ECLI:CZ:US:2020:4.US.3016.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3016/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. D., zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. července 2020 č. j. 36 Co 408/2019-177 a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 14. října 2019 č. j. 0 P 110/2019-155, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, 1) nezletilé K. D. a 2) M. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") ve výroku I. rozhodl, že vedlejší účastník, otec nezletilé (dále jen "otec") je oprávněn stýkat se s nezletilou vedlejší účastnicí (dále jen "nezletilá") v době svého pracovního volna určeného zaměstnavatelem v trvání tří týdnů od prvního dne volna po návratu z pracovního turnusu po dobu následujících šesti dnů s tím, že poslední den styku vrátí nezletilou stěžovatelce, matce nezletilé (dále též "matka"), následujícího dne začíná šestidenní pobyt nezletilé u matky a poté posledním dnem pobytu u matky začíná sedmidenní pobyt u otce, přičemž otec nezletilou převezme a po skončení styku předá matce v místě jejího bydliště vždy v 16:00 hodin. Dále rozhodl, že otec je oprávněn stýkat s nezletilou po dobu 14 dnů v měsíci červenci a po dobu 14 dnů v měsíci srpnu s tím, že mezi oběma termíny bude časový odstup nejméně 2 týdny. Konkrétní termín styku otec sdělí matce vždy do 31. 5. daného roku. V době vánočních svátků je otec oprávněn stýkat s nezletilou v každém sudém roce od 26. 12. do 1. 1. a v každém lichém roce od 20. 12. do 26. 12. s tím, že nezletilou převezme a po skončení styku předá matce v místě jejího bydliště vždy v 16:00 hodin. Matce soud uložil povinnost nezletilou ke styku řádně připravit a oběma rodičům uložil povinnost pro případ, že se styk z vážných důvodů nebude moci realizovat, sdělit tuto skutečnost druhému bezodkladně. V období letních a vánočních prázdnin platí speciální shora uvedený režim. Okresní soud tak změnil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 8. 12. 2016 č. j. 12 Nc 2265/2016-69 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2018 č. j. 13 Co 262/2017-112 ve výroku o úpravě styku otce s nezletilou (výrok II.). Výrokem III. soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 7. 2020 č. j. 36 Co 408/2019-177 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
4. Oba soudy shodně dospěly k závěru, že v posuzované věci jsou dány důvody pro změnu dosavadní úpravy styku, když došlo k podstatné změně poměrů (§909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "občanský zákoník"), neboť matka se bez souhlasu otce přestěhovala - a změnila tak bydliště nezletilé - do víc než 80 km vzdáleného J. a nezletilá je dále oproti době předchozího rozhodnutí o 2 roky starší.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s úpravou styku otce s nezletilou a namítá, že stanovený režim styku nereflektuje skutečnost, že již v září roku 2021 nezletilá započne s povinnou školní docházkou, a proto s ohledem na blížící se povinnou školní docházku tak nemůže z dlouhodobého hlediska napadený rozsudek obstát, jelikož v důsledku stanoveného režimu styku by nezletilá v každém období trvajícím šest týdnů zameškala dva týdny povinné školní docházky, což představuje nežádoucí rozsah absence nezletilé, který by měl negativní vliv na řádné plnění jejích školních povinností.
6. Namítá, že soudy upřednostnily zájmy otce a dostatečným způsobem se nezabývaly tím, co je v nejlepším zájmu nezletilé. Soudy nezkoumaly, jaký bude mít režim stanoveného styku reálný vliv a dopad na kvalitu života nezletilé. Podle stěžovatelky stanovený režim styku neodpovídá nejlepšímu zájmu nezletilé.
7. Stěžovatelka uvádí, že třítýdenní pracovní turnusy otce zakládají značnou "neukotvenost", která se stala výchozí pro režim stanoveného styku. Vzhledem k tomu, že nezletilá je ve věku, kdy si teprve osvojuje důležité zvyky a návyky, má stěžovatelka za to, že je nutné, aby se nezletilá postupně adaptovala na pravidelný režim související s blížící se povinnou školní docházkou. Dále poukazuje na nežádoucí dopad stanoveného styku na zájmovou činnost nezletilé, a tedy i porušení s čl. 31 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého je uznáváno právo dítěte na odpočinek a volný čas, na účast ve hře a oddechové činnosti odpovídající jeho věku, jakož i na svobodnou účast v kulturním životě a umělecké činnosti.
8. Rovněž vytýká krajskému soudu, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se všemi podstatnými skutkovými zjištěními, které vyplynuly z provedeného dokazování, a to zejména z psychologické zprávy Mgr. Hany Kynkorové a Mgr. Kateřiny Cidlinské, které stěžovatelka předložila při jednání před krajským soudem. V tomto ohledu stěžovatelka považuje rozhodnutí krajského soudu za nepřezkoumatelné a porušující její právo na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů, do níž je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a činí relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná).
13. Namítá-li tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba s ohledem na výše uvedené poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde. Vytýká-li stěžovatelka krajskému soudu, že nepřihlédl ke zprávám z psychologických poraden, Ústavní soud poukazuje na to, že krajský soud v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil, proč k uvedeným zprávám nemohl přihlédnout, když tyto zprávy jednak nesplňují požadavky na odborné vyjádření, zpráva Mgr. Kynkorové je zprávou obecnou, bez přihlédnutí k rozhodným konkrétním okolnostem, a nelze ani zjistit, na základě jakých metod psycholožka dospěla k závěru o plašší povaze nezletilé.
14. V posuzované věci krajský soud po doplnění dokazování shodně s okresním soudem dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro změnu dosavadní úpravy styku, když došlo k podstatné změně poměrů, neboť matka se bez souhlasu otce přestěhovala a změnila tak bydliště nezletilé do víc než 80 km vzdáleného Jablonce nad Nisou. Nezletilá je také oproti době předchozího rozhodnutí o 2 roky starší. Krajský soud při rozhodování o péči o nezletilou přihlédl především k zájmu nezletilé a vzal v úvahu dále skutečnost, že nezletilá má vřelý vztah k oběma rodičům. Proto není v zájmu nezletilé, aby její styk s otcem byl omezen, tak jak navrhuje matka, nýbrž je nutné, aby byl změněn v souladu s návrhem otce. Krajský soud zdůraznil, že v zájmu nezletilé je, aby se s otcem minimálně ve stejném rozsahu stýkala i nadále, což koresponduje i s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1079/17 (N 133/86 SbNU 261), ve kterém Ústavní soud uvedl, že zájmem dítěte je vždy zachování vazeb s oběma rodiči. Krajský soud se dále výstižně vypořádal s námitkou stěžovatelky, že okresní soud upřednostnil zájem otce, vzhledem k jeho časovým možnostem daným jeho zaměstnáním před nejlepším zájmem nezletilé, když s odkazem na nález ze dne 18. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 2324/17 (N 76/89 SbNU 173) zdůraznil, že je třeba respektovat právo otce na volbu zaměstnání, které vykonával ostatně i v době předchozí úpravy poměrů a úpravy styku, a které zajišťuje otci, a tím i nezletilé, velmi slušnou životní úroveň a nemůže být tudíž k tíži otce v podobě omezení styku. Krajský soud se vypořádal rovněž s námitkou stěžovatelky k volnočasovým aktivitám nezletilé připomenutím vzdálenosti bydlišť otce a matky, kterou matka svým přestěhováním zapříčinila. Uvedené závěry krajského soudu proto považuje Ústavní soud za ústavně souladné.
15. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na nález ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17 (N 215/87 SbNU 477), ve kterém vyslovil, že je nezbytné, aby obecné soudy vždy zohlednily ad hoc všechny okolnosti posuzované věci a rozhodly o formě péče v nejlepším zájmu dítěte - tak, aby byl podíl obou rodičů na péči a výchově dítěte zásadně rovnocenný, čehož nelze dosáhnout jen úpravou péče střídavé nebo společné, ale i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů, avšak za současné odpovídající úpravy styku dítěte s druhým rodičem (úpravou "širokého" styku).
16. V nálezu ze dne 2. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 4189/18 Ústavní soud vyslovil, že při rozhodování o styku dítěte s rodičem, který jej nemá v péči, je třeba vycházet z pravidla, že oba rodiče by se v zásadě měli podílet stejnou měrou na péči a výchově dítěte, přičemž styk dítěte s rodičem, který je nemá v péči, i v průběhu pracovního týdne je zásadně v jeho nejlepším zájmu. Řešení starostí a radostí všedního dne totiž přispívá k prohloubení vztahu a posílení vazby rodiče a dítěte. Faktory, které je třeba zvážit, jsou zejména vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů, vzdálenost jejich bydlišť od školského zařízení a míst volnočasových aktivit dítěte a podpora rodičů těchto aktivit.
17. Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 4156/19 konstatoval, že větší vzdálenost mezi bydlišti rodičů dítěte nemůže za standardních okolností jít k tíži pouze jednomu z nich a nesmí být důvodem porušení práva dítěte na styk s oběma rodiči zaručeného čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 32 odst. 4 Listiny a současně porušením práva jednoho z rodičů na styk s dítětem; v zájmu rovnoměrného vyvážení zátěže v takovém případě lze požadovat, aby tyto byly přeneseny proporcionálně a úměrně i na rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče.
18. Ústavní soud chápe nespokojenost stěžovatelky s úpravou styku otce s nezletilou, kterou stěžovatelka považuje za nepřiměřenou zátěž pro nezletilou, z napadených rozhodnutí se podává, že ve věci jednající soudy při svém rozhodování měly na zřeteli především zájem nezletilé, která má kladný vztah k oběma rodičům. Proto rozhodly v souladu s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu, podle které by dítě mělo s rodiči trávit čas rovnoměrně. Ústavní soud konstatuje, že ve věci jednající soudy při svém rozhodování přihlédly ke všem pro posouzení věci významným skutečnostem, přičemž správně vzaly v úvahu i skutečnost, že to byla stěžovatelka, kdo se s nezletilou bez souhlasu otce odstěhoval do vzdálenějšího bydliště [srov. i nález ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 2996/17 (N 104/89 SbNU 529), ve kterém bylo zdůrazněno, že dojde-li k tomu, že rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, se odstěhuje do větší vzdálenosti z původního místa bydliště, obecné soudy nemohou ponechat tento aspekt stranou a musí jej zohlednit ve svém rozhodování o úpravě styku či vyživovací povinnosti].
19. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovatelce dostalo řádného a spravedlivého řízení, v němž jí žádný z rozhodujících soudů neupřel její ústavně zaručená práva. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Stěžovatelka se však se závěry obecných soudů neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
20. V posuzované věci bylo rozhodnutí obou ve věci jednajících soudů odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Soudy přihlédly především k zájmům nezletilé. Ústavní soud neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
21. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu