ECLI:CZ:US:2020:4.US.2908.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2908/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 9. července 2020 č. j. 58 Co 270/2019-524, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a 1) R. K., a 2) nezletilého J. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 18. 6. 2019 č. j. P 43/2018-293 svěřil nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") do péče vedlejší účastnice jako matky (dále též "matka"), stanovil stěžovateli jako otci (dále též "otec") povinnost platit na jeho výživu počínaje dnem 1. 4. 2017 do 31. 8. 2018 měsíčně částku ve výši 3 000 Kč a od 1. 9. 2018 do budoucna částku ve výši 4 000 Kč, čímž změnil rozsudek okresního soudu ze dne 19. 1. 2016 č. j. Nc 25/2015-86 (výrok I.), stanovil dluh na výživném pro nezletilého za období od 1. 4. 2017 do 30. 6. 2019 ve výši 10 000 Kč s tím, že otec je povinen tento dluh uhradit k rukám matky nezletilého nejpozději do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), rozhodl, že otec je oprávněn se s nezletilým stýkat v lichém kalendářním týdnu od pátku od 13:00 hodin do pondělí sudého kalendářního týdne do 7:45 hodin (běžný styk) a stanovil rovněž speciální styk otce s nezletilým v rozsahu specifikovaném ve výroku III. rozsudku v době jarních školních prázdnin, velikonočních školních prázdnin, letních školních prázdnin, o státním svátku 28. 10. a k němu se vztahujících podzimních školních prázdnin a v době vánočních školních prázdnin a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu v I. výroku v části, v níž bylo rozhodnuto o svěření nezletilého do péče matky, čímž byl ve věci péče o nezletilého změněn rozsudek okresního soudu ze dne 19. 1. 2016 č. j. Nc 25/2015-86 a ve III. výroku v části, v níž bylo rozhodnuto o speciálním režimu styku otce s nezletilým a o právech a povinnostech rodičů nezletilého při předání a převzetí nezletilého v rámci běžného a speciálního režimu styku, potvrzen (výrok I.). Rozsudek okresního soudu v I. výroku v části, v níž bylo rozhodnuto o výživném na nezletilého, ve výroku II. a ve výroku III. v části, v níž bylo rozhodnuto o běžném režimu styku otce s nezletilým, byl změněn tak, že otec je povinen platit na nezletilého počínaje dnem 1. 4. 2017 výživné ve výši 4 500 Kč měsíčně, které se počínaje od 1. 9. 2018 zvyšuje na částku 5 600 Kč měsíčně a od 1. 1. 2020 snižuje na částku 4 500 Kč měsíčně. Tím byl změněn v povinnosti platit výživné rozsudek okresního soudu ze dne 19. 1. 2016 č. j. Nc 25/2015-86. Dále bylo rozhodnuto, že dluh na výživném za dobu od 1. 4. 2017 do 31. 7. 2020 ve výši 54 600 Kč je otec povinen zaplatit nezletilému k rukám jeho matky do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Dále bylo rozhodnuto, že otec je oprávněn se s nezletilým stýkat každý lichý kalendářní týden od pátku od 17.00 hodin do následujícího pondělí do 7.45 hodin (výrok II.). Výrokem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí se domáhal toho, aby bylo rozhodnuto o střídavé péči o nezletilého oběma rodiči. Stěžovatel doplňuje, že v mezidobí onemocněl a jeho zdravotní stav zapříčinil vleklou pracovní neschopnost, a proto se v důsledku svých zdravotních problémů již nedomáhá práva na střídavou péči, ale ústavní stížností brojí proti postupu krajského soudu, který porušil jeho právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Stěžovatel je přesvědčen, že v souladu se zásadou řádného procesu nemůže průkazný špatný zdravotní stav znemožňující přítomnost na jednání soudu představovat pro soud nedůvodný průtah na straně účastníka jednání. Stěžovatel namítá, že v době nařízeného soudního jednání krajského soudu se nacházel pod vlivem silných léků a pohyboval se s největšími obtížemi za pomoci francouzských holí. U stěžovatele byly v té době dokonce zaznamenány negativní psychické symptomy zaviněné především momentální neschopností vypořádat se vnitřně se zhoršeným zdravotním stavem a jeho projevy navenek a též následkem nemožnosti prožívat čas se svým synem a podílet se na jeho výchově přiměřenou měrou jako matka. K uvedené skutečnosti krajský soud podle stěžovatele nepřihlédl a rozhodl, aniž by se stěžovatel mohl osobně vyjádřit ke všem důkazům a skutečnostem, na jejichž základě bylo rozhodnuto o jeho právech a povinnostech.
5. Výše popsané okolnosti podle stěžovatele vedly k neústavnímu a téměř likvidačnímu rozhodnutí, a to zvláště jde-li o svévolný způsob výpočtu výše výživného, které má stěžovatel platit na nezletilého. Při stanovení výše výživného dospěl krajský soud "jakýmsi subjektivním posouzením", kdy však opomněl, že podle čl. 11 odst. 1 Listiny má každý má právo vlastnit majetek a podle čl. 9 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám, a vyhradil si právo určovat, že stěžovatel by měl poskytovat služby a pronajímat byt, který však potřebuje větší opravy a je ve stavu neobyvatelnosti, neboť stěžovatel prokazatelně trpí finanční nouzí.
6. Stěžovatel namítá, že krajský soud řádně nezjistil skutečnosti o tom, zda životní úroveň stěžovatele nenaruší stanovená výše výživného. Podle stěžovatele je životní úroveň nezletilého soudem nadhodnocena a postavena nad možnosti otce. Přitom postup podle §913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), přímo neukládá, aby soud, rozhodující o rozsahu výživného, stěžovateli určoval, jak má se svým majetkem nakládat a nutit stěžovatele ke službám, které zákon nestanoví.
7. Napadený rozsudek má kromě likvidačního účinku vůči stěžovateli v ekonomické rovině i vliv na rodinné vazby mezi nezletilým synem a stěžovatelem jako otcem a širší rodinou na straně stěžovatele. Tyto vztahy jsou poškozeny tak, že jsou dnes téměř vymizelé. Takový postup není v zájmu nezletilého.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
13. V posuzované věci dospěl krajský soud k závěru, že svěření nezletilého do střídavé péče obou rodičů je v rozporu s jeho zájmy. Svěření dítěte do střídavé péče klade na rodiče zvýšené nároky - musí se dokázat shodnout na důležitých věcech. Proto také, i když jsou splněna předmětná kritéria nastavená Ústavním soudem u obou rodičů ve zhruba stejné míře, mohou nastat specifické okolnosti týkající se konkrétního dítěte, které brání jeho svěření do střídavé péče, neboť by nebyla v jeho nejlepším zájmu. Takové okolnosti krajský soud v přezkoumávané věci shledal. Závěrům krajského soudu o svěření nezletilého do péče matky nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout, když ani stěžovatel se v ústavní stížnosti nedomáhá změny péče o nezletilého.
14. K námitce stěžovatele o porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že krajský soud jednal ve věci v jeho nepřítomnosti, Ústavní soud poukazuje na to, že z napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že stěžovatel v řízení před krajským soudem opakovaně žádal o odročení nařízeného jednání z důvodu své pracovní neschopnosti. Jeho žádostem bylo opakovaně vyhovováno (první jednání bylo nařízeno na 16. 1. 2020, další jednání byla nařízena na 19. 3. 2020, na 21. 5. 2020, stěžovatel požádal o jejich odročení z důvodu dočasné pracovní neschopnosti). Žádosti stěžovatele o odročení jednání nařízeného na 9. 7. 2020 krajský soud nevyhověl a ve věci rozhodl. Krajský soud výstižně poukázal na to, že ve věcech péče o nezletilé zákon ukládá soudům rozhodovat s největším urychlením a s ohledem na tuto skutečnost krajský soud považoval za nutné posoudit, zda zdravotní stav stěžovateli skutečně brání účasti u jednání, či zda jde o účelový postup otce, který opakovanými omluvami s odkazem na nijak blíže konkretizované zdravotní potíže maří rozhodnutí věci. Krajský soud proto poté, kdy stěžovatel požádal o odročení jednání nařízeného na 21. 5. 2020, ho vyzval, aby soudu sdělil, zda dává souhlas, aby si krajský soud vyžádal od jeho ošetřující lékařky zprávu o jeho zdravotním stavu. Stěžovatel souhlas s vyžádáním zprávy nedal. Z rozhodnutí o pracovní neschopnosti krajský soud zjistil, že stěžovatel má povoleny vycházky denně od 13:00 hodin do 19:00 hodin, nadto je z uvedeného rozhodnutí zřejmé, že ošetřující lékařka nepovažuje zdravotní stav stěžovatele za důvod, aby mu takto stanovené vycházky nebyly v případě potřeby rozšířeny, neboť dne 29. 1. 2020 nad rámec denně povolených vycházek stěžovateli povolila vycházky v době od 10:00 hodin do 16:00 hodin.
15. Krajský soud výstižně poukázal na to, že nikoli každá pracovní neschopnost objektivně brání účastníkovi v účasti u soudního jednání. V posuzované věci krajský soud dovodil, že stěžovatel po celou dobu pouze obecně odkazoval na svůj špatný zdravotní stav, ošetřující lékařka k dotazu krajského soudu, zda mu tento zdravotní stav brání účasti u jednání, neodpověděla a objektivní prověření svého zdravotního stavu stěžovatel neumožnil, neboť nedal souhlas s vyžádáním si zprávy od jeho ošetřující lékařky o jeho zdravotních omezeních (zdravotního stavu). Při zjištění, že stěžovatel má denní vycházky v době od 13:00 hodin do 19:00 hodin, kdy zjevně mu zdravotní stav nebrání v tom, aby se dostavoval do ordinací různých lékařů k provedení kontrol a vyšetření, a kdy jeho zdravotní stav ošetřující lékařka nehodnotí jako stav, který by vylučoval v případě potřeby stěžovatele jeho vycházky rozšířit i nad tuto dobu (29. 1. 2020 od 10:00 hodin do 16:00 hodin), nepovažoval krajský soud žádost stěžovatele o odročení jednání za důvodnou, proto jí nevyhověl. Uvedenému postupu krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
16. Jde-li o stanovení výše výživného pro nezletilého, krajský soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných okresním soudem a další dokazování zaměřil na zpřesnění majetkových poměrů a výdělkových možností obou rodičů. Přitom dospěl k závěru, že okresní soud na základě provedeného dokazování učinil správné skutkové závěry s výjimkou závěru o výdělkových schopnostech a možnostech stěžovatele. Při stanovení výživného pro nezletilého syna krajský soud vzal v úvahu odůvodněné potřeby nezletilého syna, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry stěžovatele, s přihlédnutím, že životní úroveň dítěte by měla být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Při stanovení výše výživného vyšel ze všech pro posouzení věci významných skutečností a přihlédl i k tomu, že v souladu s §913 odst. 2 občanského zákoníku při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Krajský soud podle Ústavního soudu dostatečně zdůvodnil závěry o výši výživného, které má stěžovatel na nezletilého syna platit, stejně tak jako dlužného výživného.
17. Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu, že si vyhradil právo určovat, že stěžovatel by měl pronajímat byt, který však potřebuje větší opravy a je ve stavu neobyvatelnosti, z napadeného rozsudku naopak vyplývá, že v průběhu prosince 2019 se stěžovatel do předmětného bytu sám nastěhoval. K této skutečnosti krajský soud přihlédl při stanovení výživného i výpočtu dlužného výživného.
18. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se posuzovanou věcí řádně a dostatečně zabýval, v jeho rozhodnutí jsou obsaženy úvahy, kterými byl soud při rozhodování veden, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých postupoval.
19. Podle Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný ze soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu změnil v části, v níž bylo rozhodnuto o běžném režimu styku stěžovatele s nezletilým a v části upravující výši výživného pro nezletilého syna, přičemž přihlédl především k zájmům nezletilého syna. Stěžovatel se však se závěrem krajského soudu o stanovení výše výživného neztotožňuje. Ústavní stížnost je tedy, podle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry krajského soudu. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
20. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu rozvedenou v jeho napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Ústavní soud proto neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
21. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu