ECLI:CZ:US:2020:4.US.2935.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2935/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PREMOT Františkovy Lázně s. r. o., sídlem Na Pankráci 1062/58, Praha 4 - Nusle, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem, sídlem Široká 36/5, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2018 č. j. 32 Cdo 687/2018-369, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2017 č. j. 39 Co 141/2017-322 a II. a III. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. prosince 2016 č. j. 18 C 155/2006-259, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí, resp. výroky, zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou ve znění jejího rozšíření domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 62 534 200 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že je právním nástupcem obchodní společnosti Technocom a. s., jejímž zakladatelem byl Fond národního majetku České republiky. Společnost Technocom a. s. změnila ke dni 1. 7. 2004 svou obchodní firmu na Energoinvest CZ a. s., která zanikla dne 1. 9. 2010 fúzí sloučením a univerzálním právním nástupcem se stala stěžovatelka s tím, že dne 12. 6. 2012 došlo ke změně její právní formy. Uváděla, že její právní předchůdce obchodní společnost Technocom a. s. nabyl nemovitosti pro přehlednost rozdělené do skupiny A a B. Skupina A představuje nemovitosti získané privatizací státního podniku Technomat, který tyto pozemky nabyl na základě rozhodnutí o vyvlastnění ze dne 6. 7. 1959. Tyto pozemky patřily k privatizovanému majetku a byly právnímu předchůdci stěžovatelky předány dne 3. 6. 1992. Pozemky byly původně označeny jako parc. č. X1 a X2, a následně odděleny a označeny jako pozemky parc. č. X3, X4, X5, X6, X7, X8 a X9. Ve skupině B šlo o nemovitosti nabyté veřejnou dražbou dne 23. 3. 2003 od společnosti C-majetkový fond, která je získala od obchodní společnosti Vodní zdroje a. s., navýšením základního kapitálu. Pozemky byly původně označeny jako parc. č. X10 a X11 a následně odděleny a označeny jako pozemky parc. č. X12, X13, X14, X15, X16, X17 a X18. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 23. 9. 2003 č. j. PÚ 8626/93, bylo rozhodnuto pod bodem I. tak, že Libuše Jančíková je vlastníkem pozemků parc. č. X12, X13, X19, X14, X15, X4, X5, X6, X7, X8, X9. O vlastnické právo k dalším pozemkům, o nichž pozemkový úřad rozhodl v uvedeném rozhodnutí negativně, následně proběhl soudní spor, v němž bylo pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 10. 2010 č. j. 20 C 500/2003-634, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 10. 2011 č. j. 24 Co 2/2011-748 rozhodnuto tak, že Libuše Jančíková je vlastníkem ještě pozemků parc. č. X16, X17, X18 a X3. Stěžovatelka byla povinna k vydání ze skupiny A pozemků parc. č. X3, X4, X5, X6, X7, X8 a X9 a ze skupiny B pozemků parc. č. X12, X13, X14, X15, X16, X17 a X18.
3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13. 12. 2016 č. j. 18 C 155/2006-259 bylo uloženo vedlejší účastnici (žalované) zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) částku 297 222 Kč s úrokem z prodlení jdoucím od 2. 10. 2006 do zaplacení ve výši, která odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou (dále jen "ČNB"), zvýšené o 7 procentních bodů s tím, že v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. soud zamítl žalobu co do částky 62 236 978 Kč s úrokem z prodlení od 2. 10. 2006 do zaplacení. Současně vyslovil, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).
4. Žalobě soud vyhověl pouze zčásti v případě pozemků označených jako skupina A s tím, že s odkazem na §59 odst. 1, 2 a 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 1996, předmětem nepeněžitého vkladu pozemky být neměly a nemohly, neboť byly předmětem uplatněného restitučního nároku [§3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb.")]. Jestliže se tak stalo, byl takový právní úkon v tomto rozsahu částečně neplatný, jelikož byl v rozporu se zákonem, když jde o neplatnost absolutní podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. 280/2008. Konstatoval dále, že hodnota majetku převedeného v rámci tzv. velké privatizace ze státního podniku Technomat byla uvedena v privatizačním projektu státního podniku a především z tohoto dokumentu je třeba vycházet při stanovení ceny předmětných nemovitostí, když dle §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 92/1991 Sb. privatizační projekt obsahoval i ocenění privatizovaného majetku. Soud prvního stupně tak uzavřel, že hodnota původních pozemků parc. č. X1 činí částku 265 569 Kč a pozemku parc. č. X2 částku 31 653 Kč, celkem 297 222 Kč.
5. U pozemků ze skupiny B soud dospěl k závěru, že nárok stěžovatelky není opodstatněný. Vedlejší účastnice neodpovídá za škodu, která vznikla snížením majetku stěžovatelky v důsledku toho, že do privatizovaného majetku byly zahrnuty pozemky původní parc. č. X10 a X11, které byly předmětem uplatněného restitučního nároku a stěžovatelka byla později povinna vydat je oprávněné osobě. Vedlejší účastnice je ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení povinna toliko doplnit hodnotu nepeněžitého vkladu, pokud došlo k jeho snížení. Ve vztahu ke stěžovatelce (jejím právním předchůdcům) není v postavení společníka, jehož stíhá povinnost uhradit v penězích rozdíl, jestliže hodnota nepeněžitého vkladu společnosti nedosáhne částky stanovené při jejím založení. Stěžovatelka nabyla tyto pozemky ve veřejné dražbě a nemůže se proto po vedlejší účastnici s úspěchem domáhat vyrovnání hodnoty nepeněžitého vkladu.
6. Rozsudkem městského soudu ze dne 13. 9. 2017 č. j. 39 Co 141/2017-322 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení 1 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
7. Městský soud se v případě pozemků ve skupině A ztotožnil s názory obvodního soudu. I dle jeho názoru předmětem nepeněžitého vkladu pozemky být neměly a nemohly (bez ohledu na to, zda byly součástí privatizačního projektu, resp. rozhodnutí o privatizaci), neboť byly předmětem uplatněného restitučního nároku, a tudíž nemohly, resp. nesměly být privatizovány (srov. §3 odst. 2 tzv. blokačního ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. Jestliže byly tyto pozemky uvedeny i v nepeněžitém vkladu jako jednostranném úkonu zakladatele, byl takový právní úkon v tomto rozsahu částečně neplatný, jelikož byl v rozporu s výše uvedeným tzv. blokačním ustanovením, tj. se zákonem, pročež byl podle §39 občanského zákoníku absolutně neplatný. Okolnost, že předmětné pozemky byly v nepeněžitém vkladu zahrnuty, nemohla mít tudíž pro vznikající společnost (nabyvatele) žádné právní důsledky z hlediska nabytí vlastnictví k takovým majetkovým hodnotám. Lze tak za konkrétních okolností uzavřít, že nepeněžitý vklad do žalující obchodní společnosti byl poskytnut, ale jeho hodnota nedosahovala výše částky stanovené při jejím založení, tedy částky odpovídající ocenění majetku podniku obsaženému v privatizačním projektu vybraném rozhodnutím o privatizaci k realizaci. Hodnota nepeněžitého vkladu v době vzniku stěžovatelky nedosáhla částky stanovené při jejím založení (§59 odst. 5 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 1996) a žalovaný nárok je co do základu po právu. Obvodní soud správně konstatoval, že z privatizačního projektu měl při stanovení ceny předmětných nemovitostí vycházet, když podle §6 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. privatizační projekt obsahoval i ocenění privatizovaného majetku. Tržní ocenění pozemků požadované stěžovatelkou není na místě, neboť sporný nárok není nárokem na náhradu škody, ale nárokem na splnění povinnosti vkladatele doplatit žalující společnosti rozdíl mezi peněžní částkou představující hodnotu nepeněžitého vkladu při jejím založení a peněžní částkou představující skutečnou hodnotu nepeněžitého vkladu v době vzniku stěžovatelky (§59 odst. 5 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 1996). V tomto směru se městský soud zcela ztotožnil s názorem obvodního soudu, jakož i s argumentací žalované vedlejší účastnice, že pro případné určení hodnoty nemovitostí jsou rozhodné přepisy platné ke dni privatizace a pro doplacení rozdílu hodnoty podle §59 obchodního zákoníku bylo u pozemků skupiny A na místě vycházet z privatizačního projektu.
8. V případě pozemků skupiny B se městský soud se závěry odvolacího soudu rovněž ztotožnil, když taktéž dospěl k závěru, že vedlejší účastnice ve vztahu ke stěžovatelce, respektive jejím právním předchůdcům, není v postavení společníka, jehož stíhá povinnost uhradit v penězích rozdíl, jestliže hodnota nepeněžitého vkladu společnosti nedosáhne částky stanovené při jejím založení.
9. Závěrem městský soud ke stěžovatelčině argumentaci, že pozemky řádně nabyla v dobré víře a došlo k zásahu do její majetkové sféry, konstatoval, že okolnost, že nemovitosti byly v nepeněžitém vkladu zahrnuty, nemohla mít pro vznikající společnost žádné právní důsledky z hlediska nabytí vlastnictví k takovým majetkovým hodnotám, neboť právně nezpůsobilý předmět nepeněžitého vkladu do vlastnictví vůbec nepřešel, a tudíž nemohl být platně převeden na další osoby, tedy na stěžovatelku. U předmětných pozemků byl uplatněn restituční nárok, který měl přednost. V takovém případě byl úkon nepeněžitého vkladu porušením zákona (tzv. blokačního ustanovení) v neprospěch restituentů, nikoliv v neprospěch založené společnosti, jakož i dalších nabyvatelů. Otázka dobré víry je irelevantní, neboť právně nezpůsobilý předmět nepeněžitého vkladu, v konkrétním případě pozemky, do vlastnictví vůbec nepřešel. Stěžovatelčin odkaz na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 575/05 přitom není přiléhavý, když v dané věci stěžovatelka není v pozici oprávněné ani povinné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb., a jí uplatněný nárok nespadá pod restituční zákony.
10. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018 č. j. 32 Cdo 687/2018-369 bylo dovolání stěžovatelky proti rozsudku městského soudu odmítnuto, a to v rozsahu směřujícím proti části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou byl potvrzen I. výrok rozsudku soudu prvního stupně, jako podané osobou neoprávněnou [§243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř.], v rozsahu směřujícím proti části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou byl potvrzen II. výrok rozsudku soudu prvního stupně, pro nepřípustnost, a ve zbylém rozsahu pro vady (§243c odst. 1 o. s. ř.).
11. Ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že napadené rozhodnutí není v rozporu s jeho rozsudkem ze dne 30. 5. 2000 sp. zn. 33 Cdo 2657/99, podle kterého lze §59 odst. 5 obchodního zákoníku aplikovat i na případy nesprávného určení hodnoty nepeněžitého vkladu do obchodní společnosti stanovené pro účely privatizace ve schváleném privatizačním projektu. Z tohoto rozhodnutí dále vyplývá, že funkcí uvedené právní úpravy je zajistit, aby nepeněžitý vklad, který při vzniku společnosti představuje zcela konkrétní majetek přecházející na společnost, měl v tomto okamžiku skutečně hodnotu uvedenou v zakladatelských dokumentech společnosti (tvořící zapisované základní jmění). Ustanovení §59 odst. 5 obchodního zákoníku neupravuje způsob ocenění vkladu, na nějž míří §44 zákona č. 92/1991 Sb., ale výhradně povinnost doplatit rozdíl mezi hodnotou stanovenou oceněním v privatizačním rozhodnutí a faktickou hodnotou majetku, který byl společnosti poskytnut (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. 32 Cdo 280/2008).
12. Pokud tedy v poměrech projednávané věci měl být zakladatelem vložen nepeněžitý vklad tvořený částečně pozemky A, jejichž hodnota stanovená oceněním v privatizačním rozhodnutí (v souladu s §44 zákona o velké privatizaci) představovala částku 297 222 Kč (část hodnoty zapisovaného základního jmění vznikající společnosti připadající podle zakladatelských dokumentů na nepeněžitý vklad tvořený těmito pozemky), pak tím, že tyto pozemky vůbec nepřešly do vlastnictví vznikající společnosti pro rozpor s §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., vznikl stěžovatelce nárok na doplacení rozdílu právě v této výši, neboť faktická hodnota nepeněžitého vkladu, který byl do společnosti poskytnut těmito pozemky, byla nulová. Pro určení rozdílu, který je zakladatel povinen za této situace doplatit, není skutečná hodnota pozemků rozhodující, neboť i kdyby byla vyšší než 297 222 Kč, jak tvrdí stěžovatelka, nemělo by to vliv na rozsah závazku zakladatele uvedený v zakladatelských dokumentech. Zakladatel totiž není povinen podle §59 odst. 5 obchodního zákoníku nahrazovat hodnotu pozemků, které nepřešly do vlastnictví společnosti, ale je povinen doplnit částku vkladu v penězích tak, aby skutečná hodnota jeho vkladu do společnosti odpovídala jeho závazku uvedenému v zakladatelských dokumentech. Městský soud se proto neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud při stanovení výše doplatku vycházel z hodnoty nepeněžitého vkladu připadající na tyto pozemky uvedené v zakladatelských dokumentech.
13. Dle Nejvyššího soudu neobstojí ani námitka stěžovatelky o údajném rozporu napadeného rozhodnutí s usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 575/05, v němž byla řešena otázka postavení osoby povinné podle restitučních předpisů, které nemůže při navrácení věcí oprávněné osobě z jejího vlastnictví vzniknout nová nepřiměřená křivda a v zásadě má obdržet náhradu v rozumné výši vzhledem k hodnotě majetku, jehož byla zbavena. Stěžovatelka totiž neměla postavení osoby povinné k vydání předmětných pozemků podle restitučních předpisů (nebyla jejich vlastníkem ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb.), a proto se jí nemohou závěry o nutnosti poskytnutí přiměřené náhrady státem osobě povinné týkat.
14. Nejvyšší soud je rovněž přesvědčen, že městský soud se v případě pozemků ve skupině B neodchýlil od stěžovatelkou zmiňované judikatury, když uzavřel, že na obchodní společnost VODNÍ ZDROJE a. s. vzniklou při privatizaci nepřešel majetek, který měl být vložen do společnosti nepeněžitým vkladem a že stěžovatelka nemá nárok na doplatek vkladu v penězích od zakladatele, protože není právním nástupcem této společnosti.
15. Nejvyšší soud také poznamenal, že jeho rozhodovací praxi neodporuje závěr, že stát při rozhodování v procesu privatizace nevystupuje jako nositel veřejné moci, ale jako dosavadní vlastník privatizovaného majetku, a není tak důvodná námitka stěžovatelky o existenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením blokačního ustanovení zákona o velké privatizaci žalovanou a vznikem škody (srov. rozsudek ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 28 Cdo 4491/2011, usnesení ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. 30 Cdo 4863/2008 nebo rozsudek ze dne 15. 8. 2017 sp. zn. 25 Cdo 3285/2015).
II.
Argumentace stěžovatelky
16. Stěžovatelka má za to, že při stanovení hodnoty pozemků soudy použily právní normy formalisticky. Nelze ignorovat, jaká je tato hodnota v dnešní době, a že dané pozemky potřebuje a je nyní nucena vynakládat nájemné, ač předtím nemusela. Stěžovatelka nechápe, proč by "náhrada" za dnes vydané pozemky měla být stanovena ke dni, kdy byly pozemky do společnosti vkládány, a nikoliv ke dni, kdy je byla povinna vydat. Z hodnoty dle privatizačního projektu by proto nemělo být vycházeno, nehledě k tomu, že již tento vyvolává pochybnosti o své správnosti, když pozemky sousedící s pozemky oceněnými na částku 297 222 Kč oceňuje podstatně výše. Na věc dle jejího soudu dopadá nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4139/16, ve kterém soud na nepřípustnost přepjatého formalismu upozornil. Napravováním starých křivd se soudy nesmějí dopouštět křivd nových (viz i usnesení sp. zn. III. ÚS 575/05). Dle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 5. 2010 ve věci stížnosti č. 36561/05 Otava proti České republice, se požadavek přiměřené náhrady týká i finanční náhrady podle §11 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
17. V projednávané věci došlo na jedné straně k nápravě křivdy způsobené Libuši Jančíkové, kterou způsobil komunistický režim odejmutím pozemků jejím předkům, ovšem na straně druhé rozhodnutími obecných soudů v této věci došlo ke spáchání křivdy nové, neboť stěžovatelka přišla o vlastnické právo k předmětným pozemkům, které nabyla v dobré víře, čímž soudy zcela přehlédly existenci základního práva stěžovatelky na legitimní očekávání nabytí majetku a v souvislosti s tím měly stěžovatelce poskytnout adekvátní náhradu na pozemky, jež byla povinna vydat, a to i v případě, že tato náhrada nemůže být kvalifikována jako náhrada za pozemky v souladu s restitučními předpisy.
18. Obdobně u pozemků pod skupinou B nelze souhlasit s tím, že vedlejší účastnice není povinna k finanční náhradě za ně z důvodu, že není v postavení společníka. Není možné, aby za jednání, které bylo učiněno vedlejší účastnicí v rozporu se zákonem, nenesla vedlejší účastnice odpovědnost pouze z toho důvodu, že nabytím vlastnického práva právního předchůdce stěžovatelky byla dražba (převod), a nikoliv přechod vlastnického práva. Byla to vedlejší účastnice, kdo v rozporu s tzv. blokačním ustanovením pozemky privatizoval. Došlo opět k formalistickému výkladu právních předpisů zakládajícímu křivdu. Dle §6 odst. 6 zákona o půdě vydá-li nemovitost jiná osoba než stát, vznikne této osobě nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi nemovitosti. Stěžovatelka nabyla pozemky pod skupinou B v dražbě a musela za ně zaplatit cenu stanovenou dražbou, což je de facto obdoba kupní ceny, proto je přesvědčena o svém legitimním nároku na náhradu za vydané nemovitosti pod skupinou B.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
19. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
20. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
21. Nutno konstatovat, že soudy, jak je zřejmé z rekapitulace obsahu jejich rozhodnutí provedené výše, své výroky odůvodnily konkrétními skutečnostmi, vycházejícími z relevantní právní úpravy. I když lze stěžovatelce přisvědčit potud, že v judikatuře bylo vysloveno, že napravováním starých křivd se soudy nesmějí dopouštět křivd nových, bylo tak učiněno za podstatně odlišných skutkových okolností. Konkrétně například nález sp. zn. II. ÚS 4139/16, uváděný stěžovatelkou, se týká přiměřenosti výše náhrady, jakou by měli dostat restituenti za pozemek, který jim nemohl být restitučně vydán. U rozsudku Evropského soudu pro lidská práva Otava proti České republice šlo o přiměřenost výše náhrady za vydání rodinného domu restituentům, k jehož převodu došlo v osmdesátých letech prodejem za kupní cenu stanovenou v rozporu s právními předpisy. Dané případy se netýkají nároků osob, které by požadovaly náhradu za majetek, který byl vrácen restituentům po jejich předchozím nesprávném zařazení do privatizace dle zákona č. 92/1991 Sb. Na stěžovatelčin případ dopadají jiná ustanovení právních předpisů, kdy v jejím případě jsou předmětem sporu pozemky, které vůbec nepřešly, jak obecné soudy ve svých rozhodnutích blíže vysvětlily, do jejího vlastnictví. V úvahu tak připadá toliko povinnost doplnit částku vkladu v penězích tak, aby skutečná hodnota vkladu do společnosti odpovídala závazku zakladatele uvedenému v zakladatelských dokumentech. Tržní ocenění pozemků požadované stěžovatelkou není na místě, neboť sporný nárok není vůbec nárokem na náhradu škody, ale nárokem na splnění popsané povinnosti vkladatele doplatit hodnotu vkladu (ve smyslu §59 odst. 5 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 1996). V případě dražených pozemků pak nelze přiznat ani tento nárok, neboť vedlejší účastnice ve vztahu ke stěžovatelce (jejím právním předchůdcům) není v postavení společníka. V podrobnostech lze dále plně odkázat na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
22. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu