ECLI:CZ:US:2020:4.US.2827.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2827/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti A, zastoupené Mgr. Gabrielou Pitrovou, MBA, advokátkou, sídlem Plynární 1617/20, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2020 sp. zn. 61 To 452/2020, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality, 2. oddělení, rozhodla po předchozím souhlasu Městského státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2020 č. j. KRPA-218391-116/TČ-2019-000092-ŠV (dále jen "usnesení policejního orgánu") podle §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), o zajištění věci, a to nemovitostí zapsaných na LV č. X v katastrálním území Jirny, okres Praha - východ (celkem jde o dvanáct pozemků, jejichž součástí jsou tři stavby, z toho dva rodinné domy). Z odůvodnění usnesení policejního orgánu se podává, že ve věci je na základě trestního oznámení oznamovatele V. H. (dále jen "oznamovatel") prověřováno podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), k němuž mělo dojít tím, že oznamovatel byl doposud nekonkretizovaným pachatelem podveden, neboť pozemky, které jsou předmětem napadeného usnesení, na základě kupní smlouvy dne 14. 12. 2016 převedl na stěžovatelku, přičemž vypořádání kupní ceny proběhlo zápočtem fiktivních pohledávek, čímž byl uveden v omyl, neboť nemohl vykonávat akcionářská práva nad seychelskou společností B, která se dne 13. 12. 2016 stala stoprocentním společníkem stěžovatelky, a to proto, že se stal údajně jediným akcionářem společnosti B, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti nebylo, neboť mu jako doklad o vlastnictví byla poskytnuta jedna falešná akcie na doručitele, která od roku 2014 povolena není.
3. Usnesení policejního orgánu napadla stěžovatelka stížností, ve které zdůraznila, že k zajištění předmětných nemovitostí došlo přesto, že doposud nebylo prokázáno spáchání trestného činu podvodu, a tedy ani skutečnosti, že předmětné nemovitosti jsou výnosem z trestné činnosti. Nebylo objasněno, jakým způsobem mělo k trestnému činu dojít, a jde-li o společnosti pod jurisdikcí Seychelské republiky, pak je podle ní obvyklá anonymita skutečných majitelů, kteří nejsou uvedeni na akciovém certifikátu, na něm není uvedena žádná osoba, případně je zde uváděn pouze majitel či ředitel, který však nemusí být skutečným vlastníkem dané společnosti. Dále stěžovatelka zpochybnila důvody, které uváděl oznamovatel k anonymizaci rodinného majetku. Uvedla, že pochybuje, že skutečným záměrem transakcí s majetkem oznamovatele byla ochrana rodinného majetku. Navrhla proto, aby státní zástupce napadené usnesení zrušil. Jelikož státní zástupce stížnosti nevyhověl, předložil ji Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") k rozhodnutí.
4. Městský soud v záhlaví uvedeným usnesením stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že z protokolu o trestním oznámení jasně vyplývá, proč oznamovatel učinil kroky popisované v napadeném usnesení, tedy že důvodem bylo zabránit prodeji zbylého majetku poté, kdy oznamovatel na svoje děti převedl nemovitý majetek a jeho děti začaly tento majetek rozprodávat. Proto s nimi dohodl, že nemovitosti, které zbyly, znovu na oznamovatele převedou, s čímž souhlasily, včetně dalších kroků oznamovatele. Podle městského soudu není důvod nevěřit tomuto tvrzení oznamovatele. K tomu dodal, že důvod, proč na sebe oznamovatel převedl zpět nemovitosti, které před tím daroval dětem, je pro posouzení podezření z prověřované trestné činnosti absolutně nepodstatný. Podstatné je to, co nezpochybňuje ani sama stěžovatelka, že na základě darovacích smluv ze dne 9. 12. 2016 se stal oznamovatel majitelem celkem dvanácti parcel, na nichž stojí dva rodinné domy a další stavba. Stejně podstatná je podle městského soudu skutečnost, že žádný svéprávný člověk by bezúplatně na neznámou firmu veškerý tento majetek nepřevedl. Uzavřel proto, že na základě skutečností vyplývajících z trestního oznámení i shromáždění důkazů je zřejmé, že podezření, že se stal oznamovatel obětí trestného činu podvodu, je více než reálné a do doby, než bude prověřeno, jaký je skutečný stav věci, nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelky o tom, že bylo prokázáno, že trestný čin spáchán nebyl. Zdůraznil, že stěžovatelka používá argumentaci, že majitel uvedený v certifikátu seychelské společnosti nemusí být jejím skutečným vlastníkem, čímž sama připouští, že jí tvrzené údaje je nutno nejprve ověřit. Uzavřel proto, že zajištění nemovitostí postupem podle §79a odst. 1 trestního řádu je namístě, neboť zatím veškeré shromážděné důkazy svědčí pro oprávněnou úvahu o tom, že k oznamovatelem tvrzené trestné činnosti pravděpodobně došlo.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje obsah odůvodnění rozhodnutí policejního orgánu, obsah své stížnosti proti němu i obsah usnesení městského soudu. Dále poukazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu, podle které z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Na těchto závěrech je podle ní nutné tím spíše trvat v případech zajištění nemovitých věcí. Má za to, že městský soud se těmito závěry neřídil. K tomu rozebírá jednotlivé části jeho usnesení, přičemž nesouhlasí se závěry o fiktivnosti pohledávek a falešností akcie na doručitele. Podle jejího přesvědčení městský soud ignoroval její právo na spravedlivý proces i princip zákazu libovůle, neuvedl žádné konkrétní důkazy a jeho závěry jsou vnitřně rozporné a nelogické, tudíž nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Stěžovatelka se domnívá, že k zajištění věci může orgán činný v trestním řízení přistoupit až poté, co učiní závěr o tom, že zajišťovaná věc je výnosem z trestné činnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Majetkové zajišťovací instituty upravené v §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny [srov. nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zároveň však Ústavní soud ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04].
9. Ústavní soud ve své judikaturní praxi formuloval určité požadavky, jimž mají orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Krom toho je vyžadováno, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je nejen náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, ale i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)].
10. V nyní posuzované věci je prověřováno podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákona, kterého se měl dopustit dosud neustanovený pachatel. Městský soud dospěl ve shodě s policejním orgánem na základě dosavadních skutkových zjištění k závěru, že zajištěná věc (tj. nemovitosti zapsané na LV X v katastrálním území Jirny, okres Praha - východ, které stěžovatelka nabyla do svého vlastnictví na základě kupní smlouvy uzavřené s oznamovatelem dne 14. 12. 2016) je výnosem z trestné činnosti, resp. že došlo k podvodnému převodu daných nemovitostí.
11. Orgány rozhodující ve věci podle Ústavního soudu rozhodly o zajištění věci podle §79a odst. 1 trestního řádu v souladu s platnými právními předpisy. Policejní orgán své rozhodnutí o zajištění věci odůvodnil způsobem odpovídajícím danému stadiu trestního řízení. Rozhodnutí obsahuje konkrétní skutečnosti, na základě kterých dospěl policejní orgán k závěru o důvodnosti provedení daného zajištění. V přípravné fázi trestního řízení přitom postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti dostatečně odůvodněný právě konkrétními zjištěnými skutečnostmi (oproti požadavkům kladeným na důkazy). To ostatně plyne též z preventivní povahy zajišťovacích institutů. Závěr, že zajištěná věc pochází z trestné činnosti, nemusí být hodnověrný nade vši pochybnost a není ani konečný. Může být dalším šetřením vyvrácen. V průběhu řízení je možné i opakovaně žádat o zrušení nařízeného zajištění, přičemž v okamžiku, kdy zajištění není pro účely trestního řízení nutné, orgány činné v trestním řízení jej mohou omezit nebo zrušit i bez návrhu [k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291)].
12. Městský soud v postupu policejního orgánu neshledal žádný projev svévole či šikanózního jednání vůči stěžovatelce. Po přezkoumání věci shledal, že veškeré zatím shromážděné důkazy svědčí pro oprávněnou úvahu o tom, že k oznamovatelem tvrzené trestné činnosti pravděpodobně došlo, proto dospěl k závěru, že zajištění daných nemovitostí postupem podle §79a odst. 1 trestního řádu je v souladu se zákonem.
13. Řádně odůvodněným závěrům městského soudu nemá Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti co vytknout. Napadené rozhodnutí má zákonný podklad, bylo vydáno k tomu příslušným orgánem a není projevem svévole. Městský soud dostál své povinnosti interpretovat a aplikovat příslušná zákonná ustanovení způsobem nevybočujícím z mezí ústavnosti. V jeho procesním postupu (ani v postupu příslušného policejního orgánu) nebyla zjištěna výkladová ani aplikační libovůle, která by svědčila o dotčení stěžovatelčina práva na soudní ochranu. Dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení tedy nepředstavují neodčinitelné zásahy do základního práva stěžovatelky vlastnit majetek.
14. Ústavní soud pro úplnost dodává, že v této fázi řízení není oprávněn se zabývat argumenty stěžovatelky směřujícími do věci samé, neboť by nerespektoval zásadu subsidiarity ústavní stížnosti vycházející z předpokladu, že se dostává "na řadu" až poté, co byly marně využity všechny ostatní procesní prostředky k ochraně práva stěžovatele. Nadto Ústavní soud zdůrazňuje, že v tomto řízení není přezkoumáváno usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky ani obžaloba, nýbrž rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků jako náhradní hodnoty podle §79g odst. 1 trestního řádu, což limituje i rámec přezkumu, který v této věci může provádět.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu