ECLI:CZ:US:2020:2.US.2337.20.1
sp. zn. II. ÚS 2337/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Markéty Knapkové, Ing. Jiřího Janoty a Denisy Janotové a Ivo Olšanského, zastoupených Mgr. Janem Skotnicou, advokátem, sídlem Hlavní třída 15, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3 července 2020 č. j. 71 Co 182/2020-402, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí o předběžném opatření a tvrdí, že jím byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Na základě návrhu stěžovatelů Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 23. 4. 2020 č. j. 24 C 157/2016-365 vydal předběžné opatření, jímž žalovaným 1. Pavlu Pekarovi, 2. Marii Pleškové, 3. Zuzaně Marečkové, 4. Lence Mazákové, 5. Miroslavu Sasínovi, 6. Evě Sasínové ve věci zřízení práva nezbytné cesty nařídil zdržet se jakýchkoli zásahů do povrchů určených pozemků v jejich vlastnictví. Dále nařídil žalovaným 5. a 6. uvést do původního stavu blíže označený pozemek v k. ú. K., a aby se zdrželi jakýchkoli úprav pozemku. Žalovanému 1. uložil uvést do původního stavu vyznačení jednotlivých lomových bodů v terénu u konkrétních pozemků v k. ú. K. tak, jak byly provedeny Ing. Jiřím Hlaváčkem v rozsahu geometrického plánu. Nedílnou součástí výroku rozhodnutí byl geometrický plán zpracovaný Ing. Jiřím Hlaváčkem s vymezením přístupové cesty dle původního vyježděného stavu. Ve zbývajícím rozsahu uložil žalovanému 1., aby uvedl do původního stavu vytýčení pozemků, jak bylo provedeno Ing. Jiřím Hlaváčkem dne 1. 2. 2020, okresní soud návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Důvodnost nařízení předběžného opatření spatřuje okresní soud v potřebě ochrany oprávnění stěžovatelů ve věci zřízení práva nezbytné přístupové cesty, kdy činností žalovaných dochází ke ztížení výkonu tohoto oprávnění.
3. Proti usnesení okresního soudu podali žalovaní 1., 5. a 6. odvolání, které krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shledal důvodným a zrušil usnesení okresního soudu tak, že zamítl rozhodnutí okresního soudu. Krajský soud připustil, že žalovaní by neměli do pravomocného skončení věci provádět zásadní úpravy na dotčeném pozemku, ale uvedení pozemku do původního stavu se jeví krajskému soudu jako nepřiměřený zásah do vlastnického práva žalovaných 5. a 6. Žalovaní navrhli odlišné vedení nezbytné cesty přes jejich pozemek než žalobci, odůvodnili to vhodností a navrhli okresnímu soudu, aby zadal vypracovat znalci tuto variantu. Na svoje náklady vybudovali novou přístupovou cestu stejné kvality, žalobci tuto cestu využívají a nebrání jim tak v přístupu na pozemky. Ve vztahu k žalovanému 1. neshledal krajský soud dostatečně osvědčené skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením vytýčení pozemků, jak bylo provedeno Ing. Jiřím Hlaváčkem dne 1. 2. 2020, proto jej zamítl.
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že krajský soud při svém rozhodování nesprávně zhodnotil důkazy a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Stěžovatelé také zpochybnili, že by žalovaní vybudovali novou cestu ve stejné kvalitě, jako byla původní přístupová cesta, a umožňují stěžovatelům ji užívat a nebrání jim tak v přístupu na jejich pozemky. Dle jejich tvrzení se cesta nachází v místech, kde je podzemní pramen vody, a pro běžné používání je cesta nesjízdná. Je vybudována na zcela jiném pozemku, než je předmětem tohoto soudního řízení o zřízení práva nezbytné cesty, a k jejímu vybudování nebyl udělen souhlas spoluvlastníků nemovitostí. Dále uvedli, že přesunutí cesty je v rozporu se zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, protože zasahuje do přírodní rezervace Sovinec a je v rozporu s plánem péče přírodní rezervace. Žalovaní v průběhu soudního řízení vysadili na pozemku stromy, pozemek oplotili a uměle vybudovali jezírko, a tím znemožnili stěžovatelům příjezd k jejich nemovitostem. Stěžovatelé tvrdí, že se jedná o černou stavbu, bez patřičných povolení a jejím vybudováním žalovaní narušili desítky let užívanou příjezdovou cestu k pozemkům stěžovatelů, čímž omezují výkon vlastnického práva s úmyslem škodit. Tomuto jednání by neměla být poskytnuta právní ochrana před zřízením nezbytné cesty, neboť je to v rozporu se zásadami, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu dle §6 odst. 2 občanského zákoníku a zákazu zneužití práva dle §8 občanského zákoníku.
5. Stěžovatelé poukázali na délku soudního řízení, které trvá 4 roky, když po tuto dobu nemají přístup ke svým nemovitostem (stěžovatel 4. zde reálně bydlí), a jsou omezena jejich vlastnická práva v důsledku šikanózního jednání žalovaných. Dále došlo k porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, když po čtyřech letech soudního jednání nedocílili ochrany svých zájmů ani předběžným opatřením. Stěžovatelé argumentovali nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 343/02 a navrhli, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu.
6. S ohledem na výše uvedené skutečnosti, požádali stěžovatelé Ústavní soud, aby rozhodl o přednostním projednání ústavní stížnosti, že věc je naléhavá dle §39 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
7. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud v minulosti mnohokrát judikoval, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podklad, kdyby řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze; je však třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další]. Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
10. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
11. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí krajského soudu takové kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelů a které by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
12. Nelze přehlédnout, že krajský soud se otázkou opodstatněnosti a zákonnosti nařízení předběžného opatření zabýval v potřebném rozsahu, s argumentací stěžovatelů se důkladně a přesvědčivě vypořádal, přičemž Ústavní soud v jeho odůvodnění neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Při rozhodování vzal krajský soud v úvahu hledisko, že žalovaní sice provedli zásadní úpravy na pozemku v místě, kde podle stěžovatelů má vést nezbytná cesta, v průběhu řízení však navrhovali odlišné vedení nezbytné cesty přes jejich pozemek než stěžovatelé. Navrhli okresnímu soudu, aby tuto variantu pro ně vhodnější (větší vzdálenost od domu a menší hlučnost) zvážil a její zaměření zadal vypracovat znalci. Žalovaní poukázali na to, že na své náklady vybudovali přístupovou cestu stejné kvality, kdy stěžovatelům nyní umožňují ji využívat a nebrání jim tak v přístupu na jejich pozemky. Krajský soud rozhodl s ohledem na všechny okolnosti daného případu, že požadavek na uvedení pozemku do původního stavu je nepřiměřený zásah do vlastnického práva žalovaných 5. a 6., proto zamítl návrh stěžovatelů na vydané předběžné opatření.
13. Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedené závěry krajského soudu jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)], přičemž stěžovatelé ve své podstatě pouze polemizují se skutkovými a právními závěry krajského soudu, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)]. Argumentaci stěžovatelů nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 343/02 ze dne 5. 11. 2002 (N 140/28 SbNU 223) shledal případnou.
14. Po přezkumu napadeného rozhodnutí Ústavní soud shledává, že krajský soud rozhodoval nestranně, zohlednil veškeré okolnosti souzené věci a dospěl k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinil přezkoumatelné právní závěry. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti, směřující proti nařízenému předběžnému opatření, nijak nepředjímá další rozhodování civilních soudů ve věci samé.
15. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) rovněž nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu