ECLI:CZ:US:2020:4.US.3226.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3226/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ally Kinash, zastoupené Mgr. Annou Podanou, advokátkou, sídlem Široká 36/5, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2020 č. j. 33 Cdo 4167/2018-534 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2018 č. j. 18 Co 145/2018-497, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Europets partners, s. r. o., sídlem Dienzenhoferovy sady 1102/1, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a právo na soudní ochranu podle čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") proti vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 462 000 Kč představující plnění ze zrušené smlouvy o díle. Provedeným dokazováním obvodní soud zjistil, že účastnice řízení mezi sebou uzavřely smlouvu o díle, jejímž předmětem bylo dodání kuchyňské linky na míru. V průběhu provádění díla stěžovatelka zjistila dodání jiné kvality kuchyňské linky (kuchyňská linka měla matnou namísto stěžovatelkou požadované lesklé povrchové úpravy), a proto byla u nedokončeného díla svolána schůzka smluvních stran. Vedlejší účastnice na místě samém uznala chybnou úpravu povrchu kuchyňské linky, ostatní vytýkané vady díla odmítla uznat, a to i proto, že kuchyňská linka ještě nebyla úplně zhotovena. Za této situace stěžovatelka odstoupila od smlouvy o díle. Obvodní soud uzavřel, že vedlejší účastnice odmítla odstranit všechny stěžovatelkou vytýkané vady v přiměřené lhůtě a stěžovatelka platně od smlouvy odstoupila, tudíž strany si měly vrátit poskytnutá plnění, a protože vedlejší účastnice svoji povinnost nesplnila, shledal obvodní soud žalobu důvodnou a rozsudkem ze dne 8. 12. 2017 č. j. 9 C 382/2014-434, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 4. 2018 č. j. 9 C 382/2014-471, uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 462 000 Kč s úrokem z prodlení (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání (pozn. proti II. výroku podala odvolání i stěžovatelka), které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shledal důvodným, proto napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovatelčinu žalobu zamítl (I. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. a III. výrok). Na rozdíl od obvodního soudu dospěl k závěru, že stěžovatelka vedlejší účastnici neposkytla žádnou lhůtu k nápravě vytýkaných vad a tak nesplnila požadavky stanovené v §2593 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a od smlouvy odstoupila neplatně. Nadto městský soud dodal, že od počátku byla stěžovatelka seznámena a srozuměna se skutečností, že zhotovovaná kuchyňská linka je tvořena dodávkou dílů z Itálie a vzhledem ke sjednaným lhůtám (14 týdnů na zhotovení díla, 12 týdnů na odstranění drobných vad díla) je zřejmé, že vedlejší účastnicí navrhovaný termín 6 týdnů k odstranění vady povrchové úpravy kuchyňské linky byl přiměřený, a to i se zohledněním následné nezbytné montáže. Vzhledem k neplatnému odstoupení od smlouvy trvá smluvní poměr i nadále a stěžovatelka nemůže mít právo na vrácení již poskytnutého peněžitého plnění.
4. Stěžovatelčino dovolání napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, shledav, že stěžovatelka v dovolání nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala jeho přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti - po rekapitulaci průběhu řízení - tvrdí, že k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) došlo tím, že krajský soud (správně má být "městský soud") rozhodl na základě odchylného hodnocení důkazů provedeného obvodním soudem, a že rozhodnutí je překvapivé a nese zjevné znaky libovůle. Větší část textu ústavní stížnosti stěžovatelka věnuje podrobnému popisu vad kuchyňské linky a městskému soudu v této souvislosti vytýká, že nesprávně hodnotil důkazy, když v odvolacím řízení provedl znovu jen některé, na rozdíl od podrobného dokazování provedeného obvodním soudem. Podle stěžovatelky je lhůta, kterou by si vyžádala oprava kuchyňské linky a kterou požadovala vedlejší účastnice, zjevně nepřiměřená. Stěžovatelka dále namítá, že městský soud se nevěnoval - na rozdíl od obvodního soudu - znaleckým posudkům k povaze jednotlivých vad, které vytýkala a proto jde o tzv. opomenuté důkazy.
6. Dále v ústavní stížnosti (bod 6.) stěžovatelka uvedla, že se ztotožňuje se závěry právní teorie, že bylo-li dovolání odmítnuto jako nepřípustné z důvodu závisejícího na uvážení dovolacího soudu, není nutné spolu s ústavní stížností proti předchozímu rozhodnutí napadat i ono rozhodnutí o odmítnutí dovolání (s odkazem na blíže nespecifikovaný komentář k §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Z procesní opatrnosti však napadá i usnesení Nejvyššího soudu s tím, že i on porušil její ústavně zaručená základní práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Své pravomoci vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k ochraně ústavnosti, tj. k rozhodování o tom, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí. Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že k žádnému z relevantních pochybení (bod 8.) ve stěžovatelčině věci nedošlo.
10. Stěžovatelčina ústavní stížnost neobsahuje žádnou podrobnou a hlubší ústavněprávní argumentaci a povětšině se míjí se závěry, k nimž dospěl městský soud, a na jejichž základě odvoláním napadený rozsudek obvodního soudu změnil a žalobu zamítl. Z výše formulovaných zjištění v narativní části odůvodnění je patrné, že pro městský soud nebyl podstatný estetický ani funkčně-technický charakter jednotlivých stěžovatelkou tvrzených vad kuchyňské linky, ale skutečnost, že stěžovatelka vedlejší účastnici nestanovila žádný časový prostor k nápravě důvodně vytýkané vady (srov. bod 23. odůvodnění rozsudku městského soudu). Tento aspekt stěžovatelka ve své stížnostní argumentaci zohledňuje jen potud, že vedlejší účastnicí požadovaná lhůta šesti týdnů k odstranění vad by nebyla přiměřená. Přiměřenosti vedlejší účastnicí požadované lhůty se městský soud v odůvodnění rozsudku věnoval a dovodil, že vzhledem k tam popsaným výrobně-technickým postupům vedlejší účastnice, které byly stěžovatelce známy, a byla s nimi srozuměna, když sjednaným dílem je zhotovení individuálně objednané kuchyňské linky vyrobené v Itálii, která je následně v České republice vedlejší účastnicí montována, je navrhovaná lhůta k odstranění vady přiměřená. Stěžovatelka přitom přesvědčivou oponentní argumentaci k tomuto východisku městského soudu v ústavní stížnosti nenabízí. Naopak - jak již bylo naznačeno - stěžovatelka se v ústavní stížnosti věnuje charakteru jednotlivých jí tvrzených vad, když přitom odkazuje na dva znalecké posudky provedené v řízení před obvodním soudem. Tyto znalecké posudky však nebyly pro závěr městského soudu o neplatnosti odstoupení stěžovatelky od smlouvy o díle právně významné. K tvrzení stěžovatelky, že právní hodnocení věci provedené městským soudem, vedoucí k zamítnutí její žaloby, bylo pro ni překvapivé, Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka nevyužila prostor daný jí ústavní stížností, aby hodnocení městského soudu relevantním způsobem zpochybnila.
11. Napadá-li stěžovatelka, byť z procesní opatrnosti usnesení Nejvyššího soudu, bylo třeba, aby v ústavní stížnosti brojila proti závěru, že v dovolání nevymezila otázku zakládající jeho přípustnost. Ústavní stížnost žádnou takovou argumentaci neobsahuje.
12. Ústavní soud z výše uvedených důvodů neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, její věc nemá unijně právní rozměr, proto ani namítané porušení čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie nemá opodstatnění, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu