ECLI:CZ:US:2020:4.US.2956.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2956/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Madiny Musilové, zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, sídlem Cihlářská 643/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2020 č. j. 21 Cdo 2272/2020-245 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2020 č. j. 13 Co 253/2019-207, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a JUDr. Růženy Valdhansové a obchodní společnosti HAMMAM MARA, s. r. o., sídlem Nádražní 982, Vracov, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí tvrdíc, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále jimi byla porušena rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 8. 2019 č. j. 29 C 231/2017-169 určil, že na pozemku, v tomto rozhodnutí specifikovaném, nevázne zástavní právo k zajištění dluhu ve výši 6 443 975 Kč pro JUDr. Růženu Valdhansovou jako první žalovanou (v řízení o ústavní stížnosti první vedlejší účastnici) na základě zástavní smlouvy uzavřené s obchodní společností HAMMAM MARA, s. r. o., jako druhou žalovanou (v řízení o ústavní stížnosti druhou vedlejší účastnicí) [I. výrok], a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění rozsudku formuloval závěr, že stěžovatelka je aktivně věcně legitimována k podání žaloby o určení, že předmětný pozemek není zatížen zástavním právem, neboť má naléhavý právní zájem na určení, že zástavní smlouva je neplatná a zástavní právo nevzniklo. Podle okresního soudu se - stručně řečeno - první vedlejší účastnici nepodařilo prokázat, že by druhé vedlejší účastnici půjčila finanční prostředky, jejichž vrácení by mělo zástavní právo zajišťovat.
3. K odvolání první vedlejší účastnice Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu a stěžovatelčinu žalobu, že na předmětném pozemku nevázne zástavní právo k zajištění dluhu, zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). Krajský soud se neztotožnil se závěrem okresního soudu, že stěžovatelka má k podání dané žaloby aktivní věcnou legitimaci, neboť podle krajského soudu není zástavní věřitelkou ani zástavní dlužnicí; je pouze společníkem žalované obchodní společnosti. Je pak třeba rozlišovat mezi právními poměry stěžovatelky a majetkovými (ekonomickými) poměry stěžovatelky. Případné zpeněžení zástavy může sice nepříznivě zasáhnout majetkovou sféru (poměry) stěžovatelky, neboť lze předpokládat, že dojde ke snížení hodnoty jejího obchodního podílu, ovšem k zásahu do jejího právního postavení jako společníka žádným způsobem nedojde.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Podle odůvodnění napadeného usnesení je rozhodnutí krajského soudu v souladu s ustálenou relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, od které není důvod se odchylovat.
Odkazuje-li stěžovatelka například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. 21 Cdo 212/2019, nejde o odkaz relevantní, neboť odkazovaný rozsudek se týká specifické situace, kdy místo společníka - úpadce - v soudním řízení vystupoval insolvenční správce.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 212/2019 a též na usnesení z 27. 11. 2012 sp. zn. 29 Cdo 302/2011 týkající se aktivní legitimace k podání žaloby o určení vlastnictví obchodního podílu. Podle stěžovatelky má aktivní legitimaci k podání žaloby, neboť je důležité, zda na veškerém hodnotném majetku společnosti vázne či nevázne zástavní právo a takové určení se jistě promítá do jejích právních poměrů (tedy nejen poměrů majetkových) jako společníka uvedené obchodní korporace.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
8. Ústavnímu soudu - jak právě naznačeno - nepřísluší bez dalšího určovat výklad podústavního práva; judikaturu obecných soudů založenou na právním názoru, že společník obchodní společnosti je aktivně legitimován jen k zahájení řízení ve věcech, v nichž se případné změny v poměrech společnosti týkají jeho právního postavení, považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Nejvyšší soud ve stěžovatelkou odkazovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 212/2019 podrobně vysvětlil, proč restriktivní výklad aktivní legitimace k zahájení soudního řízení o žalobě na určení nedopadá na insolvenčního správce společníka jako úpadce. Stěžovatelka přitom správnost výkladu podaného v tomto rozsudku věcnou argumentací nezpochybňuje. Odpověď na spíše řečnickou otázku stěžovatelky na straně 6 ústavní stížnosti, proč má mít správa cizího majetku prováděná insolvenčním správcem přednost před správou vlastního majetku stěžovatelkou, spočívá v samotné koncepci insolvenčního řízení upřednostňující alespoň částečné uspokojení všech věřitelů úpadce před zájmy jednotlivých věřitelů.
9. Stěžovatelkou připomínané usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 302/2011 k aktivní legitimaci společníka k podání žaloby o určení vlastnického práva k obchodnímu podílu je třeba vykládat v kontextu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3469/2009, na který toto usnesení výslovně odkazuje. V uvedeném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3469/2009 Nejvyšší soud vyslovil, že akcionář je aktivně legitimován k podání žaloby na určení neplatnosti smlouvy o převodu (či nájmu) podniku tehdy, nemohl-li o uzavření této smlouvy při nabývání akcií vědět a taková smlouva se významně projeví v hospodářských poměrech společnosti. Stěžovatelčina situace je od této věci skutkově odlišná. V její věci již okresní soud ve shora uvedeném a pro stěžovatelku příznivém rozsudku (srovnej zejména odstavec 30. odůvodnění) uzavřel, že valná hromada druhé vedlejší účastnice nemusela souhlasit s uzavřením zástavní smlouvy, neboť tato smlouva neznamenala zásadní změnu povahy jejího podnikání. To proto, že i kdyby došlo ke zpeněžení zástavy, jejímž předmětem byly pozemky vložené stěžovatelkou, a obchodní společnost by pozemky pozbyla, došlo by tím sice ke zmenšení hodnoty podílu (tedy majetku) stěžovatelky, nicméně na vlastní podnikání společnosti by to nemělo vliv.
10. Vzhledem k uvedeným zjištěním Ústavní soud konstatuje, že právní závěry, které vedly krajský soud ke změně rozsudku okresního soudu a zamítnutí stěžovatelčiny žaloby, respektive právní závěry, které vedly Nejvyšší soud k odmítnutí jejího dovolání, nepředstavují z ústavního hlediska exces.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu