ECLI:CZ:US:2020:4.US.2725.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2725/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti P. P., zastoupeného JUDr. Alešem Zemanem, advokátem, Svobodova 137/7, Praha 2 - Vyšehrad, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2020 č. j. 54 Co 86/2020-1780 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 16 P 91/2010-1729, 16 P a Nc 179/2018, za účasti Městského sodu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a K. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. právo na soudní ochranu) a byla porušena zásada rovného postavení stran, protože v řízení, z něhož napadená rozhodnutí vzešla, nebyla zohledněna při stanovení výživného jeho faktická péče o dva nezletilé syny. Tato péče přitom byla podle stěžovatele v jejich nejlepším zájmu, jak jej má na mysli čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uložil matce nezletilých dětí (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnici) povinnost platit na výživu nezletilého A. částku 3 500 Kč měsíčně a na nezletilého A. částku 3 000 Kč měsíčně (I. výrok), rozhodl, že za dobu od 1. 1. 2018 do 28. 7. 2019 se vedlejší účastnici povinnost přispívat na výživu nezletilých k rukám stěžovatele nestanoví (II. výrok), rozhodl o nedoplatku vedlejší účastnice na výživném (III. výrok) a o náhradě nákladů řízení (IV. výrok). V odůvodnění obvodní soud připomenul předchozí rozhodnutí o svěření nezletilých dětí (původně třetí osobě, poté stěžovateli) a o výživném. Po zrušení výroku o výživném a výroku o nákladech řízení zůstalo předmětem řízení pouze stanovení výživného matce pro nezletilé děti, o němž obvodní soud rozhodl napadeným rozsudkem, v němž akcentoval poměry dětí i poměry rodičů, zejména okolnost, že vykonatelným usnesením svěřil děti do péče třetí osoby, v níž se děti měly nacházet až do doby právní moci rozsudku o jejich svěření do péče stěžovatele. Obvodní soud shledal důvodným stanovení výživného matce od data nabytí právní moci tohoto rozsudku, požadavku stěžovatele na stanovení výživného matce za období od ledna 2018 do 28. 7. 2019 nevyhověl, neboť matka v té době byla z převážné části v pracovní neschopnosti, reálně nedosahovala žádného příjmu a děti byly předány do péče třetí osoby (k tomu doplnil, že nelze klást k tíži matce, když otec toto rozhodnutí soudu nerespektoval a péči třetí osoby narušoval).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") na základě stěžovatelova odvolání napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že vyživovací povinnost vedlejší účastnice k nezletilému A. zvýšil na 4 500 Kč měsíčně a k nezletilému A. na 3 500 Kč měsíčně (I. výrok), rozhodl o nedoplatku vedlejší účastnice na výživném (II. výrok) a o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (III. výrok). Při změně výživného vyhodnotil možnosti a schopnosti matky a oprávněné potřeby nezletilých, jinak se ztotožnil s obvodním soudem,
II.
Argumentace stěžovatele
4. V první části ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s rozhodnutími obvodního soudu, kterými byly nezletilé děti svěřeny do péče třetí osoby, což mělo být v rozporu s jejich zájmy a v rozporu s faktickým stavem, kdy byly v jeho péči. Podle petitu ústavní stížnosti napadá stěžovatel obě rozhodnutí obecných soudů, argumentačně se ovšem vymezuje jen proti II. výroku rozsudku obvodního soudu a proti té části výroku rozsudku městského soudu, kterým byl tento výrok rozsudku obvodního soudu potvrzen (tedy o nestanovení výživného matce za období od 1. 1. 2018 do 28. 7. 2019). Oba soudy vyšly z toho, že původně byli nezletilí synové svěřeni do péče matky, avšak v období od ledna 2018 do 28. 7. 2019 se matka o ně nemohla starat a neměla reálný příjem, neboť se v té době léčila ze závislosti na alkoholu a od 27. 11. 2018 do 28. 7. 2019 byly obě děti svěřeny rozhodnutím soudu do péče třetí osoby (následným rozhodnutím upravujícím péči o děti po tomto období byli oba nezletilí svěřeni do péče stěžovatele a matce bylo určeno výživné, jak shora uvedeno). Obecné soudy podle stěžovatele nesprávně vyhodnotily majetkové poměry vedlejší účastnice, která uvedla, že měla k dispozici hotovost 200 000 Kč, a stěžovatel také zjistil, že vlastní byt.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
7. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě a stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
8. Z narativní části vyplývá, že obecné soudy uvedly dva důvody, kvůli nimž vedlejší účastnici pro shora uvedené období nestanovily výživné, jednak děti neměly být v tuto dobu v péči stěžovatele, ale třetí osoby, jednak byla vedlejší účastnice v té době hospitalizována. Neobstojí přitom stěžovatelovo tvrzení, že péče třetí osoby nebyla v zájmu jeho dětí. Tuto záležitost napadená rozhodnutí neupravují a stanoví pouze výživné. Bylo-li v jiném řízení před soudem rozhodnuto, že děti měly být v péči třetí osoby, Ústavní soud takové rozhodnutí respektuje a je pro něj při posuzování tohoto případu závazné. Skutečnost, že stěžovatel ho nerespektoval, nemůže být nyní důvodem pro to, aby vedlejší účastnici byla dodatečně stanovena vyživovací povinnost.
9. Měla-li vedlejší účastnice našetřeny finanční prostředky či měla-li k dispozici nějaký majetek, o němž sám stěžovatel uvádí, že jej využívala mimo jiné k úhradě další protialkoholní terapie, respektive k úhradě péče o svoji osobu, bylo na obecných soudech, aby tuto okolnost zvážily. Rozhodly-li se v daném kontextu neuložit vedlejší účastnici pro shora specifikované období povinnost hradit výživné, Ústavní soud jejich závěry akceptuje, protože nepředstavují ústavněprávní diskrepanci.
10. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu