ECLI:CZ:US:2020:4.US.2948.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2948/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. C., zastoupeného Mgr. Helenou Hejskovou, advokátkou, sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. července 2020 č. j. 101 Co 268/2019-506, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) nezletilého V. C., 2) nezletilého Š. C. a 3) H. C., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost projednal přednostně.
3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 5. 6. 2019 č. j. 26 P 4/2019-255 změnil rozsudek tohoto soudu ze dne 31. 5. 2018 č. j. 26 Nc 61/2018-106 v první části výroku I. a ve výroku II. tak, že nezletilý první vedlejší účastník (dále též "první nezletilý") a nezletilý druhý vedlejší účastník (dále též "druhý nezletilý") se od 31. 8. 2019 svěřují do péče vedlejší účastnice, matky nezletilých (dále též "matka"); v části, kterou se upravuje péče rodičů o nezletilé v období jarních prázdnin, velikonočních prázdnin, letních prázdnin, Vánoc, předávání a přebírání dětí, byl rozsudek ze dne 31. 5. 2018 č. j. 26 Nc 61/2018-106 ponechán v platnosti (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že stěžovatel, otec nezletilých (dále též "otec") je povinen od 31. 8. 2019 přispívat na výživu prvního nezletilého částkou 7 500 Kč měsíčně a na výživu druhého nezletilého částkou 6 500 Kč měsíčně, a to vždy do každého 15. dne v tom kterém měsíci, k rukám matky. Návrh otce, aby soud změnil rozsudek ze dne 31. 5. 2018, jde-li o režim střídavé péče rodičů, byl zamítnut (výrok III.). Výrokem IV. bylo určeno, že první nezletilý zahájí povinnou školní docházku v Základní škole X. Výrokem V. bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení.
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve druhé části výroku I. změnil tak, že otec má právo stýkat se s nezletilými v každém sudém týdnu v kalendářním roce vždy od pátku 13:00 hodin do neděle do 17:00 hodin, a dále upravil styk otce s nezletilými o školních jarních prázdninách, školních velikonočních prázdninách, hlavních letních školních prázdninách, podzimních školních prázdninách, vánočních školních prázdninách (výrok I.). Výrokem II. byl změněn rozsudek okresního soudu ve výroku II. tak, že s účinností od 1. 9. 2019 do 5. 1. 2020 a dále od právní moci tohoto rozsudku je otec povinen přispívat na výživu prvního nezletilého měsíčně částkou 8 500 Kč a na výživu druhého nezletilého měsíčně částkou 7 000 Kč, přičemž výživné je splatné k rukám matky vždy do 15. dne v měsíci. Výrokem III. byl změněn rozsudek okresního soudu ve II. výroku tak, že s účinností od 6. 1. 2020 do 15. 3. 2020 je matka povinna přispívat na výživu prvního nezletilého měsíčně částkou 2 500 Kč a na výživu druhého nezletilého měsíčně částkou 2 000 Kč, přičemž výživné je splatné k rukám otce vždy do 15. dne v měsíci. Výroky IV. a V. bylo rozhodnuto o nedoplatcích na výživné pro oba nezletilé. Výrokem VI. byl rozsudek okresního soudu ve IV. výroku potvrzen v tomto správném znění: první nezletilý bude počínaje dnem 1. 9. 2020 navštěvovat Základní školu X. Výrokem VII. byl rozsudek okresního soudu v první části výroku I. a dále ve výroku III. potvrzen. Výrokem VIII. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před okresním soudem a před krajským soudem.
5. Krajský soud rozhodl uvedeným rozsudkem poté, co Ústavní soud nálezem ze dne 1. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 3784/19 (dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná) zrušil předchozí rozsudek tohoto soudu ze dne 9. 10. 2019 č. j. 101 Co 268/2019-348 s odůvodněním, že krajský soud přistoupil ke změně právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí okresního soudu, a tedy odlišně vymezil úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, aniž by své právní závěry důkladně odůvodnil. Ústavní soud konstatoval, že krajský soud ve svém překvapivém rozhodnutí, které nebylo podloženo návrhy účastníků řízení ani provedenými důkazy, vyšel zejména ze skutečnosti, že stěžovatelka se i s nezletilými syny přestěhovala do 200 km vzdáleného bydliště, tudíž není namístě respektovat a ukotvit chováním stěžovatelky vyvolanou situaci, ale naopak je nutno poskytnout vzhledem ke stěžovatelkou vyvolanému konfliktu ochranu rodičovským právům otce a nezletilé děti proto svěřil do jeho výlučné péče. Krajský soud tak rozhodl, aniž by respektoval celkový kontext okolností a aniž by prioritním hlediskem byl zájem nezletilých.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že by v důsledku svého pracovního vytížení musel nahrazovat svoji péči péčí svých rodičů a že matka je na rozdíl od něj schopna poskytovat téměř celodenní péči, což považuje za přímou diskriminaci pracujícího rodiče. Stěžovatel poukazuje na to, že matka se přestěhovala do 220 km vzdáleného bydliště nikoli z důvodu potřeby nabýt psychickou rovnováhu, ale jednala pouze ve svém vlastním zájmu. Krajský soud však vyšel z neprokázaného a nepravdivého tvrzení matky. Stěžovatel dále poukazuje na to, že matka přehlásila prvního nezletilého k jinému logopedovi v místě jejího nového bydliště a změnila i praktického lékaře obou nezletilých. Stěžovatel namítá, že matka provedla uvedené změny pouze ve svém vlastním zájmu, bez ohledu na něj a na nezletilé. Soud o matkou tvrzených skutečnostech neprováděl dokazování, přesto své rozhodnutí o tato neprokázaná tvrzení opřel. Hodlal-li krajský soud opřít své rozhodnutí o to, kdo lépe a kdo časově více pečuje o nezletilé, měl v tomto směru provést výslech rodičů, to však neučinil, čímž bylo porušeno právo stěžovatele vyjádřit se k tomuto hledisku a navrhnout případné důkazy. Krajský soud dále nepřihlédl k přání nezletilých (resp. k přání prvního nezletilého, že chce péči obou rodičů a přeje si, aby rodiče bydleli blízko sebe), k jejich nejlepšímu zájmu ani k vyjádření opatrovníka, který navrhl svěření nezletilých do péče otce, neboť matka je schopna se lépe přizpůsobit z hlediska pracovního vztahu vedeného z domova. Z tohoto pohledu je pro stěžovatele rozhodnutí krajského soudu překvapivé.
7. Stěžovatel uvádí, že je povinen se ve všem přizpůsobit matce a jí nastolené situaci, kdy nezletilí mají trvale žít 220 km daleko od otce a stýkat se s ním jednou za 14 dnů, ačkoli byli zvyklí na jeho pravidelnou a dlouhodobou péči. Jde o velmi podstatné porušení práva na rodinný život otce i nezletilých dětí. Stěžovatel poukazuje na to, že matka před okresním soudem i před krajským soudem uvedla, že nemůže žít v regionu M., protože nemá finanční prostředky na pořízení nemovitosti v tomto kraji, s tím stěžovatel nesouhlasí. Soud k finanční situaci matky neprovedl žádné dokazování. Matka tak jedná účelově prosazujíc pouze svůj vlastní zájem, bez ohledu na nejlepší zájem dětí, kdy svým odstěhováním 220 km daleko od jejich bydliště nezletilým uškodila a znemožňuje tím vyrovnanou péči obou rodičů. Stěžovatel dále zdůrazňuje význam výchovného otcovského prvku.
8. Stěžovatel namítá, že matka uvedla u soudu neúplné údaje, avšak krajský soud se příjmy matky kromě jejích tvrzení a potvrzení jejího zaměstnavatele dále nezabýval. Tvrzení matky, že nemá finanční prostředky na bydlení ve Středočeském kraji, hrálo přitom významnou roli při rozhodování soudu. Stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, neboť nebyly zjišťovány všechny skutečnosti rozhodné pro rozhodnutí krajského soudu, a to finanční situace a skutečné časové možnosti matky věnovat se nezletilým i v době běžné pracovní doby.
9. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že krajský soud nerespektoval praxi rodičů při předávání dětí v P., s níž oba rodiče souhlasili. Otec si podle rozhodnutí krajského soudu má přebírat nezletilé v místě bydliště matky v pátek v 13:00 hodin, což znamená, že by si musel brát vždy dovolenou, aby mohl v tento čas nezletilé vyzvednout v 220 km vzdáleném místě bydliště matky.
10. Stěžovatel nesouhlasí ani s výší soudy stanoveného výživného, které je povinen pro oba nezletilé platit. Krajský soud nevzal v úvahu judikaturu Ústavního soudu o snížení výživného, zapříčinil-li zvýšené náklady jeden z rodičů, v tomto případě výhradně ten rodič, který má být příjemcem výživného (nález ze dne 2. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 4156/19). I když bylo rozhodnuto o způsobu předání tak, že si má děti přebírat otec v bydlišti matky a matka v bydlišti otce, nejsou tímto v žádném případě zohledněny zvýšené náklady otce, které způsobila matka odstěhováním se 220 km daleko. Matka stěžovateli nepředává pro děti ani žádnou výbavu (sportovní potřeby či oblečení) a otec je tak nucen mít pro děti stejné vybavení jako matka, čímž mu kvůli matce vznikají další náklady.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
15. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
16. V posuzované věci krajský soud - vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v jeho kasačním nálezu vydaném v předmětné věci o povinnosti soudu při rozhodování o péči o nezletilé zohlednit všechna ústavněprávní kritéria ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu, včetně práva nezletilých vyjádřit se s ohledem na jejich rozumovou a emocionální vyspělost - provedl v navazujícím řízení pohovor s nezletilými a doplnil dokazování o aktuální zprávy o výdělcích rodičů, zprávou klinické psycholožky PhDr. Konečné, klinické logopedky Mgr. Maturové a vyslechl rovněž oba rodiče. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že zachování střídavé péče o nezletilé brání vzdálenost bydlišť rodičů a nutnost zajistit prvnímu nezletilému docházku do jedné základní školy, jakož i nutnost zachovat bratrům možnost vyrůstat společně.
17. Krajský soud při svém rozhodování přihlédl k nejlepšímu zájmu nezletilých, zohlednil časové možnosti obou rodičů, jde-li o péči o nezletilé, zohlednil i původně projevené přání prvního nezletilého, když pohovor s nezletilými v řízení před krajským soudem nevnesl do řešené věci nic nového, a dospěl k závěru, že v nejlepším zájmu dětí je vyrůstat nadále vzhledem k jejich věku v péči matky. Krajský soud vzal zřetel rovněž na ochranu rodičovských práv otce, a proto ve snaze zachovat citové vazby nezletilých k otci upravil styk otce s nezletilými v co nejširším rozsahu a současně upravil způsob předávání nezletilých tak, aby byla mezi rodiče rovnoměrně rozložena zátěž daná vzdáleností bydlišť rodičů.
18. Jde-li o stanovení výše výživného, vyšel krajský soud z hledisek upravených v zákoně a ze zjištěných skutečností o výdělkových možnostech a schopnostech a majetkových poměrech rodičů, a po doplnění skutkových zjištění o aktuálních příjmech rodičů stanovil výživné, které jsou povinni otec a matka pro každého z nezletilých platit, a dále rozhodl o nedoplatcích výživného.
19. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí krajského soudu žádné kvalifikované pochybení.
20. Jde-li o námitku stěžovatele, že krajský soud měl při rozhodování přihlédnout ke skutečnosti, že otec má zvýšené náklady na cestování, které způsobila matka odstěhováním se 220 km od svého původního bydliště, je třeba poukázat na to, že Ústavní soud ve stěžovatelem odkazovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 4156/19 vyslovil, že větší vzdálenost mezi bydlišti rodičů dítěte nemůže za standardních okolností jít k tíži pouze jednoho z nich a nesmí být důvodem porušení práva dítěte na styk s oběma rodiči zaručeného čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 32 odst. 4 Listiny a současně porušení práva jednoho z rodičů na styk s dítětem; v zájmu rovnoměrného vyvážení zátěže v takovém případě lze požadovat, aby tyto byly přeneseny proporcionálně a úměrně i na rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud rozhodl v souladu s uvedenými závěry, když náklady na cestování rozložil stejnoměrně mezi oba rodiče. Není-li stěžovatel spokojen s termínem předávání nezletilých v bydlišti matky, nic mu nebrání obrátit se na soud s návrhem na jeho úpravu tak, aby termín předávání vyhovoval oběma rodičům. Jakkoli Ústavní soud chápe nespokojenost stěžovatele se stanoveným termínem předávání nezletilých, není tato skutečnost důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
21. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se předmětnou věcí řádně zabýval a přihlédl ke všem pro posouzení věci významným skutečnostem. Při svém rozhodování vycházel z judikatury Ústavního soudu a respektoval závěry tohoto soudu. Přihlédl především k nejlepšímu zájmu obou nezletilých dětí, jakož i k přání prvního nezletilého. Krajský soud pečlivě vysvětlil, proč by za dané situace byla střídavá péče nevhodná. Výstižně poukázal na to, že je třeba mít na paměti, že cílem opatrovnického řízení není nalézt takové řešení, které vyhovuje rodičům, nýbrž řešení, které bude v co nejlepším zájmu nezletilých dětí při současném respektování práv jejich rodičů. Výše uvedené závěry krajského soudu považuje Ústavní soud za ústavně souladné.
22. Dovozuje-li stěžovatel, že v jeho případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilých dětí do střídavé péče, Ústavní soud k tomu poznamenává, že v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu je při přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla výše uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14 (U 21/75 SbNU 685)].
23. Tak tomu bylo ostatně i v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), v němž sice Ústavní soud mj. vymezil obecná východiska (premisy) ve vztahu k problematice rozhodování soudů o střídavé výchově, když konstatoval, že "je-li nejlepším zájmem dítěte, aby bylo především v péči obou rodičů, a pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky (tj. oba rodiče jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a kdy tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah), tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou", nicméně i v tomto případě Ústavní soud jejich naplnění hodnotil s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu soudního rozhodování v řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem [srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 38, viz též usnesení ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14 (U 21/75 SbNU 685)].
24. Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629), vyslovil, že střídavá péče nemá být určitým automatismem. Ústavní soud uvedl, že presumpci střídavé péče lze vyvrátit, jsou-li k tomu pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16 (N 233/83 SbNU 637)].
25. Ústavní soud dále konstatuje, že rozhodnutí krajského soudu není v rozporu ani s nálezem ze dne 31. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 149/20, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že kritérium velmi velké vzdálenosti bydliště rodičů nemůže být jediným důvodem vylučujícím vhodnost střídavé péče, aniž by byl blíže zkoumán dopad častého stěhování (cestování) na vývoj nezletilého a celkový kontext případu. V posuzované věci krajský soud pečlivě odůvodnil, z jakých důvodů není střídavá péče pro nezletilé vhodná.
26. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neiústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
27. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu, jde-li o úpravu jeho styku s nezletilými a stanovení výživného pro nezletilé, změnil. Stěžovatel se však se závěry krajského soudu neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním po provedeném dokazování a zhodnocení provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
28. V posuzované věci bylo rozhodnutí krajského soudu odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Krajský soud přihlédl především k zájmům nezletilých dětí, byť napadeným rozhodnutím upravil péči o nezletilé jinak, než si stěžovatel představuje. Ústavní stížnost je tedy, podle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry ve věci jednajícího soudu a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
29. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. O návrhu stěžovatele na přednostní projednání ústavní stížnosti (podle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož o ní rozhodl v krátké době po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu