ECLI:CZ:US:2020:4.US.2908.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2908/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti P. N., zastoupeného Mgr. Lubomírem Pánikem, advokátem, sídlem Na Viničních horách 134/24, Praha 6 - Hanspaulka, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2018 č. j. 5 Tdo 442/2018-52 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. července 2017 č. j. 4 To 43/2016-694, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 8. 2018, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 10. 2015 č. j. 2 T 99/2012-618 byl stěžovatel uznán vinným zjednodušeně řečeno tím, že dne 3. 5. 2011 v Teplicích, jakožto příslušník Policie České republiky zařazený na Územním odboru Teplice, Oddělení hospodářské kriminality, který byl v rámci dožádání Územního odboru Příbram, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, vedeného pod č. j. KRPS-21062/TČ-2011-011181 pověřen výslechem Š. S., v rozporu s §11 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a v rozporu s §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, inicioval s Š. S. setkání před zimním stadionem v Teplicích, kde jí v jejím vozidle sdělil, že je na ni podáno trestní oznámení a že je ve velkém průšvihu, ale že za částku ve výši 25 000 Kč jí ukáže policejní spis, ve kterém na ni, jako na zástupce realitní společnosti Balticflora Company s.r.o., podal trestní oznámení i V. W. ve věci prodeje jeho nemovitosti v obci V., okres Příbram, a poté jí ve vozidle tento spis skutečně předložil k nahlédnutí s tím, aby se do písemností podívala a sdělil jí, že se ještě v ten den udělá její výslech s tím, že by "mohlo se to smáznout ze stolu", přičemž Š. S. mu sdělila, že mu peníze nedá, protože se trestného činu nedopustila a peníze u sebe ani nemá, načež ji v budově Policie České republiky, Územního odboru Teplice, Služby kriminální policie a vyšetřování téhož dne v odpolední době v rámci výkonu služby skutečně vyslechl na úřední záznam o podaném vysvětlení podle §158 odst. 5 trestního řádu pod č. j. KRPU-34960-3/Č-2011-040981.
3. Podle okresního soudu tak stěžovatel v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe žádal úplatek a takový čin spáchal jako úřední osoba a dále jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Tím spáchal zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 2, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, ve znění zákona č. 330/2011 Sb., účinného do 30. 11. 2011, a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Za toto jednání byl odsouzen podle §331 odst. 3 trestního zákoníku, ve znění zákona č. 330/2011 Sb., účinného do 30. 11. 2011, za užití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 3 roky. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku byl stěžovateli uložen také peněžitý trest ve výměře dvaceti pěti denních sazeb, z nichž každá činí 1 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle §69 odst. 1 trestního zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody na 3 měsíce. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byl dále stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu práce ve všech vojensky organizovaných sborech, ve státní správě a samosprávě na 4 roky.
4. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 7. 2017 č. j. 4 To 43/2016-694 bylo podle §256 trestního řádu zamítnuto odvolání stěžovatele. Jeho dovolání proti tomuto usnesení odmítl Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu usnesením ze dne 6. 6. 2018 č. j. 5 Tdo 442/2018-52, neboť neshledal, že by byl naplněn uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
III.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel zdůrazňuje, že zásada trestního řízení podle §2 odst. 5 trestního řádu, podle níž jsou orgány činné v trestním řízení povinny hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeném na pečlivém uvážení všech okolností, neznamená možnost volného výběru z důkazů, jimiž rozhodné skutkové okolnosti mohou být dokázány. Místo toho obsahuje předpoklad, že soud provede z hlediska posouzení merita věci všechny rozhodné důkazy, jimiž skutkový základ projednávané věci může být objasněn, a to i tehdy, jestliže takto navržené důkazy směřují proti skutečnostem podávajícím se do té doby z již provedených důkazů.
6. Již Nejvyšší soud uvedl, že pro závěr o vině stěžovatele neexistují žádné přímé důkazy vyjma výpovědi svědkyně Š. S. Podle stěžovatele je přitom tato výpověď v rozporu s ostatními výpověďmi a skutečnostmi zjištěnými v průběhu trestního řízení. Uvedená svědkyně nedokázala přesně popsat, v jakém momentě po ní stěžovatel měl chtít peníze za nahlédnutí do spisu, na druhé straně si ale dobře pamatovala postavení aut na parkovišti či chování stěžovatele po nástupu do auta, kdy měl být nervózní. Z této naprosto rozporuplné výpovědi svědkyně soud dovozuje její věrohodnost, což je však ve zcela zásadním rozporu z hlediska zásady logického hodnocení důkazů. Pro zajištění důkazu o tom, zda si stěžovatel o finanční prostředky řekl, byly použity i operativně pátrací prostředky, jako jsou nahrávací zařízení nebo předstíraný převod peněž, ani jejich použití ovšem neposkytlo důkaz o tom, že by si řekl o nějaké finanční prostředky. O ničem takovém se nikdy nezmínil. Stěžovatel dále připomněl, že ještě před tím, než provedl úkon výslechu svědkyně Š. S., žádal po veliteli npor. Ing. Janu Nedvídkovi, aby jej tohoto úkonu zbavil z důvodu své podjatosti. Velitel ovšem trval na tom, aby ji vyslýchal právě stěžovatel, pročež neobstojí závěr obecných soudů, že sám chtěl dělat dožádanou věc, aby mohl působit na svědkyni Š. S. Obecné soudy se nijak nezabývaly ani dalšími podstatnými okolnostmi pro rozhodování, zejména neprovedly žádné důkazy k prokázání skutečnosti, zda v dané věci nedošlo ke komplotu nadřízených a kolegů se záměrem stěžovatele kriminalizovat za situace, kdy tento prokazatelně opakovaně předal Generální inspekci bezpečnostních sborů informace o činnosti orgánů.
7. Neúplně zjištěný skutkový stav věci podle stěžovatele vedl ve svých důsledcích k nesprávným skutkovým závěrům, k vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů a současně k nesprávnému a neústavnímu právnímu posouzení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Tyto právní závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a jejich odůvodnění neobstojí z hledisek logického či jiného výkladu právních norem, v důsledku čehož jsou v rozporu se zásadami vyjádřenými zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené formální náležitosti, včetně podmínky právního zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
9. Pro úplnost se dodává, že soudcem zpravodajem v dané věci byl původně určen soudce Jan Musil, jehož funkce však zanikla uplynutím dne 31. 1. 2019. V souladu s rozvrhem práce byl proto poté soudcem zpravodajem určen soudce Pavel Rychetský.
V.
Vlastní posouzení
10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a rozhodnutími obecných soudů vydanými v jeho trestní věci, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Nejde tedy o přezkum v další soudní instanci, v jehož rámci by bylo možné v plném rozsahu přezkoumávat zákonnost či správnost napadených rozhodnutí.
12. Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky směřující vůči skutkovým zjištěním obecných soudů, podle nichž si měl stěžovatel na schůzce se svědkyní Š. S. říct o finanční částku 25 000 Kč za účelem, aby jí umožnil nahlédnout do spisu, případně pomohl věc "smáznout ze stolu". Tato skutková zjištění byla založena na jediném přímém důkazu, jímž byla výpověď uvedené svědkyně. Stěžovatel zpochybňuje věrohodnost této výpovědi a upozorňuje na další provedené důkazy. V tomto ohledu namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněných skutkových zjištění, jež podle jeho názoru neobstojí z hlediska požadavků na dokazování plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčených postulátů spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") [např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315), všechna v tomto usnesení uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná i na http://nalus.usoud.cz]. Jde především o ty případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá jednoznačně a logicky vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. nález ze dne 16. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2445/09 (N 46/60 SbNU 523)].
14. Orgány činné v trestním řízení musí postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Jednotlivé důkazy musí hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Takto vyjádřenou zásadu volného hodnocení důkazů nicméně nelze zaměňovat s libovůlí orgánů činných v trestním řízení [srov. nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Její uplatnění je neoddělitelně spjato s požadavkem transparentnosti rozhodování, spočívajícím v povinnosti důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit [např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 464/99 (N 109/19 SbNU 63), nález ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225) nebo nález ze dne 23. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 910/07 (N 156/50 SbNU 389)].
15. Zásadám spravedlivého procesu by neodpovídal stav, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentují určité skutečnosti, jež vyšly v řízení najevo, eventuálně byly účastníky řízení namítány, obecný soud je však právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, aniž by odůvodnil jejich irelevantnost [srov. též nález sp. zn. I. ÚS 2445/09]. Z odůvodnění musí být zároveň patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou. Existují-li přitom jakékoli rozumné pochybnosti, vždy musí být vyloženy ve prospěch obžalovaného [např. nález ze dne 4. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 429/03 (N 141/31 SbNU 257), nález ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293) nebo nález ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853)]. Presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy) ostatně vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, a je to právě obecný soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov. §2 odst. 5 in fine trestního řádu) [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)].
16. Uplatněné námitky odpovídají obhajobě stěžovatele v řízení před okresním soudem, jakož i argumentaci obsažené v odvolání a dovolání, pročež se jimi již zabývaly všechny obecné soudy rozhodující v dané trestní věci. Ústavní soud považuje za přiléhavé hodnocení Nejvyššího soudu, podle něhož okresní soud sice založil závěr o vině toliko na jediném přímém důkazu, a to na výpovědi uvedené svědkyně, vedle něj však vycházel také z celé řady nepřímých důkazů. Uvedené důkazy následně hodnotil a logicky a přesvědčivě vysvětlil důvody, pro které považoval uvedenou výpověď za věrohodnou. Obecným soudům nelze vytknout, že by provedly jednostranné dokazování v neprospěch stěžovatele. V hlavním líčení byly provedeny rovněž důkazy, které navrhl a použil k prosazení své obhajoby. Pozornost byla věnována i prověření jeho teze, že předmětné trestné stíhání bylo vyvoláno záměrně ve snaze o "kriminalizaci" jeho osoby a že do tohoto "komplotu" se kromě jeho kolegů či nadřízených měla zapojit právě svědkyně Š. S. svým nepravdivým tvrzením o požadovaném úplatku. Tato teze přitom nebyla prokázána. Nutno také poukázat na to, že krajský soud, vědom si značného významu výpovědi svědkyně pro závěr o vině stěžovatele, provedl její opakovaný výslech za účelem posouzení věrohodnosti výpovědi. Jeho hodnocení se tak neopírá jen o názor okresního soudu, ale i o výsledky vlastního poznání.
17. Ústavní soud se ztotožnil i se závěrem Nejvyššího soudu, že mezi skutkovými zjištěními okresního soudu a krajského soudu a obsahem provedeného dokazování není dán extrémní rozpor, jenž by měl za následek nesprávné právní posouzení věci. Z rozsudku okresního soudu se podávají důvody, pro které byla odmítnuta obhajoba stěžovatele, jakož i celkový obraz všech skutkových okolností, jak vyplynuly z nepřímých důkazů, které logicky navazovaly na tvrzení svědkyně. Ani Ústavní soud proto nemůže napadeným rozhodnutím vyknout, že by byly založeny na takovém skutkovém či právním posouzení, jež by neodpovídalo požadavkům plynoucím z ústavních záruk spravedlivého procesu. Napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiné jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. V podrobnostech postačí odkázat na relevantní části odůvodnění těchto rozhodnutí, jakož i odůvodnění rozsudku okresního soudu.
18. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu