ECLI:CZ:US:2020:4.US.2902.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2902/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Laury Irene Busato Prieto, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2020 č. j. 17 Co 133/2020-840, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Martina Hluška, Ph.D., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") tvrdíc, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 9. 5. 2019 č. j. 53 C 65/2016-795 zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit na její výživu specifikované částky s příslušenstvím za vymezená období (I. výrok), a rozhodl o nákladech řízení (II. a III. výrok). Zamítavý výrok obvodní soud odůvodnil rozporem požadovaného výživného s dobrými mravy, přičemž důvod opodstatňující uvedený závěr obvodní soud spatřoval zejména v dlouhodobé nefunkčnosti manželství mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, kdy nejméně od roku 2012 žili každý z nich na své náklady a oba byli a jsou schopni si vlastní výdělečnou činností obstarat nadprůměrné měsíční příjmy.
3. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok), protože dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. Protože shledal, že obvodní soud učinil skutková zjištění o hmotné a kulturní úrovni účastníků jen v omezeném rozsahu, částečně zopakoval dokazování provedené obvodním soudem. Na tomto základě se městský soud neztotožnil s právním závěrem obvodního soudu o tom, že by přiznání výživného stěžovatelce odporovalo dobrým mravům, ale uzavřel, že nejsou splněny zákonné předpoklady pro přiznání požadovaného výživného, protože výdělkové a majetkové poměry stěžovatelky a vedlejšího účastníka byly v období, za něž stěžovatelka žádala výživné, přibližně na stejné úrovni, tedy hmotná a kulturní úroveň vedlejšího účastníka nebyla v porovnání s hmotnou a kulturní úrovní stěžovatelky podstatně vyšší.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že provedly jen zlomek jí navrhovaných důkazů. Ani městský soud při porovnávání výdělkových poměrů stěžovatelky a vedlejšího účastníka nevzal v úvahu, že stěžovatelka má svůj příjem ze závislé činnosti, kdežto vedlejší účastník podniká a pro účely daně z příjmů uplatňuje paušální výdaje ve výši 60 %, ač tyto reálně neodpovídají skutečnosti. Proto z nich nelze pro účely určení výše výživného vycházet - v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. Cpjn 204/2012 (dostupné také na http://www.nsoud.cz) a na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 3094/16 (N 144/86 SbNU 445). Navíc oba soudy podle stěžovatelky rezignovaly na zohlednění nákladů stěžovatelky na život v Lucembursku, které jsou podstatně vyšší než náklady vedlejšího účastníka na život v České republice. Nadto podle stěžovatelky vedlejší účastník jejich faktický rozchod (rozvod) dlouho plánoval a zbavoval se majetku tak, aby stěžovatelce nemusel poskytovat výživné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
7. Ve vyživovací povinnosti mezi manžely se odráží socioekonomické funkce rodiny a je v zájmu společnosti i státu, aby si jednotlivci vytvářeli při rodinném soužití i ekonomické zázemí. Právní uznání a vynutitelnost vyživovací povinnosti se zřetelně projevuje až ve chvíli, kdy vůči jednomu z manželů není dobrovolně plněna. Na druhou stranu ani pro vyživovací povinnost neplatí absolutně reciprocita a důvodem jejího neplnění jinak povinným manželem může být například nevhodné (nemravné) chování druhého manžela [srov. Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J.; Zuklínová, M. a kol. Občanský zákoník: komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014. str. 90 a násl.].
8. Podle Ústavního soudu již obvodní soud po podrobně provedeném dokazování (když dílem odkázal i na rozsudek o rozvodu manželství účastníků, jenž byl vydán v průběhu řízení, z něho vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí) uzavřel, že stěžovatelka a vedlejší účastník spolu tvořili rodinnou domácnost jen poměrně krátkou dobu jejich vztahu, když i na začátku manželství žili odděleně v různých částech Evropy (jen se navštěvovali) a po rozpadu jejich vztahu stěžovatelka přijížděla do pražského bytu stěžovatele jen příležitostně a i při těchto kontaktech žili odděleně. Stěžovatelka tak po značnou část manželství po vedlejším účastníkovi nepožadovala společné hrazení běžných životních potřeb a ani sama vedlejšímu účastníkovi v tomto smyslu v podstatě nic neposkytovala. K obratu podle zjištění obvodního soudu došlo až ve chvíli, kdy stěžovatelka pražský byt opustila na delší dobu a vedlejší účastník si již její návrat nepřál a zároveň podal návrh na rozvod manželství. S tímto okamžikem stěžovatelka zahájila proti vedlejšímu účastníkovi mnoho řízení (včetně podání trestního oznámení), rovněž zahájila řízení o stanovení vyživovací povinnosti s tím, že se nachází v existenční nouzi. Přitom během řízení před obvodním soudem vyšlo najevo, že stěžovatelka pracuje v Lucembursku s měsíčním příjmem přesahujícím 6 000 EUR. Naopak vedlejší účastník soudům předložil svá daňová přiznání za období, pro něž stěžovatelka požadovala výživné.
9. Za daných okolností nelze podle Ústavního soudu bez dalšího uzavřít, že by bylo nespravedlivé (a tedy mimo jiné v rozporu se stěžovatelkou odkazovaným nálezem Ústavního soudu), odvodily-li by obecné soudy životní úroveň a majetkové poměry vedlejšího účastníka pouze z jeho účetních a daňových dokladů. Ostatně stěžovatelka v této souvislosti nevysvětluje, proč by vedlejší účastník měl najednou záměrně podhodnocovat svou životní úroveň, když po něm stěžovatelka mohla výživné požadovat za značnou část trvání jejich manželství (bez ohledu na to, zda by s takovým návrhem mohla být vzhledem k charakteru jejich soužití - vzhledem k tomu, že ani stěžovatelka neměla o intenzivnější rodinné soužití zájem - úspěšná). Doklady vedlejšího účastníka jsou přitom z hlediska výdajů konzistentní a z ničeho podle Ústavního soudu neplyne, že by se vedlejší účastník na jejich rozchod (rozvod) měl důvod připravovat - rozhodně to nelze dovozovat například z toho, že vedlejší účastník své výdaje pro daňové účely uplatňuje procentním odpočtem (tzv. paušálem).
10. Rovněž nelze po vedlejším účastníkovi podle Ústavního soudu požadovat, aby stěžovatelce dorovnával její životní úroveň vzhledem k ekonomickým poměrům v Lucembursku, když to nebyl on, kdo zapříčinil, že Česká spořitelna, a. s., jako zaměstnavatel stěžovatelky, s ní ukončila pracovní poměr. Podle zjištění obecný soudů stěžovatelka odmítla převzít výpověď a rozhodla se přesídlit právě do Lucemburska, kde jak sama přiznala, poté co byl zjištěn její pracovní poměr v tam fungující bankovní instituci, je její příjem na tamní poměry mírně nadprůměrný, ovšem vzhledem k životním nákladům není její životní úroveň tak vysoká při srovnatelných příjmech, jako je životní úroveň vedlejšího účastníka v České republice. Takové hledisko však samo o sobě za výše popsaných objektivních okolností nemůže mít na vyživovací povinnost vedlejšího účastníka vliv.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu