ECLI:CZ:US:2020:4.US.3130.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3130/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Tomášem Mikulíkem Hamelem, Ph.D., advokátem, sídlem Potoční 1094, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. srpna 2020 č. j. l To 428/2020-18 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru obecné kriminality, Ostrava, ze dne 19. června 2020 č. j. KRPT-231590-418/TČ-2019-070072, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru obecné kriminality, Ostrava, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti i z napadených rozhodnutí se podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odbor obecné kriminality, Ostrava (dále jen "policejní orgán") v trestní věci obviněného L. J., vedené pro skutek právně kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, napadeným usnesením podle §79a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), rozhodla o zajištění finanční hotovosti ve výši 21 100 Kč, zajištěné v průběhu domovní prohlídky v rodinném domě na adrese N., a finanční hotovosti ve výši 150 000 Kč, zajištěná v osobním motorovém vozidle Audi Q7 v loketní opěrce na straně u řidiče, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že tyto finanční prostředky jsou výnosem z trestné činnosti obviněného. Proti usnesení policejního orgánu podal obviněný blanketní stížnost podle §141 a násl. trestního řádu, kterou přislíbil odůvodnit poté, co se k věci vyjádří skutečný vlastník finančních prostředků J. J. formou čestného prohlášení (stěžovatel stížnost proti tomuto usnesení nepodal). Bližší odůvodnění stížnosti nebylo předloženo a Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl stížnost obviněného jako nedůvodnou. Rozhodnutí policejního orgánu považoval krajský soud za důvodné a zákonné, jsou v něm popsány skutečnosti nasvědčující tomu, že zajištěné peněžní prostředky představují výnos z trestné činnosti v souladu s §79a odst. 1 trestního řádu. V této souvislosti krajský soud zároveň poukázal na to, že napadeným rozhodnutím policejního orgánu majitel vlastnické právo k těmto penězům, které byly zajištěny proto, aby s nimi mohlo být zákonným způsobem definitivně naloženo tak, jak vyplyne z výsledků dokazování, neztratil. V současném stadiu řízení lze podle krajského soudu důvodně vycházet z toho, že obviněný organizoval a financoval výrobu pervitinu, který následně za účelem další distribuce společně s ostatními spoluobviněnými předával za úplatu dalším osobám, a to s celkovým ziskem nejméně 3 354 000 Kč, přičemž celkový zisk na této činnosti spolupracující skupiny pachatelů měl činit nejméně 5 109 620 Kč. Proto nelze podle krajského soudu považovat za nepřiměřené zajištění shora uvedených částek ve výši 21 100 Kč a 150 000 Kč, které dle poznatků za využití operativně pátracích prostředků měl obviněný získat právě prodejem vyrobeného pervitinu.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že shora uvedené finanční prostředky ve výši 150 000 Kč a 21 100 Kč jsou v jeho výlučném vlastnictví a dal je synovi (obviněnému L. J.) na nákup bagru. Ani jeden z orgánů činných v trestním řízení přitom nezkoumal podle stěžovatele dostatečně původ těchto peněz a odkázal toliko na výslech svědkyně K. P. (bývalé přítelkyně L. J. a matky jejich společné dcery). Ta však podle stěžovatele o majetkových poměrech stěžovatele neví nic, což podle stěžovatele ve své výpovědi také uvedla.
4. Dříve, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, musí Ústavní soud prověřit, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
5. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se projevuje, mimo jiné, v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z toho vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho pravomoci a působnosti zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl bez toho, že by zde rozhodnutí takového příslušného orgánu existovalo a že by sám podal podnět k jeho vydání.
6. Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že se stěžovatel na něj obrací v obdobných věcech (srov. ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 3072/20, sp. zn. II. ÚS 3073/20, sp. zn. II. ÚS 3029/20, sp. zn. IV. ÚS 3031/20), v nichž taktéž tvrdí, že policejní orgán v trestním řízení vedeném proti jeho obviněnému synovi zajistil věci, které patří stěžovateli. V těchto řízeních ovšem stěžovatel před podáním ústavní stížnosti brojil proti rozhodnutím policejního orgánu stížnostmi podle §141 a násl. trestního řádu (pozn. krajský soud stěžovatelovy stížnosti hodnotil jako stížnosti podané oprávněnou osobou, neboť se ho rozhodnutí přímo dotýkají). V nyní posuzované věci však stěžovatel stížnost podle §141 trestního řádu nepodal, tudíž nevyžil procesní prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, nesplnil tak podmínku podání ústavní stížnosti výslovně zakotvenou v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2020
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj