ECLI:CZ:US:2020:4.US.2820.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2820/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace MB-Elektro Group, spol. s r. o., sídlem Jesenická 791/20, Bruntál, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2019 č. j. 23 Cdo 1748/2019-1728, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. prosince 2018 č. j. 8 Co 384/2018-1696 a usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. října 2018 č. j. 17 C 136/2011-1658, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a obchodní korporace České Radiokomunikace a. s., sídlem Skokanská 2117/1, Praha 6 - Břevnov, zastoupené Mgr. Ing. Markétou Císařovou, advokátkou, sídlem V Celnici 1031/4, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Vedlejší účastnice řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") bylo zastaveno řízení o odvolání stěžovatelky proti rozsudku okresního soudu ze dne 19. 4. 2018 č. j. 17 C 136/2011-1530 z důvodu nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě (výrok I) a bylo též rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Okresní soud uvedl, že svým usnesením ze dne 10. 7. 2018 č. j. 17 C 136/2011-1591 nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 9. 2018 č. j. 8 Co 276/2018-1614. Okresní soud dále uvedl, že stěžovatelka byla usnesením ze dne 1. 10. 2018 č. j. 17 C 136/2011-1648 vyzvána k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 4 100 000 Kč podle položky 22 bodu 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení. Současně byla poučena, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, soud odvolací řízení zastaví. Protože stěžovatelka soudní poplatek za odvolání ve stanovené lhůtě nezaplatila, nezbylo soudu nežli řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zastavit. Okresní soud dodal, že stěžovatelka podala dne 3. 10. 2018 opakovanou žádost o osvobození od soudních poplatků, kterou podložila listinami u původní žádosti absentujícími. K tomu okresní soud uvedl, že povinnost rozhodovat o této opakované žádosti stěžovatelky by nastala v případě změny poměrů stěžovatelky oproti době, kdy soud o původní žádosti rozhodoval, natolik, že by došlo k naplnění předpokladů pro vyhovění žádosti alespoň zčásti. Nelze však přihlížet ke skutečnostem, které zde byly již v době rozhodování o původní žádosti o osvobození od soudních poplatků, avšak stěžovatelka je v žádosti neuvedla, či neosvědčila. V takovém případě nejde o změnu okolností. Stěžovatelka tak podle okresního soudu v rámci opětovně podané žádosti své poměry pouze dodatečně osvědčovala, kdy dokládá daňová přiznání za roky 2010 a 2011 (na jejichž absenci apeloval ve svém rozhodnutí krajský soud). Tedy netvrdí žádnou nově vyvstalou změnu rozhodných skutečností.
3. K odvolání stěžovatelky krajský soud napadeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil, neboť nová žádost o osvobození od soudních poplatků neobsahuje žádné nové skutečnosti. Na tom nemůže nic změnit ani to, že stěžovatelka dokládá znalecký posudek ohledně svých majetkových poměrů až v odvolacím řízení, který se navíc zabývá skutečnostmi, které byly v předchozích rozhodnutích okresního i krajského soudu při rozhodování o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků známy. Chování stěžovatelky tím, že podává opětovné žádosti o osvobození od soudních poplatků, aniž by se jakkoliv změnily její majetkové poměry, označil za obstrukční. Krajský soud v poučení uvedl, že proti jeho usnesení je možno podat dovolání.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením odmítl (výrok I) a uložil jí zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 137 553 Kč (výrok II). Uvedl, že podle §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. není dovolání přípustné proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku. Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatelky směřují pouze k osvobození od soudního poplatku za odvolání, nemůže Nejvyšší soud tento závěr krajského soudu přezkoumávat. Dovolací otázka, tak jak byla stěžovatelkou vymezena, tudíž nemůže založit přípustnost dovolání.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně garantovaných práv v nesprávném závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Občanský soudní řád toliko zakotvuje, že není přípustné dovolání proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto o žádosti o osvobození od placení soudních poplatků, nikoliv, že by Nejvyšší soud nemohl tuto otázku přezkoumávat v rámci přezkumu rozhodnutí o zastavení řízení, kde dovolání podat lze. Žádný právní předpis nebrání tomu, aby Nejvyšší soud, v rámci přezkumu rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání, přezkoumával, zda odvolateli nemělo správně být přiznáno právo na osvobození od soudního poplatku.
6. Postup krajského soudu a okresního soudu je pak podle stěžovatelky neústavní z toho důvodu, že tyto rozhodly o zastavení řízení přesto, že stěžovatelka podala novou žádost o osvobození od soudních poplatků a o té nebylo vůbec rozhodnuto. Tento postup je v příkrém rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1138/15, dle něhož je nutno o nové žádosti nejprve rozhodnout, popřípadě dojde-li k jejímu zamítnutí, opětovně účastníka vyzvat k úhradě soudního poplatku. Za absurdní pak stěžovatelka považuje argumentaci obecných soudů obsaženou v nyní napadených rozhodnutích, že se novou žádostí nezabývaly proto, že daňová přiznání za rok 2010 a 2011 měla být předložená již v původní žádosti, a navíc jde o listiny irelevantní, jelikož nedokumentují aktuální majetkovou situaci stěžovatelky. Obecné soudy tím popřely své vlastní dřívější závěry, na základě kterých původní žádost stěžovatelky o osvobození od placení soudního poplatku zamítly. Zcela tristní je pak ignorace znaleckého posudku z oboru ekonomika, dle jehož závěrů je stěžovatelka schopna zaplatit soudní poplatek nanejvýš ve výši 314 000 Kč. Znalecký posudek současně potvrzuje, že aktiva společnosti a vlastní kapitál jsou položky tvořeny pohledávkou, která je předmětem tohoto sporu, a nejde tedy o majetek, z něhož by stěžovatelka objektivně mohla soudní poplatek zaplatit. Obecné soudy tak zcela ignorovaly, že stěžovatelka osvědčila objektivní nemožnost zaplatit soudní poplatek z odvolání ve výši 4 100 000 Kč. Svým postupem tak obecné soudy zjevně upřely stěžovatelce ústavní právo na přístup k soudu.
III.
Vyjádření vedlejší účastnice řízení
7. Vedlejší účastnice bez předchozí výzvy Ústavního soudu zaslala k podané ústavní stížnosti dvě svá vyjádření. V prvním z nich uvedla, že tím, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto Nejvyšším soudem pro nepřípustnost, je ústavní stížnost proti usnesením krajského soudu a okresního soudu opožděná. Ústavní stížnost je jen snahou zhojit marné uplynutí lhůty dvou měsíců pro podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, přestože stěžovatelka byla po celou dobu řízení zastoupena advokátem. Stěžovatelka tak promeškala dvouměsíční lhůtu pro podání ústavní stížnosti a je třeba ji odmítnout. Vedlejší účastnice je pak s ohledem na věc přesvědčena, že by jí Ústavní soud měl přiznat náhradu nákladů řízení spočívající v odměně za zastupování advokátem podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Ve svém druhém vyjádření se vedlejší účastnice vyjadřuje k věci samé a uzavírá, že pro případ, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není nutno odmítnout pro její opožděnost, tak vedlejší účastnice navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost nebo aby ji zcela zamítl jako nedůvodnou.
8. Uvedená vyjádření byla stěžovatelce zaslána na vědomí, ta se k nim nevyjádřila.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
IV.
Přípustnost ústavní stížnosti a posouzení její opodstatněnosti ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu
10. Vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a ústavní stížnost proti němu podala včas.
11. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl napadaným usnesením jako objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř., když ve svém usnesení vyložil, že vzhledem k tomu, že námitky stěžovatelky směřují pouze k osvobození od soudního poplatku za odvolání, nemůže tento závěr krajského soudu přezkoumávat (sub 4).
12. Ústavní soud především konstatuje, že se se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání ztotožňuje. Nejvyšší soud nemohl o podaném mimořádném opravném prostředku rozhodnout jinak než odmítavě, neboť dovolací námitky stěžovatelky, jak Ústavní soud ověřil z předložené spisové dokumentace (č. l. 1700 až 1702 soudního spisu), skutečně směřovaly toliko proti právním závěrům obecných soudů vztahujícím se pouze k osvobození od soudního poplatku za odvolání, a to zejména k těm závěrům obecných soudů, že se již novou žádostí stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků nezabývaly.
13. Nejvyšší soud tak neučinil nic jiného, než že na danou věc správně aplikoval příslušné ustanovení občanského soudního řádu. Ústavní stížnost ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.
V.
Přípustnost ústavní stížnosti a posouzení její opodstatněnosti ve vztahu k napadeným usnesením krajského soudu a okresního soudu
14. Ve vztahu k napadeným usnesením krajského soudu a okresního soudu a k včasnosti podané ústavní stížnosti proti těmto usnesením (viz též sub 7) Ústavní soud shledává, že podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Vzhledem k faktu, že dovolání stěžovatelky bylo, jak Ústavní soud vyložil výše, objektivně nepřípustné, tak je zřejmé, že ústavní stížnost stěžovatelky proti napadenému usnesení krajského soudu a okresního soudu měla být podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejích práva poskytuje, tedy ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného usnesení krajského soudu. Zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, že jestliže stěžovatelka podala proti rozhodnutí krajského soudu mimořádný opravný prostředek (dovolání), vycházeje z jeho poučení, což je případ nyní posuzované věci (sub 3), nelze jí to přičíst k tíži, a za rozhodující skutečnost pro počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti je tedy nutno považovat až doručení sdělení o vyřízení tohoto mimořádného opravného prostředku. Právě s ohledem na princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci považuje Ústavní soud v těchto případech za skutečnost rozhodnou pro počítání lhůty pro podání ústavní stížnosti až doručení rozhodnutí o dovolání [srov. nálezy ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223), ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 397/06 (N 57/44 SbNU 733) či usnesení ze dne 6. 3. 2008 sp. zn. I. ÚS 2651/07; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je tedy i ve vztahu k napadeným usnesením krajského soudu a okresního soudu včas podaná.
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
16. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je i ve vztahu k napadeným usnesením krajského soudu a okresního soudu zjevně neopodstatněná.
17. K přezkumu rozhodnutí, týkajících se osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků, Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny.
18. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)]. V posuzovaném případě bylo osvobození od soudních poplatků stěžovatelky řešeno obecnými soudy zcela dostatečně, v argumentaci okresního soudu ani krajského soudu (jak jsou shrnuty sub 2 a 3 tohoto usnesení) a v jejich klíčovém závěru, že stěžovatelka ve své nové žádosti o osvobození od soudního poplatku za odvolání netvrdí žádnou nově vyvstalou změnu rozhodných skutečností, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.
19. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že nesouhlasila-li stěžovatelka s právními závěry uvedenými v původních rozhodnutích o nepřiznání osvobození od soudního poplatku za odvolání (tj. usnesení okresního soudu ze dne 10. 7. 2018 č. j. 17 C 136/2011-1591 a usnesení krajského soudu ze dne 18. 9. 2018 č. j. 8 Co 276/2018-1614), mohla si již proti těmto rozhodnutím podat ústavní stížnost. Neučinila-li tak, a činí tak až nyní, kdy napadá mj. i obsah těchto rozhodnutí, je nutno označit její argumentaci v této části za opožděnou. Konečně Ústavní soud pro úplnost poznamenává, že odkaz stěžovatelky na nález ze dne 24. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1138/15 (N 157/82 SbNU 481) je nepřiléhavý, neboť skutkové okolnosti tam posuzované věci byly zcela odlišné od nyní posuzované ústavní stížnosti.
20. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V činnosti jednajících soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
21. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
22. Návrhu vedlejší účastnice na přiznání jí náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem Ústavní soud nevyhověl. Žádný důvod k uplatnění výjimky z pravidla podle §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, že náklady řízení před Ústavním soudem si nese každý účastník sám, Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal (srov. např. usnesení ze dne 10. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3504/16), pročež rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu