ECLI:CZ:US:2020:4.US.3450.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3450/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného Mgr. Tomášem Hruškou, advokátem sídlem Štefánikova 17/27, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2019 č. j. 8 Tdo 688/2019-480, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, jímž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 a Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 11. 10. 2018 č. j. 4 T 76/2015- 430 (v pořadí páté rozhodnutí) byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 1) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož se podle zjištění nalézacího soudu dopustil dne 27. 3. 2012 jako uchazeč o rozšíření řidičského oprávnění skupiny C jednáním popsaným v tomto rozhodnutí. Na základě padělku lékařského posudku o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel mu byl řidičský průkaz č. EG 176467 vydán dne 18. 4. 2012.
3. Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, na jehož základě Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zrušil rozsudek okresního soudu, protože shledal nesoulad výroku a odůvodnění, ale konstatoval, že řízení před okresním soudem proběhlo řádně a práva stěžovatele byla zachována. Krajský soud znovu rozhodl sám rozsudkem ze dne 7. 1. 2019 č. j. 6 To 376/2018-451 (v pořadí páté rozhodnutí) a stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce a výkon trestu byl podmíněně odložen na dobu trvání jednoho roku.
4. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 6. 2019 č. j. 8 Tdo 688/2019-480 odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně jako v uplatněných opravných prostředcích tvrdí, že v dané trestní věci došlo k promlčení trestního stíhání. Stěžovatel poukázal na to, že trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno dne 31. 3. 2015 a skončeno dne 7. 1. 2019, kdy byl vyhlášen rozsudek krajského soudu. Trestní stíhání tedy trvalo tři roky a devět měsíců, přičemž řízení před soudem (zahájené podáním obžaloby dne 7. 7. 2015) trvalo po dobu tří let a šesti měsíců. Ke spáchání skutku mělo dojit dne 27. 3. 2012. Od spáchání skutku do vydání odsuzujícího rozsudku tak uplynulo více než šest let a devět měsíců. Během trestního stíhání stěžovatele nebylo nutné řešit žádné nadmíru složité skutkové ani právní otázky. Na dlouhém trvání trestního stíhání se stěžovatel nijak nepodílel, k průtahům došlo v důsledku čtyř kasačních rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatel byl stíhán a nakonec i po téměř čtyřech letech odsouzen pro přečin padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 1 trestního zákoníku, za který lze udělit trest odnětí svobody až na dvě léta. Stěžovatel nesouhlasí s výkladem Nejvyššího soudu, že k přerušení běhu promlčecí doby dochází již okamžikem vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, ale tvrdí, že až doručením opisu usnesení obviněnému. Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud posoudil ústavní konformitu interpretace a aplikace otázky přerušení běhu promlčecí doby.
6. Doba trvání trestního stíhání stěžovatele je tak zjevně nepřiměřená povaze a složitosti věci; dále uvedl, že rozhodnutí je v rozporu s principy spravedlnosti a argumentoval judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo být stíhán jen ze zákonných důvodů a zákonným způsobem dle čl. 8 odst. 2 Listiny a na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně, zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé a není výrazem libovůle v rozhodování [viz např. usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451); nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně jako v řízení před obecnými soudy, uplatňuje námitku nepřípustnosti jeho trestního stíhání z důvodu promlčení, avšak orgány činné v trestním řízení i Nejvyšší soud se s touto námitkou vypořádaly a jejich závěrům nemůže z ústavního hlediska Ústavní soud nic vytknout.
10. Ústavní soud konstatuje, že z ústavněprávního hlediska možnost promlčení trestního stíhání (resp. zániku trestní odpovědnosti uplynutím promlčecí doby) naplňuje princip ochrany právní jistoty, jejíž narušení trestním stíháním po mnoha letech by představovalo již nepřiměřenou cestu trestněprávní represe u samovolně napraveného pachatele. Mimoto tato možnost nutí orgány činné v trestním řízení projevit včas zejména vyšetřovací aktivitu a tím přispívat k ochraně zákonnosti (srov. §1 odst. 1 trestního řádu). Doplnit snad lze jen to, že hrozbě "nekonečného" trestního řízení lze čelit jinými procesními nástroji, výklad krajského soudu a Nejvyššího soudu tak z hlediska ústavních principů plně obstojí.
11. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu a s námitkami stěžovatele se vypořádal. Nejvyšší soud uvedl, že námitka promlčení a v důsledku toho nepřípustnosti trestního stíhání stěžovatele sice odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu, avšak v projednávané věci není opodstatněná. Poukázal na to, že k přerušení tříleté promlčecí doby v dané věci, která počala běžet ode dne 27. 3. 2012, došlo zahájením trestního stíhání obviněného, k němuž došlo vydáním usnesení Policie České republiky Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, SKPV, OHK, č. j. KRPK-24949-23/TČ-2015-190080, ze dne 19. 3. 2015 (č. l. 7-13). Zdůraznil navíc, že toto usnesení bylo rozesláno ještě téhož dne a státní zastupitelství jej obdrželo již dne 19. 3. 2015. Z uvedených důvodů nebránila trestnímu stíhání obviněného a vynesení odsuzujícího rozsudku zákonná překážka uvedená v §11 odst. 1 písm. b) trestního řádu, a proto ani nebyl dán důvod pro zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení. Pro přerušení běhu promlčecí doby je určující okamžik vydání usnesení (tj. den 19. 3. 2015), a nikoli jeho doručení stěžovateli (dne 31. 3. 2015), neboť usnesení o zahájení trestního stíhání má účinky již od svého vydání, což se též vyvozuje z jeho předběžné vykonatelnosti (Šámal, P. a kol., Trestní zákoník I. Komentář. 2 vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 469).
12. Promlčecí doba u tohoto přečinu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 1) trestního zákoníku činí podle §34 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku tři léta a začala běžet (ve smyslu interpretačního pravidla uvedeného v §139 trestního zákoníku, podle něhož se do promlčecí doby nezapočítává den, kdy nastala událost určující její počátek, tj. v tomto případě den 27. 3. 2012) ode dne následujícího, tj. 28. 3. 2012 a skončila by jejím uplynutím dne 27. 3. 2015. V předmětné věci však došlo k přerušení běhu promlčecí doby dle §34 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení šlo. Nevyšší soud doplnil, že tento závěr byl aktuálně potvrzen i v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 411/2018, uveřejněné pod číslem 50/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní). Ústavní soud nemá důvod se od právního názoru senátu 8 Tdo Nejvyššího soudu rozhodujícího v této trestní věci jakkoli odchylovat.
13. Ústavní soud uzavírá, že v dané věci stěžovatele trestnímu stíhání nebránila zákonná překážka promlčení dle §11 odst. 1 písm. b) trestního řádu a trestní stíhání nebylo z tohoto důvodu nepřípustné. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje shodné námitky, se kterými se Nejvyšší soud (i krajský soud) obsáhle vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí a jeho závěrům nemůže z ústavního hlediska Ústavní soud nic vytknout. Porušení práva na řízení bez nepřiměřených průtahů nelze obecně dovozovat pouze ze skutečnosti celkové doby trestního řízení, nýbrž z celkového posouzení včasnosti jednotlivých úkonů orgánů státní moci. Ze zjištěných skutkových okolností tedy nevyplývá, že by orgány činné v trestním řízení byly natolik nečinné, aby jedinou přiměřenou reakcí bylo zastavení trestního stíhání.
14. Ústavní soud k požadavku stěžovatele, aby vyložil základní pravidla "přerušení běhu promlčecí doby dochází okamžikem vydání usnesení o zahájení trestního stíhání nebo doručením opisu usnesení obviněného" uvádí, že případná nejednotnost rozhodování, již stěžovatel zmínil, je jevem jistě nežádoucím, nicméně Ústavní soud není orgánem, mezi jehož úkoly patří sjednocování judikatury obecných soudů, ale je kompetencí Nejvyššího soudu, který zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování (§14 zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v platném znění).
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu