ECLI:CZ:US:2020:4.US.3117.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3117/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Jiřím Hřídelem, advokátem, sídlem Fráni Šrámka 136/8, Písek, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. září 2020 č. j. 6 Co 1039/2020-1003, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a 1) P. Z. a 2) nezl. M. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do základních práv vyplývajících z čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a plně nebyl respektován ani čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 10. 2019 č. j. 13 Nc 102/2018-775, byl nezletilý vedlejší účastník svěřen počínaje dnem 1. 1. 2018 do dne právní moci tohoto rozsudku do péče matky (vedlejší účastnice č. 1) a počínaje dnem následujícím po právní moci tohoto rozsudku do střídavé péče rodičů s týdenním intervalem střídání
a místem předání v mateřské škole, do které nezletilý chodí.
3. V době, kdy bylo o střídavé péči rozhodováno, navštěvoval nezletilý mateřskou školu v Č. Stěžovatel poté podal přihlášku do dvou mateřských škol v P., kde chtěl zajišťovat předškolní docházku nezletilého v době, kdy bude v jeho péči. Matka nezletilého se proti rozhodnutí o přijetí nezletilého do mateřské školy v P. odvolala, neboť si nepřeje, aby nezletilý docházel do dvou mateřských škol.
4. K návrhu stěžovatele okresní soud usnesením ze dne 8. 7. 2020 č. j. 0 P 157/2020-947 nařídil předběžné opatření, kterým nahradil souhlas matky nezletilého k přijetí nezletilého k předškolnímu vzdělávání do blíže specifikovaných zařízení se sídlem v P. s tím, že toto předběžné opatření bude trvat až do pravomocného rozhodnutí ve věci samé k návrhu stěžovatele na nahrazení souhlasu matky nezletilého ve věci umístění nezletilého k předškolnímu vzdělávání. Dle okresního soudu byla osvědčena potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků podle §102 o.s.ř. Návrhu stěžovatele okresní soud vyhověl se zdůvodněním, že nezletilý dosud navštěvuje mateřskou školu v Č., kde je zvyklý, v mezidobí však byl svěřen do střídavé péče rodičů a bylo by pro něj velmi náročné, aby v týdnu, kdy bude v péči stěžovatele, musel každý den v ranních hodinách absolvovat cestu z P. do mateřské školy v Č. a odpoledne zpět.
5. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 2. 9. 2020 č. j. 6 Co 1039/2020-1003 usnesení okresního soudu změnil tak, že návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření zamítl. Krajský soud rekapituloval podstatné skutečnosti z obsahu opatrovnického spisu, přičemž kromě jiného zmínil také to, že ve znaleckých posudcích zpracovaných v souvislosti s rozhodováním o úpravě poměrů nezletilého otázka návštěv předškolního zařízení řešena nebyla, při výslechu před okresním soudem dne 1. 8. 2019 však k dotazu kolizního opatrovníka jedna ze znalkyň uvedla, že by bylo vhodnější, aby nezletilý chodil do jedné mateřské školy, jelikož jakákoliv další zátěž, která by u nezletilého nastala, by pro něj nebyla přínosem. V návaznosti na to krajský soud konstatoval, že za situace, kdy nezletilý má zajištěno předškolní vzdělávání v mateřské škole v Č., by
o takovém zásadním rozhodnutí zakládajícím možnost předškolního vzdělávání ve dvou mateřských školách nemělo být rozhodováno předběžným opatřením, ale až po provedeném dokazování v řízení ve věci samé zahájeném u okresního soudu návrhem stěžovatele dne 23. 7. 2020, v rámci kterého bude možné zjistit stanovisko nezletilého, vyhodnotit jak dojíždění zvládá, aktualizovat zprávu mateřské školy a výsledky logopedické péče, případně provést další důkazy.
II.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že obecné soudy se nebrání ověření konkrétních úprav týkajících se nezletilých pomocí předběžných opatření, aby získaly argumentační oporu pro řízení ve věci samé. Napadené usnesení krajského soudu však z této linie vybočuje a má dopad na legitimní očekávání stěžovatele. Pravděpodobnost vyzkoušení předškolní docházky do dvou zařízení a zjištění, jak to nezletilý zvládá a zda pro něj je či není přínosné trávit čas ve dvojím kolektivu a vyhnout se dojíždění do Č., se tak limitně snížila. Podle přesvědčení stěžovatele se krajský soud dopustil svévolné interpretace norem podústavního práva a k posouzení věci přistoupil paušalizujícím způsobem, bez řádného zohlednění nejlepšího zájmu dítěte. Rozhodnutí podle něj zcela nedostatečně odůvodnil a nepřihlédl ani k zahájení řízení ve věci samé, v jehož důsledku jsou účinky předběžného opatření časově limitovány.
III.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
a contrario).
IV.
8. Ústavní soud setrvale akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu
s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ve své ustálené judikatuře se Ústavní soud ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení opakovaně vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze. Předběžná opatření však zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a jejichž trvání je časově omezeno (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2337/20 ze dne 9. 11. 2020; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Povinností Ústavního soudu je tak přezkoumat, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti omezeném tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se přezkumné pravomoci Ústavního soudu v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), usnesení sp. zn. IV. ÚS 171/04 ze dne 21. 6. 2004, usnesení sp. zn. II. ÚS 2010/12 ze dne 28. 6. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 641/15 ze dne 9. 3. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 1997/15 ze dne 21. 7. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 3261/19 ze dne 19. 11. 2019 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1287/20 ze dne 7. 7. 2020 a mnohá další].
11. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V.
12. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s napadeným rozhodnutím, která však postrádá potřebný ústavněprávní rozměr a opomíjí výše naznačená specifika předběžných opatření a limity jejich ústavněprávního přezkumu. Relevantní argumentaci způsobilou zpochybnit rozhodnutí krajského soudu stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí.
13. V kontextu vyložených kritérií Ústavní soud ověřil, že rozhodnutí krajského soudu mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nelze v něm spatřovat projevy svévole či jinak nepřiměřeného zásahu do práv stěžovatele. Krajský soud se věcí řádně zabýval, vycházel z dosavadních zjištění, zohlednil pro věc podstatné skutečnosti a odpovídajícím způsobem vysvětlil, jakými úvahami se řídil.
14. Zatímco stěžovatel se s odkazem na dočasnost předběžného opatření fakticky domáhá toho, aby nezletilý po omezenou dobu (do doby rozhodnutí ve věci samé) "na zkoušku" navštěvoval dvě předškolní zařízení, což by eliminovalo nutnost dojíždění do mateřské školy v Č. a zpět v týdnu, kdy je v péči stěžovatele, krajský soud se přiklonil k prozatímnímu zachování dosavadního stavu, v rámci kterého nezletilý v lichém týdnu do mateřské školy dojíždí a nestřídá tak prostředí a dětský kolektiv. Pakliže krajský soud s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu dospěl k závěru, že potřeba zatímní úpravy poměrů týkajících se předškolního vzdělávání nezletilého za dané situace osvědčena nebyla (aniž by současně jakkoliv předjímal konečné rozhodnutí ve věci samé, které bude vyžadovat obsáhlejší dokazování) a návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření zamítl, Ústavní soud, kterému předjímání konečného rozhodnutí ve věci taktéž nepřísluší, v takovém posouzení zásah do základních práv stěžovatele nespatřuje.
15. Jelikož nedostatky, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadeného rozhodnutí, zjištěny nebyly, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu