ECLI:CZ:US:2020:4.US.2671.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2671/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Janovského, zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem, sídlem Ohradské náměstí 1621/5, Praha 13 - Stodůlky, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2020 č. j. 30 Co 154/2020-609 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. února 2020 č. j. 24 C 178/2016-541, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a hlavního města Praha, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že soudy rozhodly "způsobem, který se příčí ústavně garantovanému právu stěžovatele na spravedlivý proces i právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a které zjevně porušují Listinou garantovanou zásadu, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu".
2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhal, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit mu částku 163 557 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodné obohacení, které mělo vedlejšímu účastníkovi vzniknout tím, že na dvou pozemcích stěžovatele se nachází pozemní komunikace vlastněná vedlejším účastníkem a užívání těchto pozemků není mezi účastníky řízení smluvně upraveno. Obvodní soud napadeným rozsudkem částečně žalobě vyhověl a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku 148 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok), zamítl žalobu co do částky 15 557 Kč s příslušenstvím (II. výrok), uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli náhradu nákladů ve výši 140 403,68 Kč (III. výrok) a oběma účastníkům uložil zaplatit náhradu nákladů státu (IV. a V. výrok). Důvodem, proč byla žaloba stěžovatele v nepatrné části zamítnuta, bylo zjištění, že - po porovnání několika metod použitých různými znalci - při určení výše bezdůvodného obohacení nelze vycházet z maximální ceny nájemného stanovené právním předpisem, ale je třeba určit náhradu nižší, a to s přihlédnutím k reálné ceně, za níž by bylo možné obdobné pozemky poskytnout k nájmu.
3. K odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok), protože ani jedno z odvolání neshledal důvodným.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Napadená rozhodnutí podle stěžovatele odporují principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování. V této souvislosti odkázal, kromě jiných, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 28 Cdo 1063/2020 a na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2498/18 ze dne 29. 10. 2019 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http:(//nalus.usoud.cz), vydaných v jiných obdobných sporech mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, v nichž měly uvedené soudy podle stěžovatele aprobovat určení hodnoty bezdůvodného obohacení podle maximální ceny eventuálního nájemného stanoveného právním předpisem. Soudy se navíc nijak nevypořádaly s nájemními smlouvami předkládanými stěžovatelem k porovnání, a to zejména hlediskem výše sjednaného nájmu (jde proto o nevypořádané důkazy). Vedlejší účastník podle stěžovatele jen plýtvá veřejnými penězi a obecné soudy na něj v tomto směru výchovně nepůsobí. Stěžovatel se domnívá, že počínání vedlejšího účastníka je nemravné (když na jeho právním zastupování participují externí právní subjekty placené v konečném důsledku z veřejných prostředků), vedlejší účastník vede se stěžovatelem soudní spory, o nichž musí vědět, že v nich nemůže být úspěšný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní stížnost je přípustná proti II. výroku rozsudku obvodního soudu, kterým byla stěžovatelova žaloba v rozsahu 15 557 Kč zamítnuta a proti IV. výroku, jímž byla stěžovateli uložena povinnost nahradit - byť jen z malé části - náhradu nákladů řízení státu. Ústavní stížnost je dále přípustná proti části výroku rozsudku městského soudu, kterou byly oba uvedené výroky rozsudku obvodního soudu potvrzeny. Ve zbývajícím rozsahu je ústavní stížnost nepřípustná, neboť zbylými částmi napadených rozhodnutí bylo stěžovatelově žalobě vyhověno a stěžovateli byla přiznána odpovídající náhrada nákladů řízení. Proto těmito výroky nemohla být porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody, což stěžovatel ve svém důsledku ústavní stížnosti ani nerozporuje.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal. Nadto je nutno zdůraznit, že v části, v níž je ústavní stížnost přípustná, (v níž nebyl stěžovatel se svou žalobou v nepatrném rozsahu úspěšný) jde o bagatelní spor (15 000 Kč) ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. například usnesení ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2179/18). Rovněž tato skutečnost značně omezuje přezkum daného případu Ústavním soudem.
8. Namítá-li stěžovatel porušení principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí, neboť v jiných sporech vedených mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem měl Ústavní soud a Nejvyšší soud ve shora odkazovaných rozhodnutích přisvědčit tomu, že ve věci stěžovatele nutno pro účely určení výše bezdůvodného obohacení vycházet z maximální ceny nájmů stanovené právním předpisem, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel tato rozhodnutí dezinterpretuje. Ani jedno z nich se k dané otázce nijak závazně nevyjadřovalo. V tehdy posuzovaných případech Ústavní soud neshledal u obecných soudů pochybení takové ústavněprávní intenzity, aby do věci mohl zasáhnout, a Nejvyšší soud v jím dříve posuzované věci podané dovolání odmítl, neboť neidentifikoval otázku, pro niž by bylo přípustné.
9. Ústavní soud dále poznamenává, že obecné soudy v nyní posuzované věci věnovaly charakteru dotčených pozemků značnou pozornost (což je minimálně z odůvodnění rozsudku městského soudu zřejmé), a proto stěžovatelovy blanketní odkazy na jiná rozhodnutí s tím, že v nich jde o stejnou věc "akorát za jiné období", nemohou obstát (ostatně jen z odůvodnění těchto rozhodnutí je zjevné, že v jednom případě šlo o cyklostezku a ve druhém o účelovou a místní komunikaci; už jenom proto nelze zmíněné případy vzájemně bez dalšího srovnávat). K danému rozdílu se ovšem stěžovatel v ústavní stížnosti dostatečně nevyjadřuje.
10. Vznáší-li stěžovatel námitku o nevypořádaných důkazech, nereaguje na závěr městského soudu, že alespoň co se odvolacího řízení týká, šlo od stěžovatele o nepřípustně uplatněné novoty, které městský soud nemohl zohlednit. Nadto, jak právě uvedeno, jednotlivé pozemky stěžovatele, byť jsou si třeba prostorově blízké, nelze jejich charakterem zcela srovnávat, a proto i odkaz stěžovatele na jednotlivé nájemní smlouvy, které již má uzavřeny, nelze vnímat jako určující.
11. Ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí nemůže vést sama o sobě ani skutečnost, že vedlejší účastník podle stěžovatele jedná nemravně, vstupuje-li jako subjekt hospodařící s veřejnými prostředky do sporů, o nichž musí vědět, že v nich nemůže být úspěšný. I kdyby uvedené tvrzení stěžovatele odpovídalo skutečnosti (což nelze v některých typech sporů vedených vedlejším účastníkem vyloučit), nemůže taková okolnost sama o sobě vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a zčásti jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu