ECLI:CZ:US:2020:4.US.3043.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3043/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mileny Hudlerové, zastoupené Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, sídlem Veverkova 2707/1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2020 č. j. 33 Cdo 1121/2020-257, rozsudku Krajského soudu v Plzni, ze dne 10. října 2019 č. j. 13 Co 207/2019-199 a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 22. listopadu 2018 č. j. 4 C 146/2018-146, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva obrany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka se rovněž domáhá odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice zahájila dne 31. 7. 2015 výběrové řízení na zjištění zájemců o koupi "rekreačního zařízení Jenišov" v jejím vlastnictví jako nepotřebného majetku státu. V oznámení výběrového řízení bylo uvedeno, že vybraný kupující je povinen uzavřít smlouvu do jednoho měsíce od doručení jejího návrhu, jinak je povinen uhradit "smluvní pokutu" ve výši složené kauce 100 000 Kč. Koncept kupní smlouvy přiložený k oznámení o zahájení výběrového řízení obsahoval ujednání, podle kterého je kupující povinen uhradit smluvní pokutu (ve výší 1 %, resp. 10 % kupní ceny), dostane-li se do prodlení se zaplacením kupní ceny.
3. Stěžovatelka se účastnila výběrového řízení, dne 19. 8. 2015 složila kauci ve výši 100 000 Kč a byla vybrána jako vhodná kupující. Vedlejší účastnice jí dne 12. 11. 2015 zaslala návrh kupní smlouvy se sdělením, že má povinnost smlouvu do stanovené lhůty uzavřít, jinak je povinna zaplatit "smluvní pokutu". Vedlejší účastnice za této situace již nebude vázána nabídkou stěžovatelky a bude oprávněna znovu zařadit předmět koupě do výběrového řízení. Stěžovatelka následně požádala o úpravu kupní smlouvy, vedlejší účastnice proto dne 18. 12. 2015 stěžovatelce zaslala nový návrh s obdobným poučením jako dne 12. 11. 2015. Dne 2. 2. 2016 stěžovatelka požádala o prodloužení lhůty k podpisu smlouvy, přičemž vedlejší účastnice souhlasila s prodloužením lhůty do dne 18. 3. 2016. Stěžovatelka smlouvu podepsala dne 3. 3. 2016.
4. Kupní cena byla ujednána ve výši 15 500 000 Kč, přičemž první část ve výši 100 000 Kč zaplatila stěžovatelka již složením kauce. Zbylou část byla stěžovatelka povinna zaplatit podle vystavené faktury do dne 14. 10. 2016. Dne 19. 10. 2016 sdělila stěžovatelka vedlejší účastnici, že finanční prostředky použila na jiné důležité platby, a proto požádala o prodloužení lhůty k zaplacení zbylé části kupní ceny. Dne 24. 10. 2016 vedlejší účastnice oznámila stěžovatelce, že dosud neuhradila zbylou část kupní ceny, a požadovala zaplatit 1 550 000 Kč jako smluvní pokutu ve výši 10 % kupní ceny. Stěžovatelka se smluvní pokutou nesouhlasila, avšak uvedla, že souhlasí toliko se "smluvní pokutou" ve výši 100 000 Kč za pozdní podpis smlouvy. Vedlejší účastnice od smlouvy následně odstoupila.
5. Vedlejší účastnice se proto žalobou podanou k Okresnímu soudu v Tachově (dále jen "okresní soud") domáhala po stěžovatelce zaplacení 152 277,32 Kč jako úroku z prodlení se zaplacením kupní ceny od okamžiku splatnosti do odstoupení od smlouvy a 1 550 000 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty. Okresní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici 150 649,73 Kč s příslušenstvím a 1 550 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 1 627,59 Kč žalobu zamítl (výrok II.). Důkazní návrhy vedlejší účastnice na provedení "celé zdravotnické dokumentace" a výslechu dvou svědků zamítl okresní soud pro nadbytečnost. Návrh stěžovatelky na výslech jejího manžela jako svědka zamítl jako uplatněný po uplynutí tzv. koncentrační lhůty podle §118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Podle okresního soudu bylo prokázáno, že stěžovatelka kupní smlouvu uzavřela, přičemž byla sjednána smluvní pokuta ve výši 10 % kupní ceny, nezaplatí-li kupující řádně a včas kupní cenu bez zavinění prodávajícího. K námitce stěžovatelky, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká a měla být proto snížena pro její dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, okresní soud uvedl, že stěžovatelka měla možnost se seznámit s konceptem kupní smlouvy, který odpovídal konečnému znění návrhu, ještě před svým vstupem do výběrového řízení. Stěžovatelka sama poukázala na skutečnost, že zdravotními potížemi trpí již od roku 2008, nevznikly až v době výběrového řízení, přitom stěžovatelka dlouhodobě podniká. Stěžovatelka postupovala lehkovážně, neboť se účastnila výběrového řízení, přestože neměla vyřešené financování.
6. Stěžovatelka proti rozsudku okresního soudu brojila odvoláním. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadený rozsudek okresního soudu ve věci potvrdil napadeným rozsudkem. Krajský soud zdůraznil, že oprávnění soudu snížit smluvní pokutu je na jeho uvážení při její nepřiměřené výši. Podle ustálené soudní rozhodovací praxe ani sociální a zdravotní poměry stěžovatelky nejsou kritériem pro uplatnění uvedeného moderačního oprávnění. Rozhodné je rovněž to, že výběrové řízení proběhlo "standardním způsobem", stěžovatelka měla zájem na nabytí vlastnického práva k předmětu koupě, měla možnost se seznámit se smluvními ujednáními, a to dokonce ještě před vstupem do výběrového řízení. Stěžovatelka nadto dlouhodobě podniká, je spoluvlastnicí několika nemovitých věci a obchodních podílů v právnických osobách. Rozhodné též bylo, že smluvní pokutou zajištěná hodnota je vysoká.
7. Nejvyšší soud v řízení o stěžovatelčině dovolání odložil k jejímu návrhu vykonatelnost napadeného usnesení krajského soudu samostatným usnesením. Dovolání napadeným usnesením odmítl, neboť nebylo přípustné. Krajský soud se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posuzování souladu výše pokuty s dobrými mravy neodchýlil. Stěžovatelka nepředložila žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka v prvé řadě navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť je dlouhodobě nemocná a má nízké příjmy. Poukazuje na to, že Nejvyšší soud obdobné žádosti v dovolacím řízení vyhověl.
9. Dále stěžovatelka zpochybňuje věcné závěry obecných soudů. Tvrdí nejprve, že se žádný z nich nevypořádal s jejími námitkami. Koncept kupní smlouvy obsažený v podmínkách výběrového řízení stěžovatelka nepodepsala, vedlejší účastnice neprokázala, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 10 % kupní ceny bylo součástí uvedeného konceptu. Prohlášení o seznámení se s podmínkami výběrového řízení, jež stěžovatelka podepsala, samo o sobě neprokazuje, že se s ujednáním o smluvní pokutě seznámila před vstupem do výběrového řízení.
10. Kromě toho stěžovatelka tvrdí, že "nebylo na místě postupovat" podle kupní smlouvy, neboť vedlejší účastnice dopisy ze dne 12. 11. 2015 a 18. 12. 2015 projevila vůli nebýt smlouvou vázána, dojde-li k prodlení s přijetím nabídky. Šlo proto o modifikaci původního ujednání v tom smyslu, že jedinou sankcí za "neuzavření smlouvy" je "smluvní pokuta" ve výši 100 000 Kč, kterou stěžovatelka uhradila složením zálohy. Nadto, vedlejší účastnice je orgánem veřejné moci a zneužívá slabší postavení stěžovatelky, neboť po skončení výběrového řízení oznámila nové sankční podmínky. Neexistuje proto žádný titul ke smluvní pokutě ve výši 10 % kupní ceny.
11. Podle stěžovatelky obecné soudy rozhodly v rozporu se svou ustálenou rozhodovací praxí, neboť smluvní pokuta v její věci je přemrštěná, odporuje pravidlům slušnosti a poctivého jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. 33 Cdo 1682/2007), a nebyly zohledněny individuální okolnosti její věci.
12. Závěrem stěžovatelka vytýká okresnímu soudu, že pochybil při rozhodnutí o jejím důkazním návrhu na výslech jejího manžela. Neměl být zamítnut pro uplynutí tzv. koncentrační lhůty, ale "z důvodu neúčelnosti". Přitom důkazní návrhy vedlejší účastnice byly za stejné situace zamítnuty z jiného důvodu. Okresní soud proto postupoval nevyváženě a zvýhodnil vedlejší účastnici.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) byly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
15. Především je nutné uvést, že napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva je sice požadavkem práva na soudní ochranu jako součást náležitého odůvodnění adekvátní vypořádání návrhů a argumentů účastníků soudního řízení [usnesení ze dne 25. 10. 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363), nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565); též např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994 č. 16034/90, §61, či ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994 č. 18390/91, §29]. To ovšem neznamená, že součástí odůvodnění musí být výslovné vypořádání se s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení nebo jakákoli dílčí úvaha soudu, kterou učinil při svém rozhodování, ať už se týkala jeho procesního postupu, skutkových zjištění nebo právního posouzení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti (srov. nález ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 222/18, bod 13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V nyní posuzované věci sice obecné soudy nereagují výslovně na každé stěžovatelčino tvrzení, avšak z napadených rozhodnutí je seznatelné, z jakých skutečností vycházely a jakými úvahami se řídily. Řada tvrzení stěžovatelky je totiž pro rozhodnutí ve věci nepodstatná (viz níže), a proto napadená rozhodnutí v porovnání s námitkami stěžovatelky obstojí.
16. Zaprvé, není rozhodné, zda stěžovatelka podepsala přímo koncept smlouvy v podmínkách výběrového řízení. Obecné soudy dovozují vědomost stěžovatelky o obsahu konceptu z toho, že podmínky výběrového řízení byly zveřejněny. Z prohlášení zájemce o koupi podepsaného stěžovatelkou výslovně plyne, že se seznámila s uvedeným konceptem smlouvy. Byť lze přisvědčit stěžovatelce, že není vyloučeno odvodit z této listiny rovněž to, že se skutečně s uvedeným konceptem neseznámila, nepředložila pro to žádné důkazy ani jiná tvrzení. Nelze proto úspěšně obecným soudům vyčítat, že spoléhaly na to, co je uvedeno na listině s jejím podpisem. Předložila-li vedlejší účastnice listinu, z jejíhož obsahu lze nabýt přesvědčení, že se stěžovatelka s určitým dokumentem seznámila (je to v něm výslovně uvedeno), a stěžovatelka následně nepředložila žádný protidůkaz, lze v občanském soudním řízení lze tuto skutečnost mít za prokázanou. Nadto, i bez existence tohoto listinného důkazu lze vycházet z předpokladu, že se stěžovatelka s obsahem podmínek výběrového řízení měla seznámit, účastnila-li se jej dobrovolně. Kromě toho stěžovatelka pomíjí, že povinnost zaplatit smluvní pokutu pro ni plyne ze smlouvy, kterou podepsala a jejíž návrh jí byl znám i z pozdější korespondence s vedlejší účastnicí, přičemž stěžovatelka tuto skutečnost nerozporuje.
17. Zadruhé, obecné soudy se vypořádaly s námitkou stěžovatelky, že smlouva o koupi nebyla platně uzavřena (srov. bod 18 napadeného rozsudku okresního soudu). Stěžovatelka však opomíjí, že vedlejší účastnice nespojuje povinnost uhradit smluvní pokutu s oznámením o výběrovém řízení a zde uvedenou sankcí ve výši 100 000 Kč za prodlení s uzavřením smlouvy, ale se samotnou smlouvou o koupi. Tvrdí-li stěžovatelka, že na konci roku 2015 došlo k "modifikaci" závazku ze smlouvy, mýlí se, neboť smlouva byla uzavřena až v březnu roku 2016. Stěžovatelka se sice snaží vyvolat dojem, že vedlejší účastnice pro stěžovatelku překvapivě měnila obsah jejích závazků, avšak ze skutkových okolností popsaných odůvodnění napadených rozhodnutí toto nevyplývá a ani tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti nejsou přesvědčivá. Vedlejší účastnice vůči stěžovatelce postupovala korektně, zveřejnila důležité dokumenty a stěžovatelka měla možnost se s nimi seznámit. Neučinila-li tak, není nepřiměřený závěr obecných soudů, že tyto následky musí nést sama.
18. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že obecné soudy se vypořádaly i s námitkami stěžovatelky o nepřiměřenosti výše smluvní pokuty vzhledem k jejímu nepříznivému zdravotnímu stavu (viz bod 24 napadeného rozsudku okresního soudu a body 19 až 23 napadeného rozsudku krajského soudu). V tomto směru je nutné rovněž odmítnout stěžovatelčina tvrzení, že posouzení přiměřenosti smluvní pokuty obecnými soudy je v rozporu s jejich ustálenou rozhodovací praxí. K těmto námitkám se obecné soudy srozumitelně a logicky vyjádřily. Krajský soud v bodu 23 napadeného rozsudku uvedl, že pokuta je sice vysoká, avšak hodnota zajišťované povinnosti byla rovněž vysoká, a s pokračujícím prodlením výše pokuty nenarůstala. Okresní soud při posuzování přiměřenosti rovněž přihlédl ke stěžovatelčiným tvrzením o jejím zdravotním stavu, avšak uvedl, že jimi trpí dlouhodobě. Nadto ujednání o smluvní pokutě pro stěžovatelku nemohlo být překvapivé, neboť měla možnost se seznámit se smluvní dokumentací (viz výše) a podniká-li stěžovatelka dlouhodobě, nelze pochybovat o jejím úsudku o významu právních jednání.
19. Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, kterého se stěžovatelka dovolává, uvedl, že smluvní pokuta ve výši 20 % zajištěné hodnoty za každý, byť jen započatý měsíc, "jeví se...sjednaná výše nepřiměřená". Rovněž uvedl, že při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty je třeba přihlédnout k "celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval". Tomu napadená rozhodnutí odpovídají. V nyní posuzované věci byla sjednána smluvní pokuta ve výši 10 % kupní ceny (zajištěné hodnoty), avšak v čase dále nerostla. Obecné soudy rovněž přihlédly k okolnostem věci (viz výše). Nic proto nenasvědčuje tomu, že obecné soudy rozhodly ve věci stěžovatelky překvapivě či závěry z ustálené rozhodovací praxe použily nepřiměřeně.
20. Zatřetí, okresní soud nepochybil při zamítnutí důkazního návrhu stěžovatelky. Stěžovatelka dovozuje porušení svých práv z toho, že okresní soud zamítl důkazní návrhy stěžovatelky jako uplatněné opožděně, přestože důkazní návrhy vedlejší účastnice byly zamítnuty pro nadbytečnost. Obecně platí, že z požadavků řádného procesu plyne mimo jiné právo účastníků v soudním řízení skutkově a právně argumentovat a k prokázání svých tvrzení navrhovat důkazy, čemuž odpovídá povinnost obecných soudů se s jejich argumentací a návrhy náležitě, tj. srozumitelně a logicky, vypořádat (viz např. nález ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1891/18). Nevyhoví-li soud určitému důkaznímu návrhu, musí v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vysvětlit, proč důkaz neprovedl. Neodůvodní-li soud řádně neprovedení navrženého důkazu, zatíží důkazní řízení ústavně relevantní vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů a způsobí, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné [viz např. nález ze dne 10. 4. 2001 sp. zn. II. ÚS 663/2000 (N 57/22 SbNU 19)].
21. V nyní posuzované věci taková situace nenastala. Stěžovatelka však ani netvrdí, že se okresní soud s jejím důkazním návrhem nevypořádal, nesouhlasí toliko s tím, že okresní soud rozhodl o obdobných důkazních návrzích jinak. Přitom však nezpochybňuje, že se na její důkazní návrh vztahuje omezení podle §118b o. s. ř., např. že nebyla podle jeho odstavce 3 řádně poučena či že se uplatní jeho výjimka. Za této situace nelze spatřovat v postupu okresního soudu újmu ve sféře stěžovatelky, neboť ani důkazním návrhům vedlejší účastnice vyhověno nebylo. Namítá-li proto stěžovatelka porušení svých procesních práv, jde o námitku účelovou a formalistickou.
22. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud usnesením ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
23. O ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud bezodkladně, a proto již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, který jako návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu