ECLI:CZ:US:2020:4.US.2995.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2995/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele doc. MUDr. Bohdana Semiginovského, DrSc., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Fišerem, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 406/23, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. července 2020 č. j. 12 Co 75/2020-178 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. prosince 2019 č. j. 54 EXE 2899/2018-135, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků Chudenická 1081 a 1082, Praha 10, sídlem Chudenická 1081/14, Praha 15 - Hostivař, a Mgr. Marie Semiginovské, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva (svobody) a ústavněprávní principy, jak jsou zakotveny v čl. 9 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a v čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele a jeho manželky Mgr. Marie Semiginovské (dále také "povinní", přičemž Mgr. Marie Semiginovská má v řízení o ústavní stížnosti postavení vedlejší účastnice) na zastavení exekuce. Rozhodnutí bylo vydáno v řízení o provedení exekuce pro částku 6 127 Kč s příslušenstvím, pro náklady předcházejícího řízení, jakož i pro náklady oprávněného (tj. Společenství vlastníků X - v řízení o ústavní stížnosti v postavení vedlejšího účastníka). Povinní navrhli zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť exekuce byla podle jejich názoru vedena na základě exekučního titulu, který jim nikdy nebyl řádně doručen a nestal se tak vykonatelným. Podle obvodního soudu však byl exekuční titul povinným řádně doručen, o čemž svědčí mimo jiné ověření jejich totožnosti na doručenkách podle jejich občanských průkazů; bylo tedy podle obvodního soudu nadbytečné nechat vypracovat znalecký posudek k ověření pravosti jejich podpisů. Podle lustrace provedené obvodním soudem neměl ani jeden z povinných zřízenou datovou schránku.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu, neboť ani on neměl pochybnost, že elektronický platební rozkaz byl povinným doručen a nabyl právní moci.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Ústavní stížností napadená rozhodnutí podle stěžovatele nerespektují ustálený výklad podústavního práva, jsou proto svévolná. Exekuční titul stěžovateli ani jeho manželce nebyl řádně doručen a nemohl tak nabýt právní moci. Obvodní soud měl nechat vypracovat písmoznalecký posudek k ověření pravosti podpisů povinných na doručenkách. Při jednání před městským soudem nebyl pro opožděný začátek tohoto jednání po značnou dobu přítomen právní zástupce stěžovatele, městský soud ani nezohlednil, že stěžovatel nedoslýchá na jedno ucho.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal. Nadto je nutno zdůraznit, že ve stěžovatelově věci jde o bagatelní spor (o částku 6 127 Kč a 6 934 Kč) ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. například usnesení ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2179/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/), což rovněž omezuje přezkum věci Ústavním soudem.
7. K případnému zrušení rozhodnutí obecných soudů přistupuje Ústavní soud teprve tehdy, vykazují-li napadená rozhodnutí diskrepanci ústavněprávního charakteru. Tak tomu v nyní posuzovaném případě - odhlédnuto od zmíněné bagatelnosti věci - není. Jak obvodní soud zjistil, obě zásilky obsahující elektronický platební rozkaz byly stěžovateli i vedlejší účastnici doručeny držitelem poštovní licence oproti ověření totožnosti podle občanských průkazů a podpisu. Stěžovatel v ústavní stížnosti nevysvětluje, jak je možné, že čísla občanských průkazů v dokumentaci k oběma zásilkám jsou správná (opak stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí), když zároveň tvrdí, že k doručení nedošlo. Obě doručenky jsou podepsány, byť mimo příslušný řádek. Neměly-li obecné soudy za této situace pochybnosti o tom, že předmětné zásilky se řádně dostaly do dispozice povinných, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti nenaznačuje okolnosti, z nichž by bylo lze věrohodně dovozovat opak, pak takový závěr obecných soudů je i podle Ústavního soudu akceptovatelný.
8. Obvodní soud zjistil, že v době, kdy povinným byly zásilky doručovány, ještě neměli zřízeny datové schránky. I kdyby ale toto východisko obvodního soudu nebylo správné a došlo by tedy k pochybení, neboť stěžovatel správně uvádí, že doručování prostřednictvím veřejné datové sítě má podle §45 o. s. ř. přednost před doručováním na jinou adresu, ani Ústavní soud nemá pochybnost o tom, že stěžovateli (i jeho manželce) byly zásilky držitelem poštovní licence doručeny a k žádnému porušení procesních práv povinných nedošlo. Ústavní soud uznává, že je na stěžovateli, jakou argumentaci v řízení před ním zvolí, nicméně za situace, kdy se stěžovatel doručení exekučního titulu snažil zpochybnit například tvrzením, že na zásilce byla písařská chyba v jeho příjmení, že jeho podpis není umístěn na k tomu určeném řádku na doručence a konečně tím, že jeho podpis není jeho pravým podpisem, pak Ústavní soud považuje stěžovatelova tvrzení o nikoliv řádném doručení zásilky toliko za účelová.
9. Ústavní soud nepřehlédl stěžovatelovo tvrzení, že městský soud nezohlednil při jednání jeho nedoslýchavost na jedno ucho (když stěžovatelův právní zástupce nemohl být pro kolizi s jiným řízením jednání po část jeho trvání přítomen). Stěžovatel však v ústavní stížnosti ani nenaznačuje, jak mu jeho případná nedoslýchavost reálně bránila před městským soudem hájit svoje práva. To za situace, kdy stěžovatel má k dispozici nejen ústavní stížností napadené rozhodnutí městského soudu, ale i případný protokol z jednání před ním a v řízení před Ústavním soudem je zastoupen právním profesionálem. Přesto prostor, který mu k případné argumentaci ústavní stížnost poskytovala, k věcným námitkám ani v tomto směru nevyužil. Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení (bod 14.) řádně objasnil důvody, pro které věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti právního zástupce povinných, byť jeho nepřítomnost byla omluvena akceptovatelným důvodem.
10. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu