ECLI:CZ:US:2020:4.US.3050.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3050/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, sídlem Palackého náměstí 740/28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou, sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2020 č. j. 9 Co 317/2020-103, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1. obchodní společnosti Bohemia Faktoring, a. s., sídlem Letenská 121/8, Praha 1 - Malá Strana, a 2. Marka Juhára, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jeho ústavně zakotvených práv uvedených v čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že usnesením ze dne 18. 3. 2020
č. j. 58 EXE 682/2010-47 Okresní soud v Novém Jičíně v exekuční věci vedlejší účastnice (dále jen "oprávněná") proti vedlejšímu účastníkovi (dále jen "povinný") odložil provedení exekuce do právní moci usnesení o zastavení exekuce (výrok I), exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, v celém rozsahu zastavil (výrok II) a podle §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, oprávněné uložil uhradit povinnému na náhradě nákladů řízení 13 508 Kč (výrok III) a stěžovateli (jako soudnímu exekutorovi) zaplatit náklady exekuce ve výši 7 865 Kč (výrok IV). Okresní soud dospěl k závěru, že oprávněná procesně zavinila zastavení exekuce, neboť si byla vědoma nedostatku pravomoci rozhodce k vydání exekučního titulu z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky.
3. Proti tomuto usnesení podali oprávněná a stěžovatel (ten však jen proti jeho výroku IV) odvolání, načež Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením odvolací řízení proti výrokům I a II usnesení okresního soudu zastavil (z důvodu zpětvzetí odvolání oprávněnou), v napadených výrocích III a IV je potvrdil a oprávněné uložil zaplatit povinnému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 831,40 Kč. Krajský soud vyšel z usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1619/11 a ze dne 17. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 615/20 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a nálezu ze dne 4. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 160/06 (N 96/41 SbNU 265) a dospěl (ve shodě s okresním soudem) k závěru, že stěžovateli náleží odměna ve výši 3 000 Kč podle §11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění účinném do 31. 3. 2017 (dále jen "exekuční tarif"), náhrada hotových výdajů v paušální částce 3 500 Kč a náhrada za daň z přidané hodnoty.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v exekučním řízení vymohl částku 543 442 Kč a že soudy obou stupňů správně uložily oprávněné povinnost nahradit mu náklady exekuce, avšak v nesprávné výši. S poukazem na §3 odst. 1 ve spojení s §90 odst. 1 exekučního řádu a judikaturní závěry Ústavního soudu tvrdí, že k zabezpečení nezávislosti soudního exekutora, jež je předpokladem jeho nestrannosti při výkonu exekuční činnosti, mu musí být náhrada nákladů zajištěna. Její výši přitom stanoví kogentní ustanovení §11 odst. 3 exekučního tarifu, které nerozlišuje, z jakého důvodu k zastavení exekuce došlo. Obecným soudům pak stěžovatel vytýká, že exekuční tarif interpretovaly opačně, než bylo záměrem zákonodárce, a přiznaly mu výrazně nižší odměnu, jež mu právem náleží. Tím neoprávněně zasáhly do jeho práva vlastnit majetek.
5. Porušení práva na řádný proces stěžovatel vyvozuje z toho, že obecné soudy řádně neodůvodnily svá rozhodnutí, přiznaly-li mu pouze minimální odměnu podle §11 odst. 2 exekučního tarifu, aniž by přitom vzaly v úvahu kogentní ustanovení §11 odst. 3 téhož předpisu, resp. opomněly uvést, proč je neaplikovaly, i když se na posuzovaný případ vztahuje. Krajský soud se sice pokusil o jakési odůvodnění s poukazem na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu, tento argument však postrádá odkaz na konkrétní ustanovení právního předpisu, na jehož základě byl tento závěr učiněn. Podle stěžovatele žádné ze zákonných ustanovení nerozlišuje mezi plněním vymoženým soudním exekutorem na základě způsobilého a nezpůsobilého exekučního titulu, takže v případě druhém tato skutečnost není důvodem pro vyloučení aplikace §11 odst. 3 exekučního tarifu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze,
vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce, že krajský soud vadně interpretoval exekuční tarif a namísto kogentního ustanovení §11 odst. 3 tohoto předpisu aplikoval jeho §11 odst. 2, resp. že své závěry řádně neodůvodnil. Ústavnímu soudu takto předkládá k posouzení ústavní konformitu řešení zvoleného obecnými soudy, jež bylo založeno na závěru, že v případě neexistence exekučního titulu nelze hovořit o vymoženém plnění, takže jde o situaci, na niž nejblíže dopadá §11 odst. 2 exekučního tarifu.
9. Stěžovatel přitom nebere na zřetel skutečnost, že k této otázce se již Ústavní soud vícekrát v minulosti vyjádřil, a to i ve věcech ústavních stížností samotného stěžovatele (viz např. již zmíněné usnesení sp. zn. I. ÚS 615/20 či usnesení ze dne 9. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1234/20 a ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4299/18), přičemž tzv. kvalifikované pochybení v procesu intepretace a aplikace uvedených ustanovení jakožto podústavního práva obecnými soudy neshledal.
10. Rovněž v posuzovaném případě může Ústavní soud jen ve stručnosti konstatovat, že napadené usnesení krajského soudu je náležitě odůvodněno, neboť je z něj dostatečně patrno, proč nebyl aplikován §11 odst. 3 exekučního tarifu, jak stěžovatel požadoval. Rozporovanou interpretaci podústavního práva krajským soudem tak lze považovat za ústavně konformní, resp. za nikoliv svévolnou nebo neodůvodněnou, příčící se pravidlům logiky či přepjatě formalistickou, eventuálně za vybočující z obecných principů spravedlnosti.
11. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu