ECLI:CZ:US:2020:4.US.3118.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3118/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů J. K., nezletilého T. B., zastoupeného zákonnou zástupkyní J. K., Š. S., I. K. a F. K., všech právně zastoupených JUDr. Davidem Jopkem, Ph.D., advokátem, sídlem nám. Svobody 527, Třinec, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. září 2020 č. j. 6 To 217/2020-355 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. července 2020 č. j. 5 T 31/2019-326, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, a T. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva (svobody) i ústavněprávní principy. Stěžovatelé v ústavní stížnosti citují čl. 90 odst. 1, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, přičemž podrobněji zdůrazňují porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, namítají zásah do jejich právní jistoty a možné předvídatelnosti soudního rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 21 6. 2019 č. j. 5 T 31/2019-249 uznal vedlejšího účastníka vinným z přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník), uložil mu trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců, dále mu uložil trest zákazu činnosti na dobu jednoho roku a povinnost zaplatit na náhradě škody první stěžovatelce částku 17 931 Kč a se zbytkem nároku, jakož i s nároky všech stěžovatelů na náhradu nemajetkové újmy, odkázal stěžovatele na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 10. 2019 č. j. 6 To 262/2019-269 zrušil výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy a nově rozhodl tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit první stěžovatelce náhradu majetkové škody ve výši 25 616 Kč s příslušenstvím, se zbytkem nároku na náhradu majetkové škody ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit první stěžovatelce nemajetkovou újmu ve výši 295 040 Kč s příslušenstvím a druhému až pátému stěžovateli po 206 528 Kč s příslušenstvím, se zbytky nároků na náhradu nemajetkové újmy je odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatelé se posléze domáhali náhrady nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení vzniklých přibráním zmocněnce v celkové částce 461 065,98 Kč. O jejich návrhu rozhodl okresní soud napadeným usnesením, kterým podle §155 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), ve spojení s §154 odst. 1 trestního řádu, uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit na nákladech potřebných k účelnému uplatnění nároku v celkové částce 251 341 Kč (tj. každému ze stěžovatelů po 49 610 Kč a cestovné ve výši 3 291 Kč) a v částce 209 724,98 Kč návrh stěžovatelů zamítl. Okresní soud neakceptoval návrh zmocněnce stěžovatelů, který odměnu za jeden úkon právní služby stanovil v návaznosti na výši přisouzené částky jednotlivým poškozeným podle §10 odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), a aplikoval §12a odst. 2 advokátního tarifu, přitom úkon právní služby snížil v souladu s §12 odst. 4 advokátního tarifu o 20%.
3. Proti usnesení okresního soudu podali stížnosti vedlejší účastník i stěžovatelé. Z podnětu stížnosti vedlejšího účastníka krajský soud napadeným usnesením zrušil usnesení okresního soudu a nově rozhodl tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy vzniklé přibráním zmocněnce první stěžovatelce ve výši 30 625,10 Kč a ostatním stěžovatelům každému ve výši 30 160,46 Kč. Krajský soud zdůraznil, že podle §154 odst. 1 trestního řádu není odsouzený povinen nahradit poškozeným všechny náklady, které jim v souvislosti s trestním řízením vznikly, nýbrž pouze náklady účelně vynaložené, a konstatoval, že okresní soud účelnost požadovaných nákladů posoudil chybně. Podle krajského soudu při posuzování účelnosti nákladů nelze zohlednit, zda bylo zastoupení zmocněncem nutné či nikoliv, a to ani s ohledem na složitost věci či na osobní poměry poškozeného, ale lze zohlednit, zda jednotlivé úkony bylo nutné vykonat. Poté přistoupil ke zkoumání, zda úkony, za které zmocněnec stěžovatelů vyúčtoval svou odměnu, byly účelné, a rozlišoval, zda jde o úkony úhrnné společné, které byly jednorázově vykonány pro všechny poškozené, či o úkony samostatné, které je nutno zohlednit u každého poškozeného zvlášť. Vycházel ze závěru, že při výpočtu náhrady nákladů zmocněnce poškozených nelze u společných úkonů vztahujících se ke všem poškozeným zohlednit počet poškozených na základě §12 odst. 4 advokátního tarifu, neboť jde pouze o jeden úkon a zvýšení náročnosti práce společného zmocněnce poškozených se projeví v tarifní hodnotě, z níž je odměna za úkon právní služby počítána. Jinými slovy u úhrnných společných úkonů, které zmocněnec vykonal pro všechny poškozené současně, je podle krajského soudu spravedlivé určit odměnu podle příslušné tarifní hodnoty pouze jednou bez ohledu na počet poškozených bez aplikace §12 odst. 4 advokátního tarifu a za samostatné úkony, které bylo nutné provést zvlášť vůči jednotlivým poškozeným, náleží zmocněnci odměna za jeden úkon za každou osobu, tudíž v tomto případě bude aplikován §12 odst. 4 advokátního tarifu.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že soudy měly při výpočtu náhrady nákladů zmocněnce vyjít z výše přiznané náhrady škody (nemajetkové újmy) jako tarifní hodnoty sporu a takto vypočtenou náhradu nákladů případně ponížit o 20 % podle §12 odst. 4 advokátního tarifu. Soudy nesprávně vycházely ze snížené odměny pro ustanoveného zmocněnce podle §12a advokátního tarifu, ač stěžovatelé měli zvoleného zmocněnce [v této souvislosti stěžovatelé odkazují na nález ze dne 9. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2880/16 (N 42/84 SbNU 485)]. Zastoupení stěžovatelů zmocněncem v trestním řízení bylo podle jejich názoru nutné, neboť odsouzený odmítal vinu za usmrcení jejich příbuzného. Naopak stěžovatelé budou muset v důsledků nesprávné úvahy obecných soudů velkou část jím přiznané náhrady škody (újmy) použít na náhradu nákladů zmocněnce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Jde-li o usnesení okresního soudu, které zrušil krajský soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán ho eventuálně zrušit podruhé). K projednání ústavní stížnosti ve zbývající části je Ústavní soud příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je v této části přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve věci stěžovatelů neshledal.
7. Z rekapitulace napadených rozhodnutí je zřejmé, že krajský soud se podrobně v odůvodnění napadeného usnesení zabýval povahou jednotlivých úkonů právní služby, kdy rozlišoval, zda určitý úkon byl ve prospěch jen jednoho stěžovatele, ve prospěch více stěžovatelů nebo dokonce ve prospěch všech a podle tohoto kritéria vypočítal náhradu nákladů zmocněnce (srov. body 9. až 14.). Za ústavně konformní považuje Ústavní soud závěry krajského soudu, podle nichž jsou samostatnými úkony, které lze účtovat vůči každému poškozenému zvlášť, převzetí a přípravu zastoupení a uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy, a ostatní úkony jsou úhrnnými společnými úkony, které zmocněnec vykonal pouze jednou, a to ve společném zájmu všech poškozených (účast zmocněnce u výslechu, porada s poškozenými, prostudování spisu, účast u hlavního líčení apod.). Po podrobném výpočtu odměny za jednotlivé úkony, též s přihlédnutím k rozdílným tarifním hodnotám u konkrétního úkonu, rozhodl o náhradě nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy jednotlivým stěžovatelům (viz výše bod 3. i. p.). Ústavní soud považuje názor krajského soudu, že takto určené náklady zmocněnce odpovídají požadavku účelnosti stanoveném v §154 odst. 1 trestního řádu, za ústavně souladný.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, protože neshledal, že by napadeným usnesením krajského soudu došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, v části požadující zrušení usnesení okresního soudu podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu