele k ústavní stížnosti přiložil ono vyúčtování jednotlivých úkonů (jež měl do svého rozhodnutí podle představ stěžovatele či spíše jeho právního zástupce bez dalšího převzít i městský soud), v ústavní stížnosti se jeho obsahu ale nevěnuje a nevysvětluje tak například, proč by měly být považovány za účelné dvě předžalobní výzvy v řízení označeném stěžovatelem jako "Prvního řízení" nebo dvě předžalobní výzvy v řízení označeném stěžovatelem jako "Spojeného řízení" atp.
9. Vycházel-li městský soud při výpočtu náhrady nákladů nalézacího řízení jen z té části plnění, v níž byl stěžovatel úspěšný, je tento postup, vzhledem k okolnostem případu popsaným shora, i z ústavního hlediska akceptovatelný (stěžovatel v ústavní stížnosti nevysvětluje význam svého odkazu na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 314/2019, když toto usnesení podle Ústavního soudu ani vzdáleně s jeho věcí nesouvisí).
10. Ústavní soud neshledal opodstatněnou stěžovatelovu námitku o rozdílech ve výši tarifních hodnot. Stěžovatel nerespektuje, že městský soud při výpočtu sazby odměny za úkon právní služby vycházel z tarifní hodnoty 1 065 237,52 Kč, což je součet částek, v níž byla žaloba zamítnuta (III. až V. výrok rozsudku obvodního soudu) a který učinil stěžovatel předmětem odvolacího řízení. Podle Ústavního soudu tak městský soud žádné stěžovatelovo základní právo neporušil, ale podústavní právo (procesní předpisy o povinnosti hradit náklady řízení) přiléhavě aplikoval na jím posuzovanou věc.
11. Ústavní soud neshledal, že napadeným rozhodnutím (jeho II. a IV. výrokem) byla porušena ústavně zaručená základní práva (svobody) stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu