ECLI:CZ:US:2020:4.US.2665.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2665/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele G. E., zastoupeného Mgr. Martinou Knickou, advokátkou, sídlem Tyršova 1434/4, Děčín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 3 Tdo 574/2020-208, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. srpna 2019 č. j. 4 To 231/2019-177 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 23 T 178/2015-153, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Děčíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 96 Ústavy a čl. 6 odst. 1, odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 13. 8. 2015 kolem 19:30 hodin v obci Dolní Habartice, okres Děčín, na pozemní komunikaci úderem pěstí úmyslně poškodil pravý boční sloupek vozidla tovární značky Peugeot Partner majitele M. M., čímž způsobil škodu poškozením vozidla ve výši 9 325 Kč. Za to byl odsouzen podle §228 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců a podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byla stěžovateli současně uložena povinnost nahradit poškozenému M. M. na náhradě škody částku ve výši 5 000 Kč a poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, na náhradě škody částku ve výši 4 325 Kč.
3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné. V odůvodnění rozsudku uvedl (stručně vyjádřeno), že stěžovatel (obviněný) sám úder do pravého bočního sloupku vozidla poškozeného přiznal. Podstatou jeho obhajoby a podstatou dokazování okresním soudem bylo, jakým způsobem do vozidla udeřil, jaké intenzity úder byl, zda byl způsobilý poškodit vozidlo způsobem zjištěným bezprostředně (vzápětí) po činu a zadokumentovaným v protokolu o ohledání vozidla (včetně fotodokumentace). Z provedeného dokazování (a to i příslušných dokladů technické povahy) a jeho zhodnocení (včetně časových údajů týkajících se přivolání policie a doby ohledání vozidla, které bylo nové), bylo spolehlivě prokázáno, že k jeho poškození došlo v souvislosti a v důsledku úderu stěžovatele do jeho kapoty, a proto poškození vozidla je v příčinné souvislosti s úmyslným jednáním stěžovatele. Obhajoba stěžovatele (obviněného), že sice do vozidla udeřil, ale šlo jen o úder reflexivní, je v rozporu nejen s výpovědí poškozeného, ale především s charakterem poškození, které bylo zjištěno řádově několik minut po činu, jakož i s výsledky odborného vyjádření zpracovaným soudním znalcem. Závěry okresního soudu jsou proto s provedeným dokazováním v souladu.
4. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy od počátku soudního řízení vyhledávaly pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch. Okresní soud nechal vypracovat odborné vyjádření, ačkoliv byl navrhován znalecký posudek. V odborném vyjádření podle stěžovatele nebyly uvedeny žádné údaje, ze kterých zpracovatel vycházel, nebylo z něj zřejmé, jakou rychlostí se vozidlo mělo pohybovat, jak pevná je karoserie v místě poškození, ani jakou silou by úder musel být veden, aby bylo poškození možné. Podotýká, že navrhoval předvolání zpracovatele vyjádření, ale soud tento jeho návrh zamítl pro nadbytečnost, i když v případě znaleckých posudků je běžné, že jsou předvoláni znalci a účastníci řízení jim mohou klást otázky, kterými upřesňují či případně zpochybňují výsledek jejich činnosti. Stěžovatel má za to, že krajský soud mylně přisuzoval odbornému vyjádření váhu znaleckého posudku, když ve svém rozhodnutí uvedl, že dané odborné vyjádření vypracoval soudní znalec. Okresnímu soudu vytýká, že většinu jím navrhovaných relevantních důkazů zamítl a neumožnil mu prokázat jeho nevinu, že nevzal v potaz výpověď rodinné přítelkyně svědkyně Kohouškové, a naopak adoroval výpověď jeho manželky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Předně je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší prakticky totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v dovolání a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal.
9. Stěžovatel uplatněnými námitkami brojí výlučně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
10. Stěžovatel prostřednictvím svých v ústavní stížnosti deklarovaných námitek vytýká okresnímu soudu, že zamítl většinu jím navrhovaných důkazů (zejména vypracování znaleckého posudku), čímž mu neumožnil prokázat jeho nevinu.
11. Právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) i na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zajišťují každému, že řízení bude probíhat podle předem stanovených pravidel. Nezaručují, a ani nemohou zaručit, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení. Právo zaručující účastníkovi řízení jeho aktivní účast [čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy] neznamená, že obecné soudy musí vyhovět každému návrhu účastníka řízení a vyvodit jím presumované závěry. Bez dalšího proto neobstojí konstrukce, že obecný soud nepřipustil důkaz jen proto, aby z něj nemusel vyvodit pro stěžovatele příznivé závěry. Neprovedení navržených důkazů (při uznání viny stěžovatele) by bylo porušením zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo jen tehdy, nevedlo-li by hodnocení jiných provedených důkazů ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. V dané věci o takovou situaci nejde.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost prokazující tvrzení, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva. Z napadených rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu, na která Ústavní soud v podrobnostech odkazuje, je patrné, že tyto soudy se věcí řádně zabývaly a že jejich závěry jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné. Pro závěr, že krajský soud mylně přisuzoval odbornému vyjádření váhu znaleckého posudku, když ve svém rozhodnutí uvedl, že dané odborné vyjádření vypracoval soudní znalec, není v napadeném rozsudku krajského soudu žádný podklad, když krajský soud výslovně o něm hovoří jako o odborném vyjádření (srov. např. bod 10. odůvodnění rozsudku krajského soudu). Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové i právní závěry obou soudů zpochybňovat.
13. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť většina námitek vznesených v dovolání (které stěžovatel uplatnil i v podané ústavní stížnosti) neodpovídala uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Stěžovatel v dovolání polemizoval se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí, avšak takové námitky nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu. Přesto se však Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani v tomto ohledu soud neshledal jakékoliv pochybení. Poukázal na to, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní, a že nebyly-li akceptovány návrhy stěžovatele na doplnění dokazování, stalo se tak po zvážení takových návrhů rozhodujícím soudem a jejich řádném zamítnutí pro zjevnou nadbytečnost. Nejvyšší soud se podrobně zabýval i námitkou neprovedení znaleckého posudku k technické otázce týkající se poškození vozidla a mechaniky a intenzity úderu, kteroužto by bylo možno hodnotit jako námitku tzv. opomenutých důkazů. V projednávané věci však podle Nejvyššího soudu o takovýto případ nejde, neboť již okresní soud se v napadeném rozsudku s tímto návrhem konkrétně vypořádal a uvedl, že závěry odborného vyjádření jsou jednoznačné a nevzbuzují pochybnosti, neboť při jeho vypracování byl zohledněn jak popis události podaný obviněným, tak poškozeným a závěry odborného vyjádření tedy vycházejí z konkrétních skutkových okolností projednávané věci, a proto návrh obviněného pro nadbytečnost zamítl (bod 20. odůvodnění rozsudku okresního soudu). Odvolací soud se s postupem okresního soudu při dokazování ztotožnil (bod 7. napadeného usnesení krajského soudu). Ústavní soud proto uzavírá, že návrhy stěžovatele na doplnění dokazování nebyly obecnými soudy opomenuty a neprovedení jím navrhovaných důkazů včetně navrhovaného znaleckého posudku bylo řádně a v souladu s trestním řádem odůvodněno. Za právně relevantní, byť zjevně neopodstatněnou, považoval Nejvyšší soud pouze námitku stěžovatele týkající se nenaplnění subjektivní stránky jemu přisouzeného přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, kterou však stěžovatel v podané ústavní stížnosti neuplatnil. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního postupu.
14. Ústavní soud neshledal, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu