ECLI:CZ:US:2020:4.US.3157.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3157/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti JARIDES Group, s. r. o., sídlem Lannova 2061/8, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem, sídlem Otýlie Beníškové 1664/14, Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2020 sp. zn. 61 To 656/2020 a usnesení Generálního ředitelství cel ze dne 16. září 2020 č. j. GŘC-1795-301/TČ-2019-835330, za účasti Městského soudu v Praze a Generálního ředitelství cel, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a že byl porušen princip vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že od listopadu roku 2019 probíhají úkony policejního orgánu Generální ředitelství cel, Odbor pátrání Hradec Králové (dále jen "policejní orgán"), k objasnění a prověření skutečností nasvědčujících tomu, že mohl být spáchán zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Této trestné činnosti se přitom měly dopustit daňové subjekty specifikované v rozhodnutí policejního orgánu. Z výnosu trestné činnosti měla profitovat zejména konkrétní podezřelá osoba, a to tak, že kromě stěžovatelky ovládala všechny uvedené daňové subjekty prostřednictvím dispozičních oprávnění k bankovním účtům. Při prověřování trestné činnosti policejní orgán napadeným usnesením rozhodl, že podle §79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), mimo jiné zajistil jako náhradní hodnotu finanční prostředky na bankovních účtech stěžovatelky. Policejní orgán - stručně řečeno - uzavřel, že stěžovatelka uvedeným daňovým subjektům vystavovala doklady mimo jiné na neexistující poradenské a jiné služby a na základě takto vykázaných fiktivně přijatých zdanitelných plnění uvedené daňové subjekty účelově snižovaly svoji daňovou povinnost, neboť tímto způsobem neoprávněně uplatňovaly nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty.
3. Stěžovatelčina stížnost podaná podle §141 a násl. trestního řádu proti rozhodnutí policejního orgánu byla napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") zamítnuta. Podle městského soudu se výnos získaný krácením daně z přidané hodnoty nepodařilo zajistit, přičemž z vyhodnocení výpisů z bankovních účtů zkoumaných policejním orgánem se lze domnívat, že takto získané finanční prostředky sloužily soukromým potřebám jednotlivých fyzických osob z řad prověřovaných pachatelů vystupujících za daňové subjekty. Škoda předběžně vyčíslená společným jednáním všech pachatelů dosahuje částku 35 647 219 Kč. Po získání dalších důkazů bude moci být podle městského soudu rozhodnuto o právní kvalifikaci případné trestné činnosti stěžovatelky, a to i v návaznosti na výši škody, ke které svým jednáním měla přispět.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka především namítá, že nebyly naplněny zákonné důvody pro zajištění jejích bankovních účtů, neboť nebyly zjištěny konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že na postižených bankovních účtech byly peněžní prostředky pocházející z výnosů z trestné činnosti [v tomto směru stěžovatelka odkazuje na nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609)]. Městský soud se touto námitkou stěžovatelky v napadeném usnesení nezabýval. V napadených rozhodnutích rovněž není individualizována výše škody, kterou měla stěžovatelka způsobit, a není specifikováno, v jakém smyslu měly být stěžovatelkou vystavené doklady nebo jí poskytované služby fiktivní (v tomto bodě jsou napadená rozhodnutí podle stěžovatelky nekonkrétní). V trestním spise je podle stěžovatelky doložena řada dokumentů, z nichž plyne, že stěžovatelka shora zmiňovaným daňovým subjektům - byť některým údajně jen zprostředkovaně - účetní, poradenské, personalistické a jiné služby skutečně poskytovala, za to obdržela odměnu, kterou řádně zdanila. Navíc z tiskových zpráv Celní správy České republiky k vyšetřovanému případu stěžovatelka dovozuje, že u zmíněných daňových subjektů, které jsou podezřívány z krácení daně, byl zajištěn majetek v takovém rozsahu, že zajištění hotovosti na jejích účtech je nedůvodné, nepřiměřené a odporuje z důvodu širšího vnímání principu presumpce neviny nálezu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Své pravomoci vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k ochraně ústavnosti, tj. k rozhodování o tom, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí. Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
7. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle §79a a násl. trestního řádu z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud [srov. nález ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14 (N 87/79 SbNU 121)] ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je záležitostí příslušných orgánů veřejné moci a při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (obdobně viz usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Kromě toho, i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí (tedy i zajištění nástrojů trestné činnosti a výnosů z trestné činnosti a náhradní hodnoty), je v prvé řadě posuzována orgány činnými v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohla být zjednána náprava již v jejich soustavě. Tento přístup se projevuje také ve stěžovatelčině možnosti žádat o zrušení zajištění, a to i opakovaně.
8. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality (jako je tomu i v nyní posuzovaném případě), jehož podstatou je nikoliv odnětí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je vedle náležitého zjištění trestných činů a spravedlivého potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování hodnoty náhradní) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí, neboť na počátku trestního řízení je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoli jistoty o budoucích následcích, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, může být dalším šetřením vyvrácen.
9. Uvedené závěry plynoucí i z odkazovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 1396/07 stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně nereflektuje. V napadených rozhodnutích je při přiměřeném stupni pravděpodobnosti popsán vztah zmíněných daňových subjektů a stěžovatelky, z něhož lze i podle Ústavního soudu v dané fázi trestního řízení dovodit, že finanční prostředky na účtech stěžovatelky mohou mít souvislost s popsanou trestnou činností. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že v napadených rozhodnutích není vůči ní specifikován rozsah škody, kterou měla svým podílem trestné činnosti způsobit, městský soud v odůvodnění svého usnesení otevřeně uvádí, že tento aspekt bude teprve zjištěn. Absence tohoto údaje však nemá podle Ústavního soudu relevanci ústavněprávní povahy, která by mohla vést ke zrušení napadených rozhodnutí, a to z důvodu, že zajištění prostředků stěžovatelky prozatím netrvá nepřiměřenou dobu (což v ústavní stížnosti stěžovatelka ani netvrdí) a stěžovatelka nezmiňuje zdali - popřípadě s jakým výsledkem - požádala o povolení neodkladných úkonů podle §79g odst. 2 trestního řádu. Právě v tomto smyslu v souvislosti se zajištěním Ústavní soud zmiňuje šířeji vnímaný princip presumpce neviny (srov. k tomu například odst. 19 nálezu sp. zn. I. ÚS 3502/13), tedy nikoliv izolovaně, jak provedla stěžovatelka pro účely své stížnostní argumentace.
10. Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že by v napadených rozhodnutích - opět vztaženo k dané fázi řízení - nebyl dostatečně specifikován způsob, jakým k uplatňování neoprávněného odpočtu docházelo (srov. k tomu policejním orgánem uváděné nedostatky v oddílech B3 kontrolního hlášení k dani z přidané hodnoty, kdy některé podklady byly daňovými subjekty uplatňovány opakovaně atp.). Toto zjištění nevylučuje, že by stěžovatelka uvedeným daňovým subjektům neposkytovala žádné služby, ani neznamená, že by všechna plnění uplatňovaná v daňových podkladech byla fiktivní.
11. Stěžovatelčina námitka, že zajištění jejích bankovních účtů je zbytečné (dokonce nepřiměřené), neboť daňovým subjektům byl majetek na náhradu za zkrácenou daň zajištěn již v dostatečném rozsahu, není důvodná. Jednak sama stěžovatelka v ústavní stížnosti k tomu uvádí, že v tomto rozsahu své argumentace vychází z tiskových zpráv Celní správy České republiky, což pro tento účel není relevantní zdroj, jednak ze samotného zajištění ještě nelze dovozovat, že takový majetek bude pro účely trestního řízení použit. Tvrzení stěžovatelky o dostatečném rozsahu zajištěného majetku je tak předčasné.
12. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu