ECLI:CZ:US:2020:4.US.2638.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2638/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Grabowské, zastoupené Mgr. Alžbětou Schirlovou, advokátkou, sídlem Francouzská 229/16, Praha 2 - Vinohrady, proti udělení výstrahy předsedou Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2020 č. j. Spr 2582/2009-1070, za účasti předsedy Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného správního aktu s tvrzením, že jím měl být porušen čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a její ústavně zaručená práva podle čl. 26 odst. 1 a 2 a čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že dne 30. 12. 2009 zahájil účastník řízení správní řízení o odvolání stěžovatelky z funkce znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie se zvláštní specializací grafologie, podle zákona č. 36/1997 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o znalcích a tlumočnících"), pro opakované porušení znaleckých povinností. Stěžovatelka měla přes předchozí uložení výstrahy neoprávněně zpracovávat znalecké posudky v oboru písmoznalectví, pro který nebyla jmenována. Vedlejší účastník vydal v řízení celkem tři rozhodnutí, kterými stěžovatelku vyškrtl ze seznamu znalců a tlumočníků, dvě zrušil v odvolacím řízení odvolací správní orgán, třetí zrušil Krajský soud v Praze v soudním řízení správním rozsudkem ze dne 18. 11. 2019.
3. Nato účastník řízení udělil stěžovatelce napadeným aktem výstrahu podle §25d zákona o znalcích a tlumočnících za to, že podávala znalecké posudky v oboru písmoznalectví, pro který nedisponovala příslušným oprávněním. Podle účastníka řízení je úmyslné vykonávání znalecké činnosti v jiné oblasti, než pro kterou je znalec jmenován, jedno z nejzávažnějších protiprávních jednání, kterého se znalec může dopustit. Proto jsou dány důvody pro vyškrtnutí ze seznamu znalců a tlumočníků. Protože však od zahájení řízení uplynulo více než 10 let a předchozí rozhodnutí o vyškrtnutí byla v navazujících řízeních zrušena, zvolil účastník řízení mírnější opatření v podobě udělení výstrahy. V závěru napadeného správního aktu účastník řízení uvedl, že podle §25d věty druhé zákona o znalcích a tlumočnících se na ukládání výstrahy nepoužijí předpisy o správním řízení.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka zaprvé tvrdí, že přestože se na udělení výstrahy nepoužijí předpisy o správním řízení, jde materiálně o správní rozhodnutí. Proti napadenému správnímu aktu podala ke správnímu soudu žalobu podle §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), o které však dosud nebylo rozhodnuto. Ústavní stížnost proto podává "z opatrnosti".
5. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká účastníkovi řízení, že se neřídil závazným právním názorem vyjádřeným ve shora uvedeném zrušujícím rozsudku Krajského soudu v Praze a znovu používá argumentaci naplňující znaky libovůle. Obdobná argumentace jako v předchozích rozhodnutích nemůže odůvodnit udělení výstrahy, byť jde o mírnější opatření. Účastník řízení nemá dostatek podkladů k udělení výstrahy, její udělení je neoprávněné a napadený správní akt je nepřezkoumatelný.
6. Před posouzením samotné opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán správní akt napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost však není přípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
7. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
8. V nyní posuzované věci stěžovatelka ústavní stížností brojí proti správnímu aktu, kterým jí účastník řízení jako správní orgán udělil výstrahu podle zákona o znalcích a tlumočnících.
9. Má-li stěžovatelka za to, že byla na svých právech zkrácena rozhodnutím orgánu veřejné správy, má možnost podat ke správnímu soudu žalobu podle §65 odst. 1 s. ř. s. a dožadovat se jeho zrušení, popř. vyslovení jeho nicotnosti. To také stěžovatelka podle svých slov učinila. Nebylo-li o její žalobě dosud rozhodnuto, její ústavní stížnost je "předčasná".
10. Probíhá-li řízení o podaném opravném prostředku stěžovatelky (soudní řízení správní), Ústavní soud má možnost neodmítnout přijetí její ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dochází-li v tomto řízení ke značným průtahům, z nichž stěžovatelce vzniká nebo může vzniknout újma [srov. §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, popř. bod 28 usnesení sp. zn. Pl. ÚS 13/20 ze dne 5. 5. 2020 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatelka však ani v ústavní stížnosti netvrdí, že by v řízení o její žalobě docházelo k průtahům. Výslovně uvádí, že ústavní stížnost podává "z opatrnosti". Ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu se proto v nyní posuzované věci neuplatní.
11. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že stěžovatelka považuje za sporné, zda je napadený správní akt správním rozhodnutím podle §65 s. ř. s., či nikoli. Učinit závěr o povaze napadeného aktu v této fázi řízení náleží správnímu soudu při posouzení splnění procesních předpokladů soudního řízení správního o stěžovatelčině žalobě. Dojde-li správní soud k závěru, že se stěžovatelka zmýlila, označila-li napadený akt za rozhodnutí, upozorní na nutnost úpravy žaloby a po odstranění zjištěného nedostatku žalobu projedná (srov. body 13 a 14 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2018 č. j. 5 As 48/2018-25 či body 19 a 20 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2019 č. j. 10 Afs 190/2017-36).
12. Pro účely rozhodnutí o ústavní stížnosti stěžovatelky je bez významu jednoznačný závěr o povaze napadeného aktu, neboť pro její odmítnutí pro nepřípustnost je zásadní zjištění, že zákon poskytuje stěžovatelce procesní prostředek k ochraně jejích práv, tohoto opravného prostředku využila a nebylo o něm dosud rozhodnuto. Stěžovatelce nic nebrání, splní-li procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti, podat v budoucnu ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů ve správním soudnictví.
13. Soudce zpravodaj proto usnesením ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj