ECLI:CZ:US:2020:4.US.2814.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2814/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Římskokatolické farnosti Kaplice, sídlem Farské náměstí 80, Kaplice, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph. D., advokátem, sídlem Týnská 12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2019 č. j. 28 Cdo 23/2018-321, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. února 2017 č. j. 7 Co 23/2017-277 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. října 2016 č. j. 9 C 433/2015-237, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se jakožto oprávněná osoba ve smyslu §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), domáhala určení, že vlastníkem v žalobě specifikovaných pozemků je Česká republika. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy tvrdila, že předmětné pozemky nepřešly na město Kaplice podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), nýbrž že má být určeno vlastnické právo České republiky k těmto pozemkům, což stěžovatelce umožní uplatnit nárok na vydání těchto pozemků podle zákona č. 428/2012 Sb.
2. Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem návrh stěžovatelky zamítl s tím, že sporné pozemky jsou tzv. historickým majetkem obcí nabytým před 31. 12. 1949. Podle soudu pozemky získala Městská obec Kaplice (právní předchůdce Města Kaplice) přídělem podle §16 odst. 6 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě) (dále jen "zákon č. 46/1948 Sb."), přičemž se 1. 10. 1949 se ujala držby. Soud tedy vyšel z toho, že vlastníkem sporných pozemků se následně stalo město Kaplice ex lege dle §2 zákona č. 172/1991 Sb. dříve, než nabylo účinnosti blokační ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil a zdůraznil, že dle §17 zákona č. 46/1948 Sb. se přídělce stal vlastníkem dnem převzetí držby bez ohledu na okamžik vydání přídělové listiny, přičemž formální rozhodnutí o přídělu bylo vydáváno často později (tj. po 1. 1. 1950, kdy již obce pozbyly schopnost být subjekty právních vztahů), či dokonce vůbec.
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné. Podle Nejvyššího soudu se odvolací soud svými závěry od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, zároveň ani nešlo o právní otázku v rozhodovací praxi doposud neřešenou.
II. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka tvrdí porušení práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Obecné soudy se dle stěžovatelky dostatečně nezabývaly její argumentací, svá rozhodnutí řádně neodůvodnily a racionálně a logicky se nevypořádaly se všemi důkazy. Důkaz, z něhož soudy dovozovaly okamžik převzetí předmětných pozemků obcí (zápis sepsaný v kanceláři MNV v Kaplici dne 30. 11. 1951) pak soudy hodnotily vadně. Stěžovatelka pak uvádí, že nepřipustil-li odvolací soud jako novotu důkaz Výměrem ONV v Kaplici ze dne 26. 4. 1949 předloženým v odvolacím řízení, měl se přesto obsahem zabývat, neboť uvedená listina, byť nepoužitelná jako důkaz, představuje dobové svědectví o právní úpravě.
7. Stěžovatelka pak podrobně rozebírá otázku okamžiku uchopení držby městem v projednávané věci (tvrdí, že k ní došlo později, než konstatovaly soudy), rozebírá obsah zápisu sepsaný v kanceláři MNV v Kaplici ze dne 30. 11. 1951 a uvádí, proč je hodnocení tohoto důkazu ze strany soudů vadné.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatelka dovozuje výhradně z nedostatečného vypořádání jí vznesených argumentů, resp. nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů.
11. Jde-li o námitku nedostatečného odůvodnění, resp. vypořádání argumentů, nelze stěžovatelce přisvědčit. Rozhodnutí okresního soudu, krajského soudu i Nejvyššího soudu je odůvodněno dostatečně a adekvátně.
12. Podstata sporu z hlediska skutkových závěrů spočívá ve zjištění soudů, že právní předchůdce města Kaplice se chopil držby sporných pozemků již 1. 10. 1949, nikoli později, jak tvrdí stěžovatelka. Tento závěr tedy zakládá majetkový nárok Města Kaplice, nikoli státu, potažmo stěžovatelky, přičemž tento závěr je v rozhodnutí odůvodněn a v tomto ohledu nelze soudům ničeho vytknout.
13. Veškeré námitky stěžovatelky jsou ve své podstatě skutkového charakteru a dožadují se odlišného hodnocení důkazů, zejména pak listiny ze dne 30. 11. 1951. Zde však Ústavní soud musí připomenout, že jeho rolí není další instanční přezkum napadených rozhodnutí, resp. opětovné hodnocení důkazů, resp. přehodnocování závěrů obecných soudů, mj. s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Výjimečnou ingerenci Ústavního soudu optikou garance práva na řádný proces představuje situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)].
14. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, ani to, že by právní závěry byly v rozporu se skutkovými zjištěními. Závěry, které nalézací i odvolací soud ve vztahu k okamžiku převzetí držby sporných pozemků dovodil, představují s ohledem na předložené důkazy jednu z možných interpretací skutkového děje. Extrémní exces při realizaci důkazního procesu však spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, popř. nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1196/13 ze dne 22. 4. 2013).
15. Uvedené vady při zjišťování skutkového stavu však napadená rozhodnutí nevykazují a stěžovatelka ve své podstatě požaduje další instanční přezkum napadeného rozhodnutí po skutkové stránce. To však Ústavní soud s ohledem na svou ústavně vymezenou roli (čl. 83 Ústavy), resp. na své kompetence v rámci řízení o ústavní stížnosti (ochrana základních práv a svobod) činit nemůže.
16. Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovatelce, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu