ECLI:CZ:US:2020:4.US.3470.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3470/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Y. L. G., zastoupeného Mgr. Patrikem Altnerem, advokátem, sídlem Nad Olšinami 2445/27, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. srpna 2019 sp. zn. 43 Nt 2853/2019, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), kterým došlo dle stěžovatele k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, 4. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 14. 6. 2019 č. j. KRPA-224841-6/TČ-2019-001174-1-ZF byly podle §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zajištěny finanční prostředky na účtu, jímž disponuje stěžovatel, a to "až do výše aktuálních zůstatků, včetně peněžních prostředků na účet dodatečně připsaných". Na stěžovatelův účet byly podle policejního orgánu připsány peněžní prostředky ve výši cca 1 200 000 eur, které byly průběžně odesílané na zahraniční bankovní účty, přičemž existuje důvodné podezření, že se mělo jednat o výnos z daňové trestné činnosti vyšetřované ve Francii. V době vydání usnesení byl zůstatek prostředků na účtu ve výši 196 924,44 Kč a 186 809,04 eur.
3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou obvodní soud zamítl napadeným usnesením. Zajištění peněžních prostředků je dle obvodního soudu zcela namístě, neboť na základě zjištěných informací existuje důvodné podezření, že stěžovatel se podílí na majetkové trestné činnosti. Ačkoliv je prověřování věci teprve na začátku, podařilo se již zjistit řadu podezřelých okolností (stěžovatel zejména poskytoval bance nevěrohodné informace). V současné době pak probíhá šetření souvisejících záležitostí ve Francii a teprve poté bude možné uvedené důvodné podezření potvrdit, nebo vyvrátit.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že obvodní soud nepřihlédl k jeho námitkám, důvody svého rozhodnutí mu podrobně nevysvětlil a rovněž mu nedal možnost seznámit se s rozhodnutím policejního orgánu v jeho rodném jazyce (stěžovatel česky nehovoří). Tím dle stěžovatele došlo i k porušení předpisů Evropské unie (zejména čl. 47 Listiny základních práv EU). Stěžovatel se o úkonech policejního orgánu vůbec nedozvěděl ze strany orgánů činných v trestním řízení, ale od ombudsmanky banky, u níž měl stěžovatel účet. Teprve po urgencích stěžovatelova právního zástupce získal stěžovatel základní informace o stavu řízení. Dle těchto informací byly stěžovatelovy prostředky zajištěny usnesením policejního orgánu, avšak to mu nebylo doručeno. Dané usnesení je navíc dle stěžovatele protiústavní v tom, že nikterak neuvádí výši zajištěných prostředků, přičemž obvodní soud se nikterak nevyjádřil k neuvedení konkrétní výše zajištěné částky. Zajišťují se jím i prostředky, které na účet budou připsány teprve v budoucnu. Samotné odůvodnění zajištění prostředků je zcela obecné a nedostatečné. Soud sám neprováděl žádné šetření (na základě stěžovatelem poskytnutých důkazů) a spokojil se pouze s analýzou finančního analytického útvaru. Dle stěžovatele je tak zajištění jeho prostředků neproporcionální uvedeným skutečnostem. A to zvláště za situace, kdy se stěžovatel nemohl seznámit s rozhodnutím policejního orgánu ve svém rodném jazyce. Podle stěžovatele mu takové právo náleží podle §28 odst. 4 trestního řádu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil usnesení obvodního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
8. Při přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v důsledku čehož je zasaženo do dispozičního práva dotčeného subjektu, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na takováto rozhodnutí kladena z pohledu ústavněprávního: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 379/03; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou rovnováhu mezi požadavkem veřejného zájmu, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku obviněného za protiústavní zásah do jeho vlastnických práv (srov. usnesení ze dne 4. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 369/03, ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 554/03 nebo ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 700/19).
9. Všechny tyto podmínky jsou v dané věci dle Ústavního soudu splněny. Rozhodnutí má jednoznačně zákonný podklad (§79a trestního řádu), bylo vydáno příslušným policejním orgánem a není projevem svévole, neboť je opřeno o zjištěné a popsané skutečnosti (srov. str. 1 a 2 napadeného usnesení). Jde-li o přiměřenost využití uvedeného zajišťovacího institutu, pak ani v tomto směru neshledal Ústavní soud jakékoliv pochybení. Stěžovateli lze přisvědčit, že z hlediska důsledné proporcionální ochrany ústavních práv by usnesení o zajištění peněžních prostředků mělo zásadně obsahovat uvedení konkrétní částky, u níž existuje důvodné podezření, že je výnosem z trestné činnosti. V daném případě však neuvedení konkrétní částky nepředstavuje takový zásah do stěžovatelových práv, který by činil zajištění prostředků z jakékoliv části nepřiměřené. Z usnesení policejního orgánu je zřejmé, že zůstatek na zajištěném účtu představuje pouhý zlomek objemu podezřelých transakcí, které vedly k potřebě prošetřování v posuzované věci. Současný stav zajištění všech prostředků tedy nelze hodnotit jako neproporcionální. Totéž platí i pro zajištění prostředků, které by mohly na účet teprve dojít. I takový postup je zákonem výslovně umožněn a nesouladným s ústavními principy by se stal teprve ve chvíli, kdy by výše zjevně legálních finančních prostředků, které na účet dojdou (a byly na něm zajištěny), neproporcionálně překročila účel daného trestního řízení (zejména možnou škodu). K tomu však v dané věci nedošlo a správnost uvedených částek stěžovatel nikterak konkrétně nerozporoval. Vzhledem k aktuální fázi dané trestní věci je přitom ústavně souladné, že orgány činné v trestním řízení (včetně stížnostního soudu) neprovedly žádné obsáhlé dokazování a svá rozhodnutí opírají toliko o prvotní poznatky. To však k ústavně konformnímu využití institutu zajištění podle §79a trestního řádu postačuje. Teprve v dalších fázích řízení (kupř. při řešení pozdějšího návrhu zrušení zajištění) budou mít orgány činné v trestním řízení povinnost reagovat na stěžovatelem vznesené námitky podrobněji a svůj postup odůvodnit obsáhlejším souborem důkazů a zjištěných skutečností.
10. Skutečnost, že se stěžovatel o zajištění prostředků dozvěděl opožděně, ze strany banky může sice představovat pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení, nelze však takové pochybení napravit zrušením nedoručeného rozhodnutí. Takovou nápravou je primárně jeho doručení a případně nějaký další postup (např. prodloužení relevantních lhůt). V současné chvíli je stěžovatel zjevně s obsahem rozhodnutí seznámen a rozhodnutí má tedy vůči němu všechny právní účinky.
11. Konečně, protiústavnost napadeného rozhodnutí nelze spatřovat ani v tom, že stěžovateli nebylo údajně doručeno rozhodnutí policejního orgánu v jeho rodném jazyce. O vyhotovení takového rozhodnutí rozhoduje na žádost obviněného (resp. podezřelého) orgán činný v trestním řízení (§28 odst. 4 trestního řádu). Nevyhoví-li takové žádosti, vydá o tom usnesení. To pak představuje samostatné rozhodnutí v této otázce, která může být potenciálním zásahem do práv dotčené osoby. Dle Ústavního soudu je otázka (ne)přeložení určitého rozhodnutí zásadně irelevantní z hlediska jeho zákonnosti, resp. důvodu kasace ze strany Ústavního soudu. Z okolností daného případu nevyplývá, že by stěžovatel podal žádost o překlad daného rozhodnutí. V každém případě však toto případné rozhodnutí nenapadl ústavní stížností. Z těchto důvodů nemohl Ústavní soud shledat v tomto směru porušení stěžovatelových práv. Také nelze ponechat bez povšimnutí, že stěžovatel je odborně zastoupen advokátem a dle jeho procesních úkonů je s obsahem policejního rozhodnutí seznámen. S přihlédnutím k tomu, jakož i k dočasné povaze institutu zajištění finančních prostředků, nelze tedy dospět k závěru, že by v současné procesní situaci byla stěžovateli způsobena nenapravitelná újma na jeho ústavních právech.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu