ECLI:CZ:US:2020:4.US.3211.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3211/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Zuzany Dokoupilové, zastoupené Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou, sídlem Josefská 504/8, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. července 2020 č. j. 49 Co 127/2019-1379, 49 Co 128/2019, ve znění opravného usnesení ze dne 26. srpna 2020 č. j. 49 Co 127/2019-1384, 49 Co 128/2019, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a MUDr. Radoslava Hujňáka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") tvrdíc, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti i z listin k ní přiložených se podává, že Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 28. 2. 2014 č. j. 7 C 266/2012-360 zamítl stěžovatelčinu žalobu, kterou se domáhala určení výživného manželky, pro rozpor s dobrými mravy; tento rozsudek byl usnesením krajského soudu ze dne 11. 11. 2015 č. j. 49 Co 237/2014-518 zrušen, neboť krajský soud se neztotožnil se závěrem o rozporu s dobrými mravy. Okresní soud po doplnění dokazování rozhodl rozsudkem ze dne 23. prosince 2016 č. j. 7 C 266/2012-950, kterým žalobě částečně vyhověl; tento rozsudek byl rozsudkem krajského soudu ze dne 8. 8. 2018 č. j. 49 Co 159/2018-1066 částečně potvrzen, částečně změněn a částečně zrušen. Okresní soud poté rozhodoval o zbytku stěžovatelčina návrhu za období od 1. 10. 2015 do budoucna a rozsudkem ze dne 23. 3. 2019 č. j. 7 C 266/2012-1264, ve spojení s usnesením ze dne 24. 4. 2019 č. j. 7 C 266/2002-1268, uložil vedlejšímu účastníkovi (nyní už bývalému manželovi stěžovatelky) povinnost platit na výživu stěžovatelky částku 10 000 Kč měsíčně od 1. 10. 2015 do 6. 1. 2016 (I. výrok) a nedoplatek na výživném za toto období (II. výrok). Dále zavázal vedlejšího účastníka povinností platit na výživu stěžovatelky částku 15 000 Kč měsíčně, a to od 7. 1. 2016 do budoucna (III. výrok) a rozhodl o nedoplatku na výživném za období od 7. 1. 2016 do 31. 3. 2019 (IV. výrok). Výroky V. a VI. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Okresní soud vyšel z §697 odst. 1 věty první zákona č. 89/20102 Sb., občanský zákoník, podle níž mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost, jejíž rozsah se stanoví tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná, a protože po zhodnocení provedených důkazů zjistil, že manželé mají zásadně odlišnou hmotnou i kulturní úroveň, uložil vedlejšímu účastníkovi platit na výživu částky v I. a III. výroku.
3. K odvolání vedlejšího účastníka krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích o věci samé tak, že vedlejší účastník je povinen platit na výživu stěžovatelky od 1. 10. 2015 do 31. 3. 2017 částku 5 000 Kč měsíčně, ve zbytku žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. až V. výrok; III. a IV. výrok opravných usnesením opravil). V odůvodnění krajský soud zdůraznil, že oprávněnost stěžovatelčina požadavku je třeba posuzovat s ohledem na změny, k nimž v období, za které výživné požadovala, došlo v poměrech u obou účastníků (str. 7 a násl.). V tomto období vedlejší účastník ukončil pracovní poměr a byl mu přiznán starobní důchod, zatímco stěžovatelka nepracovala na plný úvazek, a manželství účastníků bylo rozvedeno. Kromě jiného krajský soud připomenul, že při posuzování hmotné a kulturní úrovně obou účastníků nelze zohledňovat majetek a úspory, které měl výživou povinný manžel před uzavřením manželství (str. 8).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadený rozsudek je nekonzistentní s předchozím rozhodnutím krajského soudu v téže věci, když krajský soud nesouhlasil se zamítnutím stěžovatelčiny žaloby okresním soudem pro rozpor s dobrými mravy. Krajský soud rovněž podle stěžovatelky nesprávně vyhodnotil její výdělkové a majetkové poměry a zejména vedlejšího účastníka, přecenil rozsah péče vedlejšího účastníka o nezletilého syna, který chodil do školy, a vedlejší účastník tak nebyl omezen ve svých pracovních aktivitách. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s tím, že krajský soud při zohlednění majetkových poměrů vedlejšího účastníka - pro účely stanovení výše vyživovací povinnosti ke stěžovatelce - nepřihlédl k majetku nabytému stěžovatelem před uzavřením manželství. Podle stěžovatelky rovněž nelze příspěvek na péči jejího otce považovat pro účely stanovení vyživovací povinnosti za její příjem. Stanovisko krajského soudu, podle kterého stěžovatelka mohla péči o otce zajistit jinak - nikoliv tedy jen osobní péčí - bylo pro stěžovatelku překvapivé. V tomto ohledu je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný. V závěru stěžovatelka upozorňuje, že krajský soud nevzal v úvahu její zdravotní stav.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Své pravomoci vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k ochraně ústavnosti, tj. k rozhodování o tom, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí. Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
7. Z obsahu napadeného rozsudku se podává, že tento rozsudek není rozporný s předchozím právním názorem krajského soudu v dané věci, neboť žalobu stěžovatelky obecné soudy již nepovažují za nesouladnou s dobrými mravy. Žalobě bylo vyhověno jen částečně z jiných důvodů, přitom krajský soud se v předchozích fázích řízení nevyjadřoval ke konkrétní výši výživného pro hodnocené období. Napadený rozsudek není rozporný ani s právním názorem krajského soudu ve druhém jeho rozhodnutí, v němž se závěr o rozdílné hmotné a kulturní úrovně obou účastníků vztahuje k předchozímu období. Nedůvodná je i stěžovatelčina námitka o zohlednění péče o nezletilého syna, protože krajský soud tuto péči nepovažoval za překážku, která by vedlejšímu účastníkovi bránila v pracovních aktivitách. V odůvodnění napadeného rozsudku je uvedeno, že v době, kdy měl vedlejší účastník syna ve své péči, zajišťoval jeho potřeby převážně sám (str. 8 dole), avšak stěžovatelka se k tomuto závěru v ústavní stížnosti konkrétněji nevyjadřuje. Krajský soud rovněž v napadeném rozsudku vysvětlil, proč při stanovení rozsahu vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka ke stěžovatelce nebral v úvahu majetek, který vedlejší účastník nabyl před uzavřením manželství se stěžovatelkou - stručně řečeno tak učinil proto, že stěžovatelka se na pořízení tohoto majetku nikterak nepodílela - a stěžovatelka opět na tento závěr krajského soudu v ústavní stížnosti věcně podrobnou argumentací nereaguje.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uznává, že doba, po níž pečuje o svého otce, se jí započítává do náhradní doby důchodového pojištění. Nevysvětluje ovšem, proč by příspěvek na péči pro závislost jejího otce na dopomoci v úkonech běžného života nemohl být pro účely posouzení majetkových poměrů hodnocen jako její příjem. Její argumentace o tom, že si lépe placenou práci nemohla dovolit právě pro péči o svého otce, není případná, neboť stěžovatelka vedle této péče je aktivní i při podnikání své matky (pozn. v této souvislosti odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozsudku na str. 8 nahoře). Uvádí-li pak stěžovatelka v ústavní stížnosti, že zmínka krajského soudu o možných jiných podobách péče o jejího otce byla pro ni překvapivou, pak v ústavní stížnosti nevysvětluje, proč by neměla být možná (konstatování, že odůvodnění krajského soudu je rozporné s dobrými mravy, není dostačující).
9. Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud dostatečně nezvážil její zdravotní obtíže, které ji limitují ve zlepšení jejích majetkových poměrů, pak v ústavní stížnosti neuvádí žádná zásadnější zdravotní omezení, pro něž by nemohla pracovat u jiného zaměstnavatele.
10. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozsudkem byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu