ECLI:CZ:US:2020:4.US.2833.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2833/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jana Ambrože, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2020 č. j. 20 Co 215/2020-18 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. května 2020 č. j. 19 L 3077/2019-11, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivou odměnu za provedenou práci podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále těmito rozhodnutími byl také porušen princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a princip právní jistoty a legitimního očekávání.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 11. 9. 2019 sp. zn. 19 L 3077/2019 zahájil řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu konkrétní umístěné osoby a jejím opatrovníkem byl ustanoven stěžovatel. Ústavní stížností napadeným usnesením obvodní soud nepřiznal stěžovateli požadovanou odměnu za jeden úkon právní služby spočívající v převzetí právního zastoupení (celkem stěžovatel požadoval společně s návrhem hotových výdajů a náhradou DPH částku 847 Kč). Obvodní soud dovodil, že stěžovatel nevykonal úkon advokáta podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Podle tohoto ustanovení se přitom za úkon právní služby,
je-li klientovi zástupce ustanoven soudem, považuje první porada s klientem (včetně převzetí a přípravy zastoupení) nebo například nahlédnutí do spisu či písemné vyjádření k věci. Takový úkon však stěžovatel jako ustanovený opatrovník ve prospěch opatrované klientky neprovedl a z toho důvodu mu jím požadovaná odměna nenáleží.
3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání namítaje, že vykonal činnost související s převzetím a přípravou zastoupení, jež spočívala v administrativním zaevidování spisu, prostudování usnesení soudu a zvážení nutných kroků v zájmu umístěné osoby. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu. Podle městského soudu nemusí být součástí prvního úkonu právní služby podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu nutně samotná porada s klientem, avšak nárok na odměnu podle tohoto ustanovení je podmíněn určitou aktivitou advokáta, která spočívá minimálně v kontaktu s klientem a získání prvotních informací. U stěžovatele však taková aktivita chybí a pro vznik nároku na odměnu je proto nutné konání porady s klientem či jiný alespoň minimálně časově a odborně náročný úkon (např. prostudování spisu). Městský soud konstatoval, že stěžovatel, jako opatrovník, nijak aktivní ve prospěch zastoupené nebyl, neboť řízení vzápětí po jeho ustanovení skončilo. Nárok na odměnu podle uvedeného ustanovení advokátního tarifu nelze podle městského soudu založit jen na administrativním úkonu založení spisu a "prostudování" usnesení o ustanovení opatrovníkem, jehož obsahem je pouhá citace zákonných ustanovení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s názorem obecných soudů, že bez naplnění podmínky první porady s klientem či jiného úkonu nahrazujícího první poradu (není-li první porada možná) nelze úkon považovat za vykonaný a následně za něj nelze přiznat odměnu. Výklad §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, který nepřiznává odměnu advokátu ustanovenému soudem jen proto, že k poradě s klientkou nedošlo, zvláště není-li taková porada objektivně možná, je podle stěžovatele v rozporu s účelem tohoto ustanovení a s jeho smyslem. V dané souvislosti přitom stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že sám obvodní soud v dané věci rozhodoval jen v tzv. zkráceném detenčním řízení, když vycházel jen z vyjádření ošetřujícího lékaře umístěné osoby. Přesto sám soud ve stejném případě po stěžovateli vyžaduje uskutečnění porady klientem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel, jako advokát, nemusí být v řízení o ústavní stížnosti právně zastoupen [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
7. Hlavní stěžovatelova námitka, že náhradu za přípravu a převzetí zastoupení nedostal jen proto, že neprovedl první poradu s klientkou, či jiný nahrazující úkon, protože je ani provést nemohl, není důvodná. Oba soudy akceptovaly, že vzhledem ke zdravotnímu stavu opatrované nemohla být první porada provedena. Stěžovateli ovšem nebyl jím nárokovaný úkon právní služby uhrazen proto, že vzápětí po jeho ustanovení opatrovníkem bylo tzv. zjednodušené detenční řízení, v němž měl funkci opatrovníka vykonávat, skončeno. Obvodní soud vyšel z vyjádření lékaře opatrované, když o potřebě její neodkladné hospitalizace neměl pochybnosti. Řízení tak dříve, než stěžovatel mohl cokoliv pro opatrovanou učinit, skončilo a stěžovatel se toliko seznámil s tím, že byl jako opatrovník ustanoven. V daném případě stěžovatel neprováděl ochranu zájmů opatrované bezplatně a nedošlo ani k tomu, že by jako soudem ustanovený opatrovník při výkonu shodné činnosti obdržel menší úhradu za úkon právní služby než například soudem ustanovený advokát [srov. k této disproporci přiměřeně například nález sp. zn. Pl. ÚS 4/19 ze dne 24. 9. 2019 (302/2019 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Úvaha o porušení stěžovatelem odkazovaných ústavněprávních principů a základních práv a svobod by byla možná až ve chvíli, kdy by stěžovatel skutečně mohl ve prospěch opatrované cokoli učinit. Ve stěžovatelově případě to však vzhledem k rychlému sledu událostí nebylo možné. Příprava zastoupení opatrované tak ve svém důsledku ani nebyla zahájena. Uvádí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že jiné soudy mu v obdobných případech náhradu za úkon podle citovaného ustanovení advokátního tarifu běžně přiznávají, pak z této samotné skutečnosti nelze dovozovat, že postup obecných soudů v nyní posuzované věci byl vadný či dokonce neústavní; nadto není úkolem Ústavního soudu, aby judikaturu obecných soudů sjednocoval.
8. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu