ECLI:CZ:US:2020:4.US.3103.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3103/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., t. č. ve Věznici Znojmo, zastoupeného Mgr. Petrem Binderem, advokátem, sídlem Kollárova 369/17, Znojmo, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. srpna 2020 č. j. 3 To 258/2020-46 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. července 2020 č. j. 1 Pp 9/2020-28, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip, že nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby (tzv. zákaz dvojího přičítání), ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl podle §88 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za použití §331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel podle okresního soudu sice již vykonal předepsanou část trestu a částečně prokázal polepšení potvrzené současným chováním a plněním jemu uložených povinností, nicméně okresní soud dovodil, že u stěžovatele není splněna podmínka třetí, tedy, že po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život. Zlepšení chování stěžovatele je podle okresního soudu dáno jeho adaptací na prostředí věznice, nikoliv skutečnou změnou jeho chování odůvodňující předpoklad, že povede na svobodě řádný život. Stěžovatel byl v minulosti opakovaně soudně trestán, doposud má celkem 15 záznamů v trestním rejstříku, opakovaně byl rovněž ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Naposledy byl z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn v srpnu roku 2011 a již v lednu roku 2012, tedy po několika měsících běhu zkušební doby podmíněného propuštění, se opakovaně dopouštěl další trestné činnosti, a to v rozsahu desítek skutků. Rozsah stěžovatelem páchané majetkové trestné činnosti, která stěžovatele provází posledních 25 let jeho života, se zvyšuje a nemá klesající tendenci.
3. Stížnost stěžovatele podaná podle §141 a násl. trestního řádu byla napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") zamítnuta. Krajský soud předně odkázal na závěry okresního soudu, s nimiž se ztotožnil. Podle krajského soudu stěžovatel opakovaně páchá trestnou činnost, z předchozích trestů se nikterak nepoučil, nevyužil šance, které mu v minulosti byly dány v podobě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a ve zkušební době se dopouštěl rozsáhlé majetkové trestné činnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že oba soudy se zaměřily hlavně na jeho minulost. V odůvodnění svých rozhodnutí se nevypořádaly s jeho tvrzeními týkajícími se očekávání jeho budoucího života. Nezohledňují, že se stěžovatel oženil a doložil kladné stanovisko sociální pracovnice věznice ke svému chování. Stěžovatel má přislíbeno po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zaměstnání, své úkoly ve věznici plní nad běžný rámec. V průběhu výkonu trestu odnětí svobody podle svého tvrzení částečně uhradil jím způsobenou škodu. Odmítá, že by se vyhýbal nástupu do výkonu trestu odnětí svobody, toliko vyčkával, jak soud rozhodne o jeho žádosti o odložení nástupu do výkonu trestu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz/]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
7. Jak Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyložil, ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [srov. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Rozhodující kritéria podmíněného propuštění, která se vztahují na věc stěžovatele, jsou dána jednak podmínkou polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, a jednak existencí takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život; obě podmínky je nutné splnit kumulativně, současně musí být z uloženého trestu vykonána zákonem stanovená část. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek institutem, který dává soudu možnost, nikoliv povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, je-li vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možnosti jeho nápravy a osobních poměrů (srov. usnesení ze dne 1. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 629/06). O relevantně nesprávné posouzení, zda byly splněny zákonné podmínky podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, půjde pouze tehdy, nemohou-li soudem dosažené závěry obstát. Není však samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro takové závěry soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně. Zjistí-li obecný soud okolnosti související s osobou odsouzeného a po jejich vyhodnocení dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad (závislý na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad řádného procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (k tomu srov. například usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09). K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo.
8. Předně je třeba vyjít z toho, že Ústavní soud se ústavní stížností proti zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění již zabýval (srov. usnesení ze dne 6. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 214/18). Už tehdy odmítl stěžovatelovo východisko, že by soudy při posuzování žádosti o podmíněné propuštění hodnotily prognózu vedení řádného života jen hlediskem stěžovatelovy trestní minulosti. Takového nedostatku se nedopustily ani při posuzování nynější stěžovatelovy žádosti. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti odkazuje na relevantní nálezovou judikaturu týkající se ústavnosti hodnocení kritérií podmíněného propuštění [srov. k tomu zejména nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411)], nicméně její nosné závěry důkladněji do své věci nepromítá. Ani v ústavní stížnosti podrobněji nespecifikuje, za co mu byly uloženy jím tvrzené kázeňské odměny a proč by z nich bylo možné po podmíněném propuštění dovozovat, že na svobodě povede řádný život.
9. V ústavní stížnosti sice stěžovatel uvádí, že již v průběhu výkonu trestu odnětí svobody poškozeným uhradil část jím způsobené škody. Před obecnými soudy toto tvrzení nikterak nedoložil. Naopak, okresní soud při rozhodování vyšel z údajů Vězeňské služby České republiky, podle nichž dluh stěžovatele od posledního posuzování žádosti o podmíněně propuštění vzrostl o dalších více než 100 000 Kč. Toto zjištění podle Ústavního soudu nekoresponduje s tvrzením stěžovatele, že na náhradu škody má vyčleněnou částku 2 000 000 Kč. Jedinou tvrzenou novotou je skutečnost, že se stěžovatel oženil a jeho manželka pracuje ve vězeňském systému Slovenské republiky, ale ani to podle Ústavního soudu k prognóze vedení řádného života nepostačuje.
10. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu