ECLI:CZ:US:2020:4.US.2644.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2644/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Veselským, advokátem, sídlem 28. října 1872/114, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 sp. zn. 7 Tdo 483/2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. srpna 2019 sp. zn. 3 To 4/2019 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2018 sp. zn. 42 T 9/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsoudil jej podle §240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Stěžovateli dále podle §73 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací na dobu pěti let.
3. Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") nadepsaným rozsudkem rozhodnutí městského soudu podle §258 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zrušil a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal v bodu I. vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za to ho podle §240 odst. 3 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Stěžovateli dále podle §73 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací na dobu pěti let. Vrchní soud následně stěžovatele v bodu II. výroku podle §226 písm. a) trestního řádu zprostil obžaloby pro další skutek, jenž byl obžalobou posuzován jako dílčí útok výše popsaného zločinu.
4. Uvedeného deliktu se podle zjištění vrchního soudu dopustil stěžovatel - stručně vyjádřeno - tím, že do 28. 2. 2013 jako jednatel a následně od 1. 3. 2013 jako osoba fakticky jednající za obchodní společnost A (dále jen "společnost A"), úmyslně s cílem jednak zkrátit daň z přidané hodnoty u této společnosti, jednak umožnit odběratelské obchodní společnosti B (dále jen "společnost B"), neoprávněně čerpat odpočet daně z přidané hodnoty a krátit daňovou povinnost u této společnosti, případně i u společností dalších zařazených do řetězce postupných přeprodejů mobilních telefonů, nezanesl do účetnictví společnosti A prodejní faktury (blíže specifikované ve výroku rozsudku vrchního soudu) dílem na existující, dílem na neexistující plnění - prodej mobilních telefonů, vystavené v roce 2013 společností A pro společnost B, které následně byly zaúčtovány do účetnictví společnosti B a uplatněny v jejich daňových přiznáních za jednotlivá zdaňovací období leden 2013 až září 2013 a listopad 2013, kdy podal řádná přiznání k dani z přidané hodnoty za společnost A, za měsíc leden 2013 dne 28. 2. 2013, za měsíc únor 2013 dne 27. 3. 2013, za měsíc březen 2013 dne 15. 5. 2013, za měsíc duben 2013 až srpen 2013 dne 8. 10. 2013 a dodatečná přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíce leden 2013 až březen 2013 dne 8. 10. 2013, v nichž neuvedl tvrzená zdanitelná plnění, které tyto dílem fiktivní faktury neodůvodněně obsahovaly, a za měsíce září 2013 a listopad 2013 daňová přiznání k dani z přidané hodnoty nepodal vůbec, ač faktury (blíže specifikované ve výroku rozsudku soudu druhého stupně) v tomto období rovněž vystavil či nechal vystavit, a tímto jednáním, kdy sám daň z přidané hodnoty ve vztahu k těmto fakturovaným obchodům nepřiznal a neodvedl, úmyslně zkrátil daň z přidané hodnoty, dílem u společnosti A, dílem u společnosti B, případně dalších, v řetězci přeprodejů zařazených společností, v důsledku zaúčtování uvedených faktur společností B do jejího daňového účetnictví, umožnil nejméně dosáhnout zkrácení daňové povinnosti u těchto společností a případně dalších do řetězce zapojených společností za zdaňovací období měsíce ledna 2013 o částku 3 057 447 Kč, za zdaňovací období měsíce února 2013 o částku 1 071 468 Kč, za zdaňovací období měsíce července 2013 o částku 928 Kč, za zdaňovací období měsíce srpna 2013 o částku 1 381 850 Kč, za zdaňovací období měsíce září 2013 o částku 5 404 962 Kč, za zdaňovací období měsíce listopadu 2013 o částku 330 053 Kč, tedy celkem o 11 246 708 Kč, když výše uvedeným jednáním se podílel na zkrácení daně z přidané hodnoty ve výši 11 246 708 Kč, a to ke škodě České republiky.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily skutkový a právní stav věci včetně provedených důkazů, přičemž jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Předesílá a zdůrazňuje, že se nedopustil jednání kladeného mu za vinu. Společnost A, v níž byl jediným společníkem a jednatelem, prodal dne 1. 3. 2013 osobě, jež se mu představila jako J. K., ovšem jiné, než která se pod tímto jménem účastnila hlavního líčení. Nebyl pak přítomen u ověřování podpisu na pobočce České pošty Praha 1 dne 1. 3. 2013, jak uvedl J. K., neboť listiny ověřoval na pobočce České pošty Praha 9, což je zřejmé z ověřovacích doložek na smlouvě o převodu obchodního podílu z téhož dne. Dále stěžovatel dovozuje, že soudy chybně hodnotily zejména výpověď svědka L. E., který byl osobou, jež fakticky ovládala společnost A. Tento svědek také nepotvrdil, že by byl při podpisu listin svědkem J. K. na pobočce České pošty Praha 1 přítomen i stěžovatel, a rovněž uvedl, že mu částku 5 000 Kč pro svědka J. K. předal stěžovatel, J. K. naopak vypověděl, že mu tuto částku dal přímo stěžovatel na zmíněné pobočce.
7. Soudy podle stěžovatele ve svých rozhodnutích nevysvětlily, proč odmítly znalecký posudek znalce Ing. Luboše Černého a jako stěžejní důkaz objasňující trestnou činnost byl označen znalecký posudek Mgr. Vladimíra Leina, MBA. Vrchní soud částečně uznal jeho námitky proti tomuto znaleckému posudku, přesto jej považoval za jediný správný. Vůbec tedy neobjasnil, proč byla upřednostněna metoda výpočtu méně příznivá, přičemž v jeho rozsudku mělo být jasně konstatováno, z jakého důvodu se přiklonil k jednomu ze dvou vzájemně si odporujících znaleckých posudků. Popsaný postup považuje stěžovatel za výraz extrémního nesouladu v učiněných skutkových zjištěních a porušení pravidla in dubio pro reo. Znalec RNDr. Miloslav Musil konstatoval, že otisky na písemnostech (fakturách) jsou vyhotoveny dvěma razítky se shodným textem, ale odlišnou grafikou. Faktury, jejichž výstavcem byl stěžovatel, byly vyhotoveny částečně odlišným způsobem než ty, které vystavil J. K. V řízení taktéž nebylo prokázáno, že by stěžovatel fakticky ovládal bankovní účet společnosti A z telefonního čísla XXX; šlo o pouhou domněnku městského soudu. Stejně tak nebylo prokázáno, že by disponoval platební kartou této společnosti a učinil 39 výběrů z jejího účtu.
8. Stěžovatel se vymezuje proti tvrzení městského soudu, podle kterého by svědek J. K. nebyl fakticky schopen realizovaných bankovních operací, neboť nebylo zřejmé, z čeho toto soud dovodil. Soudy obou stupňů se také nevypořádaly s otázkou, kdo podepisoval jednotlivé daňové doklady a daňová přiznání vystavené na jméno "J. K.", neboť stěžovatel si dne 21. 9. 2013 zlomil pravou ruku, tuto si pak dne 27. 9. 2013 opětovně narazil, v důsledku čehož byl hospitalizován, operován, dne 29. 9. 2013 propuštěn a do 6. 1. 2014 docházel na kontroly a rehabilitace, navíc dne 8. 10. 2013 pak odletěl na rodinnou dovolenou. Nemohl proto podepsat faktury ze dne 23. 9. 2013 a 25. 9. 2013, ani odevzdat žádné z dodatečných daňových přiznání za měsíce leden až březen 2013 a daňová přiznání za duben až srpen 2013. Stěžovatel byl tudíž nedůvodně označen za osobu fakticky jednající za společnost A, v rozsudku pak absentovaly úvahy, kdo mohl tuto dokumentaci za svědka J. K. podepsat a odevzdat na finanční úřad.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Jde-li o rozsudek městského soudu, který zrušil vrchní soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím (tj. rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Následně se Ústavní soud zaměřil na posouzení stěžovatelovy ústavní stížnosti v jejích shora (viz předchozí bod) specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu). K tomu nejprve dodává, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
13. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní. Nedostatky takového adekvátního posouzení jsou zjistitelné při posouzení, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
15. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci pouze výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel námitky vůči skutkovým zjištěním, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
16. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Takto vymezené námitky stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatnil.
17. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Uvedené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 trestního řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
18. Konečně třetí tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
19. Do posledních dvou kategorií vad důkazního řízení míří stěžovatelovy námitky, že soudy učinily neudržitelná zjištění o převodu obchodního podílu ve společnosti A na J. K., faktickém ovládání této obchodní společnosti a souvisejícím krácení daňové povinnosti (daně z přidané hodnoty), že bezdůvodně odmítly znalecký posudek znalce Ing. Luboše Černého a vycházely ze znaleckého posudku Mgr. Vladimíra Leina, MBA, nedocenily výskyt faktur označených odlišnými razítky a nezabývaly se překážkami u stěžovatele, které mu bránily v podepisování faktur a daňových přiznání.
20. Ústavní soud - při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu - neshledal v závěrech obecných soudů relevantní pochybení. Podle nich stěžovatel vlastním faktickým jednáním páchal trestnou činnost spočívající v krácení daňové povinnosti u daně z přidané hodnoty, a to i po "formálním" převodu této společnosti na svědka J. K., když jednal na základě generální plné moci. Ke krácení daňové povinnosti začalo docházet již v době, kdy stěžovatel byl ještě jednatelem společnosti A, přičemž tato trestná činnost plynule pokračovala i v období po převodu společnosti na uvedeného svědka, který byl osobou bez domova, za převod obchodního podílu v této obchodní společnosti na svoji osobu obdržel peněžní prostředky a neměl ani přístup k bankovnímu účtu předmětné obchodní společnosti (neobdržel SIM kartu potřebnou pro platební transakce v internetovém bankovnictví ani bankovní kartu). Soudy dovodily, že stěžovatel fakticky působil v této obchodní společnosti i po převodu obchodního podílu rovněž z dalších svědeckých výpovědí (svědkyně A. Z. a svědka P. V.). Zabývaly se též rolí L. E., který se do jisté míry na trestné činnosti podílel, avšak nikoliv namísto stěžovatele, ale spolu s ním, zajištěním osoby do pozice tzv. "bílého koně".
21. Obecné soudy odmítly znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a daně, znalce Ing. Luboše Černého a jako důkaz objasňující trestnou činnost stěžovatele označily znalecký posudek Mgr. Vladimíra Leina, MBA, s vysvětlením, že při zpracování znaleckého posudku Ing. Luboše Černého absentovaly údaje týkající se plateb v hotovosti, tedy znalec vycházel pouze z informací z bankovních účtů, což byly údaje neúplné, neboť vedle bezhotovostních převodů byly faktury propláceny i v hotovosti. Tento znalec u hlavního líčení sám uvedl, že dostal-li by totožné zadání jako Mgr. Vladimír Lein, MBA, postupoval by úplně stejně.
22. Obecné soudy též vysvětlily, že faktury s odlišnými razítky se vyskytovaly již v době, kdy byl stěžovatel jednatelem, a to na fakturách, které podepsal, přičemž předmětné odlišnosti neznamenají, že je vyhotovovaly jiné osoby. Inkriminované jednání podle závěrů soudů trvalo po větší část roku 2013, a tedy stěžovatelem zmiňované překážky (zranění ruky a čerpání dovolené) mohly mít nanejvýše velmi omezený význam.
23. Stěžovatel polemizuje s hodnocením těchto důkazů podaným soudy, jeho polemika nicméně ústavněprávní roviny nedosahuje. Svá rozhodnutí městský soud (srov. body 10. až 14. rozsudku) i vrchní soud (srov. str. 15 až 16 rozsudku) odůvodnily a dostatečně uvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily.
24. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo ani, že by nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
25. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze v podrobnostech odkázat.
26. Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené předpoklady, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
27. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku městského soudu, který již zrušil vrchní soud) jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a dílem (co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu