ECLI:CZ:US:2020:4.US.3239.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3239/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele B. R., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 1162/2019-633 ze dne 25. 6. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 28/2016-560 ze dne 19. 6. 2018, ve znění opravných usnesení č. j. 70 Co 28/2019-565 ze dne 3. 7. 2018 a č. j. 70 Co 28/2019-579 ze dne 6. 8. 2018, a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 5196/2016-502 ze dne 22. 1. 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a dále J. Š., zastoupené JUDr. Jaroslavem Šichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karmelitská 379/18, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před obecnými soudy
1. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 7 C 44/2009, žalován právním předchůdcem vedlejší účastnice a J. F. (dále jen "druhá žalobkyně") o určení dědického práva - neplatnosti závěti zůstavitelky V. P., zemřelé dne 4. 4. 2007, a prohlášení, že stěžovatel není dědicem zůstavitelky. Bezdětná zůstavitelka byla manželkou právního předchůdce (dědečka) vedlejší účastnice a sestřenicí druhé žalobkyně; stěžovatel se v řízení prezentoval jako blízký rodinný přítel ("adoptivní" syn) zůstavitelky.
2. Nalézací soud rozsudkem č. j. 7 C 44/2009-284 ze dne 17. 6. 2015 žalobu v části požadující určení neplatnosti závěti zamítl a zároveň určil, že stěžovatel není dědicem zůstavitelky. Po rozsáhlém dokazování (zejména znaleckými posudky z oborů písmoznalectví, psychiatrie a psychologie) dospěl soud k závěru o neplatnosti předmětné závěti, na jejímž určení však žalobci neměli právní zájem, neboť šlo z hlediska předmětu řízení toliko o předběžnou otázku.
3. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") uvedený rozsudek změnil rozsudkem č. j. 70 Co 28/2016-422 ze dne 10. 3. 2016 tak, že žalobu zamítl v celém rozsahu. Podle jeho soudu nebylo na základě provedeného dokazování možné učinit jednoznačný skutkový závěr o jednání zůstavitelky v duševní poruše, které by závěť činilo neplatnou. Odvolací soud se neztotožnil s posouzením nalézacího soudu, založeným na pouhé pravděpodobnosti a okolnostech nasvědčujících jím učiněnému závěru; neplatnost právního úkonu (terminologií občanského zákoníku z roku 1964) ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. podle odvolacího soudu vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout.
4. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") napadeným rozsudkem právě rekapitulovaný rozsudek odvolacího soudu k dovolání právního předchůdce vedlejší účastnice zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Vyšel z prokázaných skutkových zjištění, že zůstavitelka trpěla duševní poruchou a její rozpoznávací schopnosti byly "podstatně snížené", nikoli však "zcela vymizelé", a jako významnou pro řešení věci označil jím dosud neřešenou právní otázku, zda k závěru o neplatnosti právního úkonu (závěti) učiněného v duševní poruše ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. postačí, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti zůstavitele byly podstatně sníženy, nebo zda musejí být zcela vymizelé. Dospěl přitom k závěru, že pro vyslovení neplatnosti právního úkonu pro jednání v duševní poruše postačí, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti byly podstatně sníženy, nemusejí být zcela vymizelé. Odvolací soud měl podle Nejvyššího soudu na základě všech okolností případu a provedeného dokazování uzavřít, že posuzovaná závěť není platná podle §38 odst. 2 obč. zák.
5. Napadeným rozsudkem, ve znění opravných usnesení, odvolací soud rozhodoval ve věci podruhé - rozsudek nalézacího soudu v meritu potvrdil, změnil pouze výroky o náhradě nákladů řízení. V souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu přehodnotil svůj původní náhled a potvrdil závěr nalézacího soudu o absolutní neplatnosti zkoumané závěti - vzhledem k tomu, že bylo prokázáno významné snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností zůstavitelky ke dni sepsání závěti, která nebyla s to způsobit zamýšlené právní důsledky a učinit jedním z dědiců pozůstalosti stěžovatele.
6. Dovolání stěžovatele proti napadenému rozsudku odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem napadeným usnesením odmítnuto pro nepřípustnost, neboť závěr odvolacího soudu o neplatnosti závěti je v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, vysloveným v jeho dřívějším rozhodnutí, vydaném v témže řízení; na jeho odůvodnění Nejvyšší soud v podrobnostech odkázal. Námitky stěžovatele proti hodnocení důkazů a zjištěnému skutkovému stavu odmítl jako nezpůsobilý dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
II. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v důsledku též porušení ochrany vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
8. Předně stěžovatel vytýká nalézacímu soudu, že nehodnotil provedené důkazy (znalecké posudky) odpovídajícím způsobem, a spatřuje extrémní rozpor mezi skutkovými závěry nalézacího soudu a zdravotnickou dokumentací zachycující zdravotní stav zůstavitelky. Vypracované znalecké posudky trpí podle stěžovatele vadami; stupeň demence zůstavitelky a její nezpůsobilost právně jednat v rozhodný den nebyly v řízení prokázány. Dále stěžovatel nalézacímu soudu vytýká, že přes jeho opakované návrhy nevyslechl znalce MUDr. Hynka a PhDr. Pavláta.
9. Dovolací soud podle stěžovatele překročil svou pravomoc svěřenou mu občanským soudním řádem, posoudil-li dovolání právního předchůdce vedlejší účastnice jako přípustné. Dále se stěžovatel neztotožňuje s názorem dovolacího soudu o nepřípustné novotě doplněním dokazování o dodatek k posudku výše zmíněných znalců v prvním odvolacím řízení, neboť provedení tohoto důkazu navrhoval před nalézacím soudem jak ústně do protokolu, tak i v písemném vyjádření.
10. Odvolací soud v druhém odvolacím řízení, vázán závazným právním názorem dovolacího soudu, měl stěžovatele řádně poučit a vyzvat k novým tvrzením a důkazním návrhům. Po celou dobu řízení nebyla vypořádána námitka podjatosti znalce MUDr. Boháče, který konzultoval situaci s protistranou bez přítomnosti stěžovatele či jeho právního zástupce; jeho posudek stěžovatel od počátku zpochybňuje především.
11. Stěžovatel odkazuje na Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením (dále jen "Úmluva") a nález sp. zn. I. ÚS 173/13 ze dne 20. 8. 2014 (N 156/74 SbNU 333), jenž nastoluje důkazní standard pro vyslovení neplatnosti právního úkonu pro duševní poruchu jednající osoby. Úmluva i nález podle stěžovatele akcentují respekt k přirozené důstojnosti a osobní nezávislosti, zahrnující také svobodu volby a samostatnost, který obecné soudy svými rozhodnutími popřely.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); přípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona je pouze proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 1162/2019-633 a rozsudku soudu odvolacího č. j. 70 Co 28/2016-560, ve znění opravných usnesení č. j. 70 Co 28/2019-565 a č. j. 70 Co 28/2019-579.
13. V části směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 5196/2016-502 je ústavní stížnost v souladu se zásadou subsidiarity řízení o ní nepřípustná, neboť kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu řízení neskončilo a stěžovatel měl příležitost hájit svá práva (kterou i realizoval) v dalším průběhu řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí [usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)]; teprve jejich napadení ústavní stížností je proto přípustné.
IV. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatele
14. Ústavní soud připojil spis nalézacího soudu sp. zn. 7 C 44/2009 a vyžádal vyjádření účastníků řízení i obou potenciálních vedlejších účastnic; druhá žalobkyně Ústavnímu soudu prostřednictvím svého právního zástupce sdělila, že svá práva podle §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nehodlá v řízení uplatňovat.
15. Odvolací soud ve stručném vyjádření uvedl, že rozhodoval zcela v intencích závazného právního názoru Nejvyššího soudu, rozdílně od svého prvního rozhodnutí ve věci. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a sdělil, že posouzení ústavní stížnosti ponechává na úvaze Ústavního soudu.
16. Z vyjádření Nejvyššího soudu neplyne nic nového, stěžovatel podle něj v ústavní stížnosti opakuje argumenty obsažené již v dovolání.
17. Vedlejší účastnice rekapituluje průběh řízení a akcentuje enormní psychickou a emocionální zátěž, jež řízení, trvající již jedenáct let, jí a její rodině způsobuje. Právní nejistota ohledně vlastnických práv k pozůstalosti se neblaze podepisuje také na stavu nemovitých věcí, které v důsledku toho nelze rekonstruovat. Vedlejší účastnice se plně ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, vysloveným v kasačním rozsudku, a navrhuje ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, neboť stěžovatel pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů a staví tak Ústavní soud v rozporu s jeho kompetencemi do role další odvolací instance. K tvrzení stěžovatele, že v řízení nebyly vypořádány jeho procesní námitky a návrhy, odkazuje vedlejší účastnice na nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247), podle kterého není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy "nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná."
18. Stěžovatel v replice k podaným vyjádřením nad rámec dosud řečeného vyzdvihuje časové účinky změny judikatury a tvrdí (bez odkazu na konkrétní soudní rozhodnutí), že v době pořízení závěti byl přijímán vyšší důkazní standard co do hodnocení nezpůsobilosti jednající osoby učinit daný právní úkon, která musela být prokázána "s pravděpodobností blížící se jistotě". Žalobci v řízení podle stěžovatele neunesli důkazní břemeno a žaloba měla být jako nedůvodná zamítnuta; proto se také stěžovatel stále vrací k závěrům prvního rozsudku odvolacího soudu.
V. Posouzení Ústavního soudu
19. Ústavní soud se seznámil se zaslanými podáními i obsahem vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná; ústní jednání nekonal, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
20. Podstatou stěžovatelovy argumentace je nespokojenost s výsledkem řízení, které pro něj skončilo neúspěšně. Stěžovatel zpochybňuje zjištěný skutkový stav věci a předkládá opakovaně vlastní náhled na zdravotní stav zůstavitelky a s ním spojenou platnost předmětné závěti. Obecným soudům jsou vytýkány vady provedeného dokazování a následného hodnocení důkazů; stěžovatel zpochybňuje i správnost právního závěru obecných soudů o neplatnosti předmětné závěti. Ústavní soud se jeho námitkami zabýval, žádnou chybu (natož ústavněprávní relevance) však v postupu obecných soudů, který vyústil ve vydání napadených rozhodnutí, nezjistil.
21. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na vadu řízení spočívající v nevypořádání jeho návrhu na výslech znalců MUDr. Hynka a PhDr. Pavláta. Písemný posudek zmíněných znalců nechal vyhotovit sám stěžovatel a předložil jej k důkazu při jednání nalézacího soudu dne 6. 11. 2013, při němž byl čten (viz protokol z jednání č. l. 214-215). Jelikož se jeho závěry částečně rozcházely se závěry dříve provedeného důkazu znaleckým posudkem MUDr. Boháče (a jeho výslechem) co do míry schopnosti zůstavitelky ohodnotit rozsah vlastního majetku, účelně s ním naložit a zhodnotit následky závěti (zda byla pouze snížená, či zcela vymizelá), nechal nalézací soud vypracovat 3. lékařskou fakultou Univerzity Karlovy revizní znalecký posudek. Pověřený pracovník MUDr. Mohr, vyslechnutý nalézacím soudem při jednání dne 13. 5. 2015 (viz protokol z jednání č. l. 257-258), uvedl, že rozpoznávací schopnosti zůstavitelky byly sníženy podstatnou měrou, nelze však jednoznačně prokázat, že byly zcela vymizelé. Právě revizní posudek hodnotil nalézací soud jako rozhodný důkaz (z hlediska znaleckého zkoumání), neboť v něm byly vypořádány dosavadní závěry všech participujících znalců (MUDr. Boháč, MUDr. Hynek, PhDr. Pavlát); svůj závěr o skutkovém stavu však učinil i z jiných důkazů, zejména ze svědeckých výpovědí.
22. Na základě právě popsaného procesu dokazování a následného hodnocení důkazů ze strany nalézacího soudu nevyplývá potřeba jmenované znalce vyslechnout, přestože v obecné rovině platí, že nevyslechnutí znalce je s odkazem na zásadu ústnosti a přímosti zpravidla vadou dokazování. Tato zásada je projevem práva vyjádřit se k věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny a slouží k tomu, aby měl účastník řízení příležitost konfrontovat znalce, jehož závěry svědčí v neprospěch tohoto účastníka, a měl tak šanci zpochybnit jejich správnost [nález sp. zn. I. ÚS 2399/08 ze dne 25. 2. 2009 (N 37/52 SbNU 375), nález sp. zn. IV. ÚS 3058/13 ze dne 29. 1. 2014 (N 13/72 SbNU 183)]; nikoli naopak. Soud není povinen vyslýchat znalce, o jehož závěry svá skutková zjištění neopřel, přestože důkaz čtením písemného posudku byl proveden; zákon (§127 odst. 1, poslední věta, o. s. ř.) soudu umožňuje, aby se bez výslechu znalce obešel v odůvodněných případech - což je právě případ projednávané věci, jak vyplývá z obsahu procesního spisu. Nadto se revizní posudek se závěry stěžovatelem oslovených znalců v zásadě shoduje (viz předchozí odstavec) - není proto zřejmé, k jakým jiným skutkovým zjištěním by (podle přesvědčení stěžovatele) výslech znalců a doplnění jejich znaleckého posudku mohl vést. Údajně nevypořádanou námitkou podjatosti znalce MUDr. Boháče se Ústavní soud neměl důvod zabývat, neboť na jeho posudku závěr soudu o skutkovém stavu nestojí.
23. Skutkový stav byl v řízení zjištěn úplně a "vyčerpávajícím způsobem". Z právě uvedeného plyne, že byla správná i výtka Nejvyššího soudu, že odvolací soud v prvním odvolacím řízení prolomil koncentrační zásadu, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky (205a o. s. ř.), a doplněním dokazování se dopustil nepřípustných novot, byl-li nalézacím soudem skutkový stav zjištěn úplně a uceleně a zůstala-li spornou pouze právní otázka. Totéž uznal odvolací soud ve svém druhém, nyní napadeném rozsudku (bod 16) - z doplněného dokazování nezjistil žádné nové skutečnosti, pouze potvrdil správnost skutkových zjištění nalézacího soudu.
24. Spornou zůstala v řízení pouze právní otázka, jaká míra rozpoznávacích schopností postačuje pro neplatnost jednání osoby stižené duševní poruchou - Nejvyšší soud se jí zabýval meritorně, pečlivě a závazně vyložil, že zjištění podstatného snížení rozpoznávacích schopností je pro vyslovení neplatnosti takového právního jednání podle §38 odst. 2 obč. zák. dostačující. Svůj závěr odůvodnil řádně a přesvědčivě; Ústavní soud nemá důvod zasahovat do jeho rozhodovací činnosti. Se závěrem Nejvyššího soudu se nadto Ústavní soud zcela ztotožňuje a nespatřuje v něm - na rozdíl od stěžovatele - změnu judikatury, kterou nebylo možné předvídat. Nejvyšší soud při prvním projednávání věci věcně přezkoumal první rozsudek odvolacího soudu z toho důvodu, že nastolenou právní otázkou dosud neměl příležitost se zabývat. Nejde tedy o případ, kdy by rozhodná otázka byla ustálenou praxí řešena nějak, a novým rozhodnutím Nejvyššího soudu by nastal "obrat v judikatuře".
25. Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry stěžovatelem citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 173/13, právě naopak. Smyslem zde přijatých závěrů je především ochrana osob jednajících v duševní poruše, nikoli jejich smluvních protějšků či osob, v jejichž prospěch je potenciálně neplatné právní jednání činěno, na což přiléhavě upozorňuje i vedlejší účastnice.
VI. Závěr
26. Právo na soudní ochranu (hlava pátá Listiny) nezaručuje jednotlivci příznivý výsledek řízení; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení v porovnání s ostatními účastníky řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. Obecné soudy v projednávané věci dospěly pravomocně k závěru, že nezpůsobilost zůstavitelky činit právní jednání na úrovni sepsání předmětné závěti byla v řízení prokázána v dostatečné míře. Ústavní soud považuje jejich závěr za logický a přesvědčivě odůvodněný; ke zrušení napadených rozhodnutí nenašel žádný důvod.
27. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh částečně nepřípustný, částečně zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu