ECLI:CZ:US:2020:4.US.3145.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3145/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Milan METELKA, a. s., sídlem Drnovice 723, zastoupené JUDr. Jiřím Ponížilem, advokátem, sídlem Lidická 2006/26, Brno, proti I. výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2020 č. j. 23 Cdo 1619/2019-214 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2018 č. j. 3 Cmo 189/2017-163 v části, v níž byl potvrzen II. výrok rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2017 č. j. 2 Cm 22/2015-103, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Palírna U Zeleného stromu, a. s., sídlem Drážďanská 14/84, Ústí nad Labem, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví v uvedeném rozsahu s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 4, čl. 4 a čl. 90 Ústavy, v čl. 2 odst. 3, čl. 11 a; čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") požadovala náhradu škody ve výši 2 710 000 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout v důsledku nařízeného předběžného opatření ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 21 Cm 69/2011, v němž se vedlejší účastnice domáhala, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zdržet se při výrobě, uvádění na trh, distribuci, propagaci alkoholický nápoj, označený Zlatý hajný Metelka, které odpovídalo zapsané ochranné známce č. 334976 (dále jen "označení Zlatý hajný Metelka"). Předběžným opatřením (usnesením ze dne 7. 12. 2011 č. j. 21 Cm 69/2011-45) městský soud zakázal stěžovatelce, aby se při výrobě, uvádění na trh, distribuci a propagaci alkoholických nápojů zdržela užívání označení, obsahující slovní spojení Zlatý hajný Metelka a užívání slovního spojení "lepší stará myslivecká". Rozsudkem městského soudu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 21 Cm 69/2011-247, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta, proto právní mocí rozsudku předmětné předběžné opatření zaniklo. Po provedeném dokazování dospěl městský soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná, a proto rozsudkem ze dne 11. 7. 2017 č. j. 2 Cm 22/2015-103 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce 427 895 Kč s příslušenstvím (I. výrok), zamítl stěžovatelčinu žalobu v částce 2 282 105 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. výrok). Doplňujícím usnesením rozhodl o náhradě nákladů vůči státu. Při rozhodování o nároku na náhradu škody způsobené předběžným opatřením městský soud posoudil jako oprávněný stěžovatelčin nárok na náhradu ušlého zisku jen za období prvních šesti měsíců trvání předběžného opatření a zdůraznil, že předběžné opatření stěžovatelce zakazovalo jen užití etikety, nikoli výrobu či distribuci samotného destilátu. Podle znaleckého posudku bylo šest měsíců dostatečných k marketingové přípravě náhradního označení.
3. Proti rozsudku městského soudu podaly odvolání stěžovatelka i vedlejší účastnice, vrchní soud shledal, že ani jedno z nich není důvodné a rozsudkem ze dne 8. 10. 2018 č. j. 3 Cmo 189/2017-163 potvrdil I. a II. výrok rozsudku městského soudu (tj. jeho výroky ve věci samé) a změnil jej ve III. výroku (tj. nákladovém výroku) a v doplňujícím usnesení. Vrchní soud se ztotožnil s městským soudem, že nárok na náhradu škody má stěžovatelka jen za prvních šest měsíců trvání předběžného opatření, neboť šlo o dostatečně dlouhou dobu k tomu, aby mohla svůj výrobek uvést na trh pod jiným označením.
4. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 7. 2020 č. j. 23 Cdo 1619/2019-214 odmítl stěžovatelčino dovolání (I. výrok), částečně odmítl dovolání vedlejší účastnice (II. výrok) a zrušil rozsudek vrchního soudu v části potvrzující I. výrok městského soudu a měnící nákladový výrok městského soudu a jeho doplňující usnesení (III. výrok). Odmítnutí stěžovatelčina dovolání odůvodnil Nejvyšší soud argumentací, že vrchní soud své rozhodnutí v části, v níž potvrdil zamítavý výrok městského soudu, nezaložil na závěru o nesplnění prevenční povinnosti stěžovatelkou, nýbrž rozhodnutí odůvodnil nedostatkem příčinné souvislosti mezi předběžným opatřením a škodou. Z tohoto důvodu nezaložila přípustnost stěžovatelčina dovolání jí vymezená otázka vzájemného vztahu odpovědnosti za škodu vzniklou předběžným opatřením a obecné prevenční povinnosti. Zpochybňovala-li stěžovatelka zjištěnou dobu šesti měsíců jako dobu nutnou pro uvedení výrobků na trh pod jiným označením, pak jde o polemiku se skutkovými závěry, která přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Přípustnost dovolání vedlejší účastnice shledal Nejvyšší soud pro posouzení dosud neřešené otázky týkající se podmínek vzniku odpovědnosti navrhovatele předběžného opatření podle §77a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.), za škodu či jinou újmu vzniklou v důsledku nařízení jím navrženého předběžného opatření za situace, kdy předběžné opatření zaniklo tím, že návrhu ve věci samé nebylo vyhověno, avšak rozhodnutí ve věci samé bylo následně v řízení o mimořádném opravném prostředku zrušeno. Protože Nejvyšší soud shledal, že dovolání vedlejší účastnice je v tomto rozsahu i důvodné, rozhodl o kasaci příslušných výroků rozsudku vrchního soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v závěru obecných soudů, podle něhož měla na nařízené předběžné opatření reagovat uvedením svého výrobku na trh pod jiným označením. Považuje za absurdní, aby přes konečný úspěch ve sporu ve věci, kde bylo vydáno předběžné opatření, nebyla plně odškodněna za celou dobu, co měla respektovat předběžné opatření. Úprava náhrady škody způsobené předběžným opatřením musí podle ní vyvažovat oslabenou pozici strany, jíž byla předběžným opatřením uložena povinnost, a která nakonec byla ve věci samé úspěšná. Vymezení příčinné souvislosti či plnění prevenční povinnosti, jak ji popsal vrchní soud, nemá při použití §77a o. s. ř. místo, neboť by tím byla modifikována objektivní odpovědnost za nařízené předběžné opatření. Obecný požadavek soudní praxe, aby nebyly uplatňovány z titulu ušlého zisku časově neomezené nároky na náhradu škody, je podle stěžovatelky zachován úpravou zániku předběžného opatření v §77 o. s. ř.
6. Za rozporné s právem podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny) stěžovatelka považuje, že by měla jako žalovaná v původním sporu opouštět své původní rozhodnutí o způsobu podnikání (označování výrobku). V rozhodnutí obecných soudů pak postrádá odůvodnění zásahu do práva podnikat. Je současně přesvědčena, že ve svém dovolání zpochybňovala veškeré závěry obecných soudů, na nichž byla založena ta část jejich rozhodnutí, která vedla k zamítnutí žaloby. Nejvyšší soud na danou část její argumentace reagoval závěrem, že zpochybňovaná doba šesti měsíců je skutkovým zjištěním. S tím stěžovatelka nesouhlasí a namítá, že její dovolání Nejvyšší soud neposoudil po obsahové stránce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
8. Vhodné je zmínit, že část původního sporu před obecnými soudy byla napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu skončena (to se týká zamítnutí stěžovatelčina požadavku na část ušlého zisku ve výši 2 282 105 Kč), což neplatí o zbylé části sporu (tj. sporu o 427 895 Kč jakožto zbylé části žalobního požadavku) společně s náklady řízení před obecnými soudy, protože soudní řízení týkající se této zbylé části pokračuje v důsledku kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu. Předmětem řízení před Ústavním soudem jsou pouze ty části rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu, které se týkají částečného zamítnutí žaloby. Ústavní stížností je tudíž napaden rozsudek vrchního soudu v části, v níž potvrdil zamítnutí žaloby v částce 2 282 105 Kč, a I. výrok rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, které směřovalo proti rozsudku vrchního soudu jen v rozsahu, v němž potvrdil zamítavý výrok rozsudku městského soudu. V rozsahu, v němž ústavní stížnost napadá rozhodnutí obecných soudů, byl spor před obecnými soudy ukončen a stěžovatelka nemá další zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V tomto rozsahu, v němž jsou rozhodnutí napadena, byly splněny předpoklady řízení před Ústavním soudem.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky.
10. Stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejší účastnici náhrady ušlého zisku za období od 7. 12. 2011 do 16. 2. 2015, po které nemohla pro předběžné opatření nařízené k návrhu vedlejší účastnice užívat označení Zlatý hajný Metelka při vyrábění, uvádění na trh a při propagaci alkoholických nápojů, a to podle §77a odst. 1 věty první o. s. ř., který stanoví, že zaniklo-li nebo bylo-li zrušeno nařízené předběžné opatření z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, je navrhovatel povinen nahradit škodu a jinou újmu každému, komu předběžným opatřením vznikla.
11. Vrchní soud v napadeném rozsudku objasnil, že předběžné opatření stěžovatelce nebránilo v tom, aby na trh uvedla svou lihovinu, bránilo jí pouze v užití označení Zlatý hajný Metelka. Pod jiným označením mohla lihoviny nabízet a distribuovat i za účinnosti předběžného opatření. V přijetí tohoto závěru Ústavní soud nespatřuje žádné porušení základních práv či svobod stěžovatelky, neboť vrchní soud nijak nevybočil z logického výkladu dopadů předběžného opatření. I po dobu trvání předběžného opatření mohla stěžovatelka dosahovat zisku z prodeje své lihoviny, lihovina by musela být jen jinak označená. Vrchní soud zohlednil dobu šesti měsíců, kterou si podle jeho zjištění vycházejícího ze znaleckého posudku vyžádalo zavedení náhradního označení. Objasnil, že pouze po dobu šesti měsíců v důsledku předběžného opatření stěžovatelka čelila faktickému omezení v nabízení a distribuci své lihoviny, které spočívalo v potřebě určitého času pro přípravu náhradního označení. Ústavní soud dospěl k závěru, že vrchní soud podrobně a přesvědčivě rozebral, v jakém rozsahu předběžné opatření bránilo v dosažení zisku.
12. Obecně lze dodat, že příprava náhradního označení s sebou může přinést dodatečné náklady spojené zejména s vytvořením a zavedením náhradního označení do výrobního procesu a s dodatečnými marketingovými a propagačními náklady pro nové označení. Náhrada těchto dodatečných nákladů, které by vystupovaly v podobě skutečné škody, není, při splnění podmínky příčinné souvislosti s předběžným opatřením, vyloučena z náhrady škody podle §77 odst. 1 o. s. ř. To platí i pro případné náklady spojené s návratem k původnímu označení po zániku předběžného opatření (v případě, že by ve věci samé protistrana neuspěla s požadavkem na zdržení se užívání takového označení), případně pro zbytečně vynaložené náklady na tvorbu či propagaci původního označení v situaci, kdy by v důsledku předběžného opatření nebylo využito. Za splnění podmínek v §77a odst. 1 o. s. ř. tak může osoba povinná z předběžného opatření dosáhnout náhrady veškeré skutečné škody, která by jí vznikla dodržením limitací, které předběžné opatření přineslo. V posuzované věci se spor vedl o ušlý zisk, skutečné škodě se tak není třeba věnovat nad rámec poznámky, že při prodeji lihoviny pod jiným označením, jemuž předběžné opatření nijak nebránilo, by bylo možno požadovat veškeré dodatečné náklady spadající pod pojem škody a jiné újmy.
13. Stěžovatelka namítá, že se v napadených rozhodnutích žádný ze soudů nezabýval přiměřeností zásahu do jejího práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), přičemž za nepřiměřené považuje omezení rozsahu náhrady ušlého zisku jen do okamžiku, kdy bylo možno přejít na jiný způsob provozování podnikání. Ústavní soud konstatuje, že v rozhodnutí vrchního soudu je možno nalézt úvahy o adekvátnosti výše určeného ušlého zisku v porovnání s dopady předběžného opatření, jemuž stěžovatelka čelila. Jak bylo již zmíněno, předběžné opatření stěžovatelce nebránilo v prodeji lihoviny, stěžovatelka byla jen omezena v užití konkrétního označení. Bylo-li by stěžovatelce předběžným opatřením zamezeno dosáhnout zisku (tj. nemohla-li by svou lihovinu vůbec nabízet a distribuovat), pak by za splnění všech zákonných podmínek byl dán nárok na náhradu ušlého zisku po celou dobu trvání předběžného opatření. Takto zásadnímu omezení však stěžovatelka nečelila. Předběžné opatření pro ni znamenalo toliko dílčí, byť citelné, omezení při nabízení a distribuci její lihoviny. Neústavnost nelze spatřovat v tom, že za ušlý zisk nebyla stěžovatelka odškodněna v rozsahu, který přesahoval dostatečně přímé a nevyhnutelné důsledky posuzovaného předběžného opatření tak, aby bylo mezi ušlým ziskem a předběžným opatřením možno spatřovat příčinnou souvislost.
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zmiňuje, že v původním řízení, v němž bylo nařízeno předběžné opatření, byly rozsudky městského soudu a vrchního soudu ve věci samé (jimi byla zprvu zamítnuta žaloba, aby se stěžovatelka zdržela označení Zlatý hajný Metelka) zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017 č. j. 23 Cdo 2159/2015-355. V dalším řízení před městským soudem, kam se věc v důsledku kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu vrátila, byla vzata zpět žaloba směřující proti stěžovatelce. Při rozhodování o nákladech řízení, které bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno, pak městský soud a po něm v odvolacím řízení i vrchní soud dospěly k závěru, že se stěžovatelka nezdržela užívání sporného označení dobrovolně, neboť tak učinila pod tlakem předběžného opatření, což soudy vztáhly i na skutečnost, že se po pominutí účinků předběžného opatření již k původnímu označení nevrátila. Vedlejší účastnice podala proti rozhodnutí o nákladech takto zastaveného řízení ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením ze dne 8. 11. 2018 sp. zn. I. ÚS 3528/18. Zde Ústavní soud zmínil: "Jestliže se po zániku předběžného opatření žalovaná [tj. stěžovatelka ve věci sp. zn. IV. ÚS 3145/20; poznámka Ústavního soudu] nevrátila k napadenému grafickému označení, nelze hovořit o dobrovolném uspokojení nároků stěžovatelky. Takový postoj žalované je pochopitelný již proto, že navzdory zániku předběžného opatření nebylo v té době o žalobě ještě definitivně rozhodnuto (stěžovatelka [tj. vedlejší účastnice ve věci sp. zn. IV. ÚS 3145/20] podala dovolání, v jehož důsledku byla navíc zamítavá rozhodnutí soudů zrušena). Rovněž nezanedbatelná doba trvání předběžného opatření se nutně odrazila na ustálenosti předběžným opatřením vynucené změny grafického označení a jeho vstoupení do širšího povědomí cílové skupiny veřejnosti." S tímto náhledem podle stěžovatelky není v souladu rozhodnutí soudů v posuzované věci, kde se pojednává o tom, že stěžovatelka mohla po šesti měsících lihovinu nabízet a distribuovat pod jiným označením.
15. Ústavní soud zdůrazňuje nutnost rozlišovat jednak mezi hodnocením, že zdržení se užití označení nebylo v posuzované věci dobrovolné (resp. že nebylo ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř. důvodem ke zpětvzetí zápůrčí žaloby), neboť bylo vynuceno předběžným opatřením, a jednak mezi posouzením, v jaké výši náleží náhrada škody způsobená předběžným opatřením. Ústavní soud nezpochybňuje, že užití náhradního označení nebylo možno u stěžovatelky označit za dobrovolné. To však stále neznamená, že by i s odlišným označením, jehož užití si vyžádala reakce na předběžné opatření, nebylo možno dosáhnout zisku z prodeje lihoviny. Přitom právě možnost dosáhnout zisku, resp. rozsahu, v jakém tomu předběžné opatření bránilo, byla pro posuzovanou věc rozhodná. Samotný prodej lihoviny předběžné opatření nezakazovalo a vrchní soud srozumitelně popsal, že existoval způsob, jak i při dodržení omezení z předběžného opatření bylo možné dosáhnout zisk. Dodatečné náklady na dodržení těchto omezení (kam patří i náklady na změnu označení) se při splnění dalších zákonných požadavků nahrazují jako skutečná škoda, jak bylo výše uvedeno (bod 12.). Okolnost, že nebýt předběžného opatření by nebylo třeba měnit označení, tak má protějšek v možnosti při splnění zákonných požadavků v §77a odst. 1 o. s. ř. nárokovat náhradu skutečné škody, jež vznikla v důsledku upravení procesu nabízení či distribuce tak, aby vyhovoval předběžnému opatření. Logiku tudíž má závěr vrchního soudu, že po šesti měsících (doba nezbytná pro uvedení náhradního označení) nebyl vztah mezi požadovaným ušlým ziskem a předběžným opatřením natolik těsný, aby jej bylo možno označit za příčinnou souvislost. V popsaném závěru vrchního soudu Ústavní soud nespatřuje porušení stěžovatelčiných základních práv či svobod.
16. K další stěžovatelčině námitce Ústavní soud poznamenává, že neshledal neústavnost v úvaze Nejvyššího soudu, podle níž jde o skutkové zjištění při hodnocení, jaká doba byla nutná k uvedení výrobků na trh pod jiným označením, tudíž stěžovatelkou vymezená otázka nemohla založit přípustnost jejího dovolání.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu