ECLI:CZ:US:2020:4.US.2646.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2646/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti "STAVEBNĚ-OBCHODNÍ CENTRUM, s. r. o.", sídlem V. Hálka 39, Vrchlabí, zastoupené JUDr. Martinou Cachovou, advokátkou, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2019 č. j. 30 Cdo 1539/2019-239, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 11 Co 349/2016-207 a výrokům II a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. března 2016 č. j. 31 C 97/2015-188, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") o stěžovatelčině žalobě proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 746 452,90 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a nemajetkové újmy. Ta měla být způsobena stěžovatelce, jakožto poškozené v trestním řízení, nesprávným úředním postupem, který spočíval částečně v nepřiměřené délce trestního řízení a dále v jeho "absolutní neefektivitě". Požadovaná náhrada majetkové škody měla představovat rozdíl mezi výší uplatněného nároku v adhezním řízení a nárokem získaným v konkursním řízení a jednak náklady vynaložené na právní zastoupení v trestním řízení. Obvodní soud uložil napadeným rozsudkem vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 55 000 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku soud shledal, že dané trestní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé (4 roky a 8 měsíců). Za to soud přiznal stěžovatelce kompenzaci ve shora uvedené výši. Odškodnění za "neefektivitu" a "kontraproduktivnost" trestního řízení obvodní soud stěžovatelce nepřiznal, neboť poškozený nemá právo na odsouzení jiné osoby. Obvodní soud nemohl v napadeném rozsudku hledět na stíhanou osobu jako na vinnou. Dále obvodní soud neshledal důvodným uplatňovaný nárok na náhradu majetkové škody, neboť nebylo prokázáno, že by stěžovatelka takovou pohledávku vůči stíhané osobě měla, přičemž ani v opačném případě nebylo zřejmé, zda by takovou pohledávku stíhaná osoba uhradila. Podle obvodního soudu tedy schází příčinná souvislost mezi vznikem újmy a postupem orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatelka se nedomáhala náhrady škody v občanskoprávním řízení a není tak dána subsidiární odpovědnost státu. Stěžovatelce nebyla přiznána ani náhradu nákladů vynaložených na právní zastoupení, neboť jejich vynaložení nesměřovalo k nápravě nesprávného úředního postupu.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil. V jeho odůvodnění se ztotožnil se závěry nalézacího soudu.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 24. 1. 2018 č. j. 30 Cdo 994/2017-224. Toto usnesení bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1237/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a věc byla vrácena Nejvyššímu soudu k novému rozhodnutí z důvodu porušení práva na zákonného soudce. Nejvyšší soud tak rozhodoval o stěžovatelčině dovolání podruhé (již v senátu), přičemž je odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že odvolací soud se nikterak neodchýlil od závěrů judikatury dovolacího soudu. Stěžovatelčino dovolání je postaveno na subjektivní premise, že v dané věci došlo rovněž k dalšímu nesprávnému úřednímu postupu (nad rámec délky řízení), aniž by byl tento závěr podložen.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že stát se nemůže ze své odpovědnosti vyvinit toliko odkazem na možnost poškozených domáhat se ochrany svých práv u civilních soudů. A to zvláště v situaci, kdy neefektivitu trestního stíhání způsobily samotné orgány činné v trestním řízení. Tímto způsobem se navíc lze domáhat pouze náhrady majetkové újmy způsobené pachatelem. Soudy tak neřešily otázku toho, že stěžovatelce vznikla újma v tom, že musí nyní podnikat v nezdravém podnikatelském prostředí (v důsledku nepotrestání pachatele). Odůvodnění dovolacího soudu považuje za nesrozumitelné a zkratkovité. Poukazuje na to, že obecné soudy nerespektovaly její právo na účinné vyšetřování, neboť orgány činné v trestním řízení řetězily množství procesních chyb. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že nikdo nemá právo na odsouzení druhého jednotlivce. V daném případě je totiž otázka viny zcela jednoznačně vyřešena. V případě pochybení by pak měl stát poškozené odškodnit a zahájit řízení proti osobám, které pochybení způsobily. Většinu uvedených námitek však obecné soudy ve svých rozhodnutích ignorovaly. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze,
vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Žádné takové vady Ústavní soud v dané věci neshledal.
9. Z výše popsaného postupu obecných soudů a odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy stěžovatelčinu žalobu řádně projednaly a ve svých rozhodnutích se řádně vypořádaly se všemi stěžovatelkou uplatněnými námitkami. Ty jsou následně zopakovány i v ústavní stížnosti, a to bez hlubší reflexe jejich vypořádání v napadených rozhodnutích. Ústavní soud tedy může na odůvodnění napadených rozhodnutí plně odkázat. Jde zejména o námitky, týkající se možnosti poškozeného domáhat se náhrady nemajetkové újmy za neodsouzení jím označovaného pachatele.
10. Především je třeba konstatovat, že s podstatou těchto námitek se již Ústavní soud vypořádal v usnesení ze dne 20. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 3300/14. V něm shledal, že postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavních práv, neboť žádné právo na odsouzení obviněného právní předpisy poškozenému negarantují. Neodsouzením obviněného tak poškozenému nemůže obecně vzniknout nemajetková újma.
11. V posuzované věci dále obecné soudy přesvědčivě vysvětlily, že trestní věc byla odložena nikoliv z důvodu hrubého procesního pochybení, jak namítá stěžovatelka, nýbrž pro odlišný právní názor orgánů činných v trestním řízení, a jejich dílčí procesní chyby neměly na výsledek řízení žádný vliv.
12. Pro úplnost lze doplnit, že stěžovatelkou dovolávané právo na účinné vyšetřování se neaplikuje v případech výhradně majetkové újmy, kde je navíc poškozenému známa identita pachatele (srov. zejména bod 19 nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12). V takovém případě má totiž dotčený subjekt řadu nástrojů, jimiž se může nápravy tvrzené újmy domáhat ve stejné intenzitě jako v trestním řízení (obdobně viz např. usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15). Právo na uložení trestněprávní sankce zásadně žádný poškozený nemá. Výjimku tvoří pouze závažné trestné činy proti životu spáchané osobami v postavení orgánů veřejné moci (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 12. 2007 ve věci Nikolova a Velichkova proti Bulharsku, stížnost č. 7888/03). To však zjevně není stěžovatelčin případ.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu