ECLI:CZ:US:2020:4.US.2962.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2962/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti BRILLIANT HAPPY DAY, a. s., HAPPY DAY holding, sídlem náměstí Republiky 237/38, Plzeň, zastoupené JUDr. Mgr. Radkou Linhartovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. srpna 2020 č. j. 4 As 28/2020-34 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2019 č. j. 10 Af 53/2016-73, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva financí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí správních soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 4 Ústavy a čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka je obchodní společností provozující hazardní hry a dne 19. 11. 2015 požádala u vedlejšího účastníka o vydání povolení k provozování výherních hracích přístrojů na blíže určené adrese v městské části Praha 4 podle §2 písm. e) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o loteriích"). Ministerstvo financí žádost stěžovatelky zamítlo rozhodnutím ze dne 12. 1. 2016 podle §43 odst. 7 ve spojení s §4 odst. 2 zákona o loteriích pro rozpor s obecně závaznou vyhláškou č. 10/2013 Sb. hl. m. Prahy, kterou se stanoví místa a čas, na kterých lze provozovat loterie a jiné podobné hry, a kterou se stanoví opatření k omezení jejich propagace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 10/2013"). Ministr financí rozklad stěžovatelky zamítl rozhodnutím ze dne 6. 5. 2016.
3. Stěžovatelka proti uvedeným rozhodnutím podala žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), ve které tvrdila, že vyhláška č. 10/2013 je neústavní. Obecně závaznou vyhláškou č. 10/2015 Sb. hl. m. Prahy, kterou se mění vyhláška č. 10/2013, kterou se stanoví místa a čas, na kterých lze provozovat loterie a jiné podobné hry, a kterou se stanoví opatření k omezení jejich propagace (dále jen "vyhláška č. 10/2015"), totiž byla v městské části Praha 4 zavedena tzv. nulová tolerance hazardu, přitom dříve byla provozovna stěžovatelky povolena. Zastupitelstvo hlavního města Prahy nedostatečně zohlednilo vůli městské části Praha 4 podle původního návrhu předpisu povolit provozování hazardních her na určených adresách. Plošný zákaz je nepřiměřený, nerozumný a pro stěžovatelku diskriminační. Stěžovatelka rovněž namítala, že hlavní město Praha vydáním obecně závazných vyhlášek regulujících hazard jednalo mimo svou pravomoc. Zákon č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen "zákon č. 300/2011 Sb."), jenž podle stěžovatelky opravňuje obce k regulaci hazardu, nebyl řádně notifikován podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. 6. 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů, a proto nemá právní účinky.
4. Městský soud žalobu stěžovatelky zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Městský soud zaprvé uvedl, že pravomoc obcí regulovat hazard plyne přímo z jejich ústavně zaručeného práva na samosprávu, nikoli ze zákona. Není proto podstatné, zda byl dodržen notifikační proces zákona č. 300/2011 Sb. [s odkazem na bod 29 až 33 nálezu ze dne 2. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 6/13 (N 49/69 SbNU 31; 112/2013 Sb.). Zadruhé, městský soud provedl při zkoumání souladu vyhlášky č. 10/2013 ve smyslu nálezu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 63/04 (N 61/36 SbNU 663; 210/2005 Sb.) tzv. test čtyř kroků. K prvním dvěma krokům městský soud uvedl, že napadená právní úprava tato kritéria splňuje, což vyplývá již ze shora uvedeného. Podle městského soudu dále zastupitelstvo hlavního města Prahy dostatečně zohlednilo vůli městské části Prahy 4 při zavedení tzv. nulové tolerance hazardu. Městská část Praha 4 původně při projednávání vyhlášky č. 10/2015 předložila návrh, podle kterého zamýšlela některé původně povolené lokality vyškrtnout, nikoli však hazard na svém území plošně zakázat. Avšak výběr konkrétních lokalit ani po výzvě neodůvodnila, doložila mimo jiné petici občanů městské části Praha 4 pro plošný zákaz hazardu na jejím území. Zastupitelstvo hlavního města Prahy není ani projevenou vůlí městských části vázáno, musí k ní však přihlédnout. Tomu proces přijímání posuzované právní úpravy odpovídá. Konečně městský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2018 č. j. 7 As 309/2017-39 uvedl, že plošný zákaz hazardu na daném území nemůže být diskriminační, neboť dopadá srovnatelně na všechny subjekty. Zastupitelstvo hlavního města Prahy proto nezneužilo svoji pravomoc a nejednalo "zjevně nerozumně" (srov. třetí a čtvrté kritérium tzv. testu čtyř kroků).
5. Proti v záhlaví uvedenému rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Podle Nejvyššího správního soudu nebyl napadený rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný. Potvrdil závěr městského soudu o tom, že posouzení notifikace zákona č. 300/2011 Sb. není pro nyní posuzovanou věc podstatné a ztotožnil se rovněž s provedením tzv. testu čtyř kroků. Podle Nejvyššího správního soudu mělo zastupitelstvo hlavního města Prahy dvě možnosti, aby bez odůvodnění snížení počtu povolených adres nebyla právní úprava nezákonná; zavést plošný zákaz, anebo ponechat dosavadní stav. Žádná z variant není zjevně nerozumná, Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované právní úpravě ani nepřímou diskriminaci stěžovatelky. Závěrem uvedl, že stěžovatelce nemohlo vzniknout legitimní očekávání k ponechání adresy její provozovny v seznamu povolených míst, neboť judikatura Ústavního soudu a správních soudů k oprávnění obcí regulovat hazard je již ustálená a stěžovatelka se nemohla spoléhat, že obce svého oprávnění nevyužijí.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zaprvé namítá, že se správní soudy odmítly zabývat její námitkou o nikoli řádné notifikaci novely zákona o loteriích (zákona č. 300/2011 Sb.). Ve svém důsledku odmítly přezkum vyhlášky č. 10/2013, přitom uzavírají diskuzi o legalitě a legitimitě místní regulace hazardu a napadená rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná.
7. Zadruhé uvádí, že správní soudy podle stěžovatelky provedly nesprávně tzv. test čtyř kroků při posuzování vyhlášky č. 10/2013. Stěžovatelka k prvním dvěma krokům testu tvrdí, že hlavní město Praha nemělo pravomoc k vydání uvedeného předpisu. Do doby přijetí zákona č. 300/2011 Sb. obce neměly pravomoc regulovat hazard. Dokonce i vyhláška č. 10/2013 odkazuje na §44 odst. 3 písm. d) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze (dále jen "zákon o hlavním městě Praze"), který dále odkazuje na "zvláštní zákon". Při akceptaci výkladu původu pravomoci obcí regulovat hazard zastávaný správními soudy by uvedené ustanovení bylo nadbytečné; obec by byla oprávněna k normotvorbě ve všech záležitostech podle obecného zmocnění. Stěžovatelka rovněž spoléhala na důvodovou zprávu k zákonu o loteriích, podle které právní úprava "rozšiřuje pravomoc obcí obecně závaznou vyhláškou regulovat na svém území nejen výherní hrací přístroje, ale i jiné druhy loterií a jiných podobných her".
8. K druhému kroku testu stěžovatelka tvrdí, že hlavní město Praha jednalo mimo svou pravomoc, neboť nerespektovalo vůli městské části Praha 4 ponechat některé provozovny povolené. Jedině městská část Praha 4 byla oprávněna se "relevantně vyjádřit" ke konkrétním místům, na kterých bude povoleno provozovat hazardní hry. Zakázalo-li zastupitelstvo hlavního města Prahy hazard na území městské části Prahy 4 plošně, postupovalo v rozporu s vůlí městské části Prahy 4 a svévolně.
9. K třetímu kroku testu stěžovatelka v prvé řadě uvádí, že Nejvyšší správní soud v bodu 13 napadeného rozsudku odkazuje na svoji judikaturu, avšak bez uvedení konkrétního rozhodnutí, v této části je proto jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Dále uvádí, že přijetím vyhlášky č. 10/2015 byla diskriminována, neboť neměla být zakázána její činnost podle požadavků městské části Praha 4, postup hlavního města Prahy při plošném zákazu hazardu byl "kontumační a sankční". Nejvyšší správní soud měl zkoumat konkrétní okolnosti věci, které spočívají právě v tom, že městská část Praha 4 má největší přehled o "svém" území a navrhovala některá provozní místa ponechat povolená.
10. Ke čtvrtému kroku testu stěžovatelka uvádí, že plošnou regulaci považuje až za krajní řešení, které by se mělo opírat o podrobné odůvodnění a je namístě např. v situacích, kdy se v dané lokalitě objevují ve zvýšené míře negativní jevy spojené s provozováním hazardních her. Zakázalo-li proto hlavní město Praha na území městské části Praha 4 hazard plošně, aniž by k tomu městská část Praha 4 vyjádřila svoji vůli, postupovalo "zjevně" svévolně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. takový opravný prostředek k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. K námitkám nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí je třeba uvést, že těmito vadami netrpí. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva je sice požadavkem práva na soudní ochranu jako součást náležitého odůvodnění adekvátní vypořádání návrhů a argumentů účastníků soudního řízení [usnesení ze dne 25. 10. 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363), nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565); též např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994 č. 16034/90, §61, či ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994 č. 18390/91, §29]. To ovšem neznamená, že součástí odůvodnění musí být výslovné vypořádání se s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení nebo jakákoli dílčí úvaha soudu, kterou učinil při svém rozhodování, ať už se týkala jeho procesního postupu, skutkových zjištění nebo právního posouzení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti (srov. nález ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 222/18, bod 13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
14. Zaprvé, není pravdou, že se správní soudy nijak nevypořádaly s tvrzením stěžovatelky o nesplnění notifikační povinnosti při přijetí zákona č. 300/2011 Sb. (viz bod 6 shora). Městský soud i Nejvyšší správní soud shodně uvedly, že není podstatné, zda byl (či měl být) notifikován zákon č. 300/2011 Sb., neboť to nemá vliv na věcný závěr rozhodnutí, vyplývá-li pravomoc obcí regulovat hazardní hry na jejich území přímo z jejich ústavně zaručeného práva na samosprávu, tj. nezávisle na zákonu o loteriích (viz body 43 až 50 napadeného rozsudku městského soudu a body 22 až 27 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Jde-li o samotnou vyhlášku č. 10/2015, která výslovně odkazuje k pravomoci nižšího územního samosprávného celku podle "zvláštního zákona" (zákona o loteriích), nutno zdůraznit, že ve své preambuli odkazuje na pravomoc hlavního města Prahy uložit povinnosti jak k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku [§44 odst. 3 písm. a) zákona o hlavním městě Praze], tak stanoví-li zvláštní zákon [§44 odst. odst. 3 písm. d) zákon o hlavním městě Praze]. Proto opírala-li se vyhláška č. 10/2015 o oba "původy" pravomoci hlavního města Prahy ukládat povinnosti obecně závaznou vyhláškou, obecné soudy nebyly povinny se jen z tohoto důvodu zabývat tvrzenou nikoli řádně provedenou notifikací zákona č. 300/2011 Sb.
15. Zadruhé, k námitce chybějící citace konkrétních rozhodnutí (viz bod 9 shora) je třeba uvést, že se uvedená námitka míjí s obsahem napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť jeho bod 13 na žádné rozhodnutí neodkazuje. Jeho obsahem je tvrzení, že se osoba zúčastněná na řízení ke kasační stížnosti nevyjádřila. Ani na jiných místech odůvodnění však Nejvyšší správní soud neopomíjí označit soudní rozhodnutí, kterých se dovolává.
16. K námitce uvedené pod bodem 7 shora je třeba uvést následující. Správní soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí shodně odkazují na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle které je místní regulace hazardu místní záležitostí veřejného pořádku, spadá do samostatné působnosti obcí, plyne přímo z ústavního pořádku [srov. bod 37 nálezu ze dne 7. 9. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 56/10 (N 151/62 SbNU 315; 293/2011 Sb.)] a nelze ji měnit "obyčejným" zákonem [srov. bod 33 nálezu ze dne 2. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 6/13 (N 49/69 SbNU 31; 112/2013 Sb.)]. Je proto nutné shodně se správními soudy uvést, že v nyní posuzované věci není podstatné, zda byla novela zákona o loteriích notifikována (pozn. nehledě k tomu, že notifikace není součástí procesu tvorby práva, ale až důsledkem práva regulovat zákonem, který má být notifikován), neboť i bez uvedeného zákona by hlavní město Praha bylo oprávněno regulovat na svém území provozování hazardních her. Dovolává-li se stěžovatelka opaku, přehlíží závěry uvedené judikatury. Ústavní soud proto na tomto místě zdůrazňuje, že možnost územních samosprávných celků regulovat hazard nebyla svěřena (dána) až přijetím zákona č. 300/2011 Sb. [srov. bod 33 nálezu ze dne 2. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 6/13 (N 49/69 SbNU 31; 112/2013 Sb.).
17. Stejně tak je bez významu, tvrdí-li stěžovatelka, že spoléhala na znění důvodové zprávy k zákonu č. 300/2011 Sb. Důvodová zpráva je sice obligatorní součástí návrhu zákona, avšak není jeho součástí a není závazná [srov. nález ze dne 16. 1. 2003 sp. zn. III. ÚS 671/02 (N 10/29 SbNU 69)]. Svůj význam má toliko při rekonstrukci smyslu a účelu zákona [srov. stanovisko pléna ze dne 21. 5. 1996 sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 (ST 1/9 SbNU 471)]. Stěžovatelka se proto bez dalšího nemůže úspěšně dovolávat principu presumpce správnosti aktů veřejné moci co do důvodové zprávy k zákonu o loteriích, neboť důvodová zpráva takovým aktem není. Nelze-li nadto ústavněprávní rozměr práva na samosprávu měnit "obyčejným" zákonem, stěžovatelka ani nemohla spoléhat na to, že zákon č. 300/2011 Sb. dává nižším územním samosprávným celkům pravomoc regulovat na svém území hazard. Nadto, již Nejvyšší správní soud v bodech 44 až 46 napadeného rozsudku zdůraznil, že stěžovatelka jako podnikatelka v silně regulovaném odvětví měla znát právní rámec regulace hazardu územními samosprávnými celky, je-li již podle nálezové judikatury Ústavního soudu z roku 2011 známo, že obce jsou oprávněny v této oblasti k originární normotvorbě.
18. K námitce uvedené pod bodem 8 shora je třeba zaprvé odkázat na body 34 a 35 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. V nich Nejvyšší správní soud zdůraznil, že normotvorná pravomoc přísluší výlučně zastupitelstvu hlavního města Prahy, byť podle vnitřních předpisů je jeho povinností k připomínkám městských částí přihlížet. Zadruhé, tvrdí-li stěžovatelka, že jedině městská část Praha 4 byla oprávněna se "relevantně vyjádřit" k rozsahu regulace hazardu na jeho území, z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že tuto možnost měla, využila ji a zastupitelstvo hlavního města Prahy projevenou vůli do určité míry respektovalo; přinejmenším se s jejími připomínkami vypořádalo. Sama městská část Praha 4 projevila vůli snížit počet povolených míst, doložila rovněž petici jejích občanů za nulovou toleranci hazardu. Z ničeho však neplyne, že by městská část Praha 4 projevila vůli, aby došlo k zachování vyššího počtu povolených adres. Není proto pravda, že hlavní město Praha nerespektovalo při přijetí vyhlášky č. 10/2015 vůli městské části Praha 4.
19. Shora uvedené se týká i námitky stěžovatelky uvedené pod bodem 9 shora. Správní soudy dostatečně zohlednily konkrétní okolnosti posuzované věci. Zohledněním vůle městské části Praha 4 zastupitelstvem hlavního města Prahy se Nejvyšší správní soud zabýval v bodech 34 až 40 napadeného rozsudku, na které Ústavní soud v podrobnostech odkazuje. Nadto je třeba vyzdvihnout, že Nejvyšší správní soud v bodu 33 napadeného rozsudku uvádí, že posuzovaná právní úprava nemůže zakládat diskriminaci přímou, neboť "formálně" dopadá na všechny subjekty bez rozdílu. Nejvyšší správní soud rovněž nezjistil žádné okolnosti nasvědčující diskriminaci nepřímé. Na tuto argumentaci však stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nereaguje. Stěžovatelkou uváděnou diskriminační povahu vyhlášky č 10/2015 stěžovatelka spojuje výhradně s tvrzením, že zastupitelstvo hlavního města Prahy nerespektovalo projevenou vůli městské části Praha 4, což však pravdivé není (viz bod 18 shora), a s tím, že "prostředky k dosažení cíle ... nebyly přiměřené a nezbytné", což se míjí s konceptem diskriminace jako nepřípustného rozdílného zacházení [srov. např. bod 26 nálezu ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 42/04 (N 112/41 SbNU 379; 405/2006 Sb.) či bod 65 nálezu ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 32/17 (71/2019 Sb.)].
20. K námitkám stěžovatelky uvedeným pod bodem 10 shora je nutné uvést, že tvrzení stěžovatelky neodpovídá tomu, jak Ústavní soud ustáleně přistupuje ke kontrole ústavnosti a zákonnosti obecně závazných vyhlášek. Správní soudy provedly ve věci tzv. test čtyř kroků, jehož čtvrtým krokem (proti jehož provedení směřují nyní posuzované námitky) je posouzení toho, zda obec přijetím předpisu nejednala zjevně nerozumně [srov. bod 28 nálezu ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 22/11 (N 169/62 SbNU 489; 328/2011 Sb.) či bod 31 nálezu ze dne 7. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 41/18 (242/2020 Sb.)]. Zjevná nerozumnost však připadá v úvahu toliko "za extrémních okolností" a v situacích, kdy je postup obce "zjevně absurdní" [srov. např. nález ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 11/09 (N 185/58 SbNU 621; 304/2010 Sb.) či bod 28 nálezu ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 19/11 (N 23/64 SbNU 223; 132/2012 Sb.)]. Stěžovatelka se však dožaduje, aby byl ve věci proveden test mnohem přísnější, pro což však nepřináší žádné argumenty. Naopak, z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že při přezkumu obecně závazných vyhlášek je nutné postupovat při hodnocení jejich samotného obsahu zdrženlivě [srov. dále bod 42 nálezu ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 48/18 (183/2019 Sb.)].
21. Takovému posouzení kritéria rozumnosti odpovídá odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud, vědom si uvedené judikatury Ústavního soudu a s její citací, posoudil plošnou regulaci hazardu na území městské části Praha 4 vyhláškou č. 10/2013 jako nediskriminační (viz bod 33 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu) a odůvodněnou, byť "radikální" (viz bod 42 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu), a proto nikoli nerozumnou. Ani Ústavní soud neshledává nerozumnost ("zjevnou absurditu") v tom, že zastupitelstvo hlavního města Prahy zakázalo na území městské části Praha 4 provozování hazardních her plošně, nebyla-li schopna městská část Praha 4 doložit odůvodnění konkrétních míst, byť tuto možnost měla, a rovněž vyjádřila-li vůli hazard přísněji regulovat, a bylo-li rovněž snahou hlavního města Prahy vyhnout se selektivní a potenciálně diskriminační regulaci na svém území.
22. Z uvedeného plyne, že správní soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a do ústavně zaručených práv stěžovatelky nezasáhly. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu