ECLI:CZ:US:2020:4.US.3259.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3259/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti UNIMEX-INVEST, s. r. o., sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, sídlem Sokolovská 6234/64, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2020 č. j. 20 Cdo 2378/2020-237, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. června 2019 č. j. 66 Co 287/2019-277 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. prosince 2018 č. j. 91 E 55/2015-243, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a PaedDr. Miroslavy Weberové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným usnesením uložil v řízení o výkonu rozhodnutí stěžovatelce pokutu ve výši 60 000 Kč pro trvající nesplnění povinnosti z vykonatelného rozhodnutí vystavit vedlejší účastnici vyúčtování záloh spojených s nájmem bytu.
3. K odvolání stěžovatelky uvedené usnesení potvrdil Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným usnesením.
4. Dne 24. 3. 2020 bylo okresnímu soudu doručeno dovolání stěžovatelky proti v záhlaví uvedenému usnesení krajského soudu. Neboť stěžovatelka nebyla kvalifikovaně právně zastoupena, okresní soud jí usnesením ze dne 16. 4. 2020 vyzval, aby do deseti dnů podala dovolání řádně zastoupená advokátem. Poslední den uvedené lhůty připadl na den 4. 6. 2020, kdy byl soudu rovněž doručen přípis stěžovatelky, ve kterém uvedla, že si advokáta zvolila. Přílohou stěžovatelka zaslala rovněž plnou moc, avšak bez podpisu jejího i advokáta. Podepsaná plná moc advokáta byla okresnímu soudu doručena následující den.
5. Nejvyšší soud následně dovolací řízení zastavil v záhlaví uvedeným usnesením pro nesplnění podmínky řízení spočívající v povinném zastoupení advokátem podle §241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka řádnou plnou moc předložila až po uplynutí stanovené lhůty podle §241b odst. 3 části věty druhé před středníkem o. s. ř. Uvedená lhůta je svou povahou propadná, a původně odstranitelná vada se tak stala vadou neodstranitelnou.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v prvé řadě tvrdí, že povinnost, za jejíž nesplnění jí okresní soud uložil pokutu, již splnila. Vedlejší účastnice však s podobou vyúčtování nesouhlasí, stěžovatelčin návrh na mediaci odmítla. Po stěžovatelce nelze požadovat předložení vyúčtování v podobě, kterou vyžadují právní předpisy, neboť takové právní předpisy v dané době neexistovaly. Vedlejší účastnice uvedený byt ani neužívá. Pro uvedené okolnosti je proto pokuta nepřiměřeně vysoká. Dále stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu jsou nepřezkoumatelná, neboť neobsahují dostatečné zhodnocení přiměřenosti pokuty. Stěžovatelka kromě toho tvrdí, že krajský soud nevedl řízení o odvolání řádně, neboť nenařídil ústní jednání. Rovněž podle stěžovatelky ve věci rozhodovali podjatí soudci okresního soudu a krajského soudu, a to pro svůj vztah k vedlejší účastnici. Vedlejší účastnice je soudní tlumočnicí a neboť pravidelně činí pro jmenované soudy tlumočnické úkony, získává od nich pravidelně odměnu. Vedlejší účastnice je proto hospodářsky závislá na uvedených soudech, neboť mezi ní a jejich soudci mohou objektivně vznikat "vazby založené na vzájemné spolupráci, sympatie nebo pocit či dokonce snaha neuškodit".
7. Konečně stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud postupoval formalisticky při zastavení dovolacího řízení, neboť §241b odst. 3 část věty druhé před středníkem o. s. ř. má být vyložena tak, že lhůta stanovená soudem pro splnění podmínky řízení končí až "v termínu do vydání rozhodnutí". Desetidenní lhůta určená okresním soudem byla nadto příliš krátká kvůli vládním opatřením k zamezení šíření nákazy koronaviru "covid 19" Stěžovatelka tvrdí, že "podklady byly umístěny v archivu, nebylo možné cestovat, a to s ohledem na omezení veřejné dopravy, existovala obava o zdraví, advokáta se nedařilo vyhledat, neboť pokoušela-li se stěžovatelka nějakého najít, tak buď měl zavřeno, nebo byl pracovně zaneprázdněn".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). To neplatí pro část ústavní stížnosti směřující proti napadeným usnesením krajského soudu a okresního soudu (viz následující bod 8).
9. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet, zda Nejvyšší soud rozhodl o dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoli. Bylo-li dovolací řízení zastaveno, neboť stěžovatelka nebyla v dovolacím řízení řádně zastoupena, nevytvořila sama stěžovatelka Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), na stěžovatelčino dovolání se hledí, jako by podáno nebylo (srov. např. body 21 a 22 usnesení ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2877/17 či bod 15 usnesení ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 892/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Proto část ústavní stížnosti směřující proti napadeným usnesením krajského soudu a okresního soudu, vůči nimž stěžovatelka nevyčerpala všechny opravné prostředky, které ji zákon k ochraně jejích práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti v její zbývající části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, přičemž je oprávněn vyjádřit se toliko k námitkám stěžovatelky uvedeným pod bodem 6 shora, neboť zbylé námitky se týkají výhradně napadených usnesení krajského soudu a okresního soudu, k jejichž přezkumu podmínky dány nejsou (bod 8 shora).
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Z §241 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že přístup k Nejvyššímu soudu (jako soudu dovolacímu) je omezen podmínkou právního zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem, mimo výjimky uvedené v odstavci druhém a třetím uvedeného ustanovení. Jde o procesní podmínku dovolacího řízení, která je splněna pouze tehdy, zpracuje-li právní zástupce dovolání sám, či alespoň doplní nebo stvrdí dovolání podané dříve dovolatelem. Protože nedostatek právního zastoupení představuje odstranitelnou vadu dovolacího řízení, je v souladu s §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř. úkolem soudu prvního stupně učinit vhodná opatření k odstranění této vady (srov. bod 15 usnesení ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 3623/18). Nepodaří-li se tuto vadu odstranit, nemůže být věc Nejvyšším soudem projednána a řízení se zastaví, což se v posuzované věci stalo.
13. Platí rovněž, že povinné zastoupení advokátem v řízení o opravném prostředku (zde navíc o opravném prostředku mimořádném) v obecné rovině představuje legitimní omezení práva na přístup k soudu, jež existuje v řadě států (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 11. 1986 ve věci Gillow proti Spojenému Království č. 9063/80, §69). Zastavení dovolacího řízení bez meritorního rozhodnutí proto bez dalšího není zásahem do práva na přístup k soudu (srov. bod 18 usnesení ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2877/17).
14. Konkrétně k jednotlivým námitkám je třeba zaprvé uvést, že výklad §241b odst. 3 části věty druhé před středníkem o. s. ř. zastávaný stěžovatelkou, spojuje-li konec lhůty k procesnímu úkonu s okamžikem vydání konečného rozhodnutí, se míjí nejen s jeho jazykovým zněním, ale i se všemi obvyklými způsoby výkladu. Stěžovatelka nadto pro zpochybnění výkladu zaujatého Nejvyšším soudem nepředkládá žádnou (ústavněprávně relevantní) argumentaci.
15. Zadruhé, tvrdí-li stěžovatelka, že desetidenní lhůtu zmeškala kvůli opatřením vlády spojeným s epidemií nákazy koronaviru "covid 19", nutno uvést, že podle §2 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, měla možnost požádat soud, který je příslušný k projednání zmeškaného úkonu, o prominutí zmeškání lhůty (v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění usnesení ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1883/20). Stěžovatelka však tohoto zákonem předvídaného procesního postupu nevyužila, a proto za dané situace nelze Nejvyššímu soudu důvodně vytýkat, že dovolací řízení zastavil.
16. Lze proto uzavřít, že Nejvyšší soud při zastavení dovolacího řízení pro chybějící podmínku řízení spočívající v kvalifikovaném právním zastoupení neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelky.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud usnesením ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v části směřující proti napadeným usnesením krajského soudu a okresního soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu