ECLI:CZ:US:2020:4.US.3653.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3653/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti evidované právnické osoby Římskokatolické farnosti Teplá, sídlem Masarykovo náměstí 7, Teplá, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Týnská 633/12, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2019 č. j. 28 Cdo 1313/2019-226 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2018 č. j. 4 Co 127/2018-183, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. Lesů České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové - Nový Hradec Králové, a 2. České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na "spravedlivý proces" (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Rozsudkem ze dne 8. 3. 2018 č. j. 19 C 22/2017-155 Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") v řízení o vydání věci (o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Karlovarský kraj, ze dne 16. 1. 2017, č. j. SPU 652700/2016/129/Beš) rozhodl o vydání konkrétních pozemků v katastrálním území Mnichov u Mariánských Lázní stěžovatelce (jako žalobkyni) (výrok I), a nahradil tak zde označené správní rozhodnutí, kterým bylo podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), rozhodnuto o nevydání těchto pozemků (výrok II), uložil každému z vedlejších účastníků (jako účastníkům daného řízení) zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 17 553,05 Kč (výrok III).
3. K odvolání vedlejších účastníků i stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu ve výroku I a výroku II v části týkající se vydání jednoho z pozemků (p. č. 1397/2) zrušil a řízení o žalobě podle §222a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavil (výrok I), ve zbývající části jej změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že se v této části správní rozhodnutí nenahrazuje (výrok II). Dále stěžovatelce uložil zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení před krajským soudem každému ve výši 1 500 Kč (výroky III a IV) i řízení odvolacího ve výši 1 600 Kč a 600 Kč (výroky V a VI). Vrchní soud dospěl k závěru, že sporné pozemky nejsou původním majetkem podle §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., protože je stěžovatelčin právní předchůdce (Katolická fara v Mnichově) pozbyl před rozhodným obdobím (tj. před datem 25. 2. 1948) na základě dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen "dekret č. 108/1945 Sb.").
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud výše označeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné, stěžovatelce uložil zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč a rozhodl, že mezi stěžovatelkou a druhou vedlejší účastnicí se náhrada těchto nákladů nepřiznává.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud odmítl zkoumat tvrzenou nicotnost konfiskačního výměru Okresního národního výboru v Mariánských Lázních ze dne 24. 10. 1947 a nepřihlédl k tomu, že daný majetek nesplňoval základní podmínky dekretu č. 108/1945 Sb., nezohlednil existenci důkazů, z nichž vyplývá, že stát po roce 1945 nepovažoval pozemky za konfiskované a uznával jejího právního předchůdce jako vlastníka, a proto ani neposuzoval, zda byly podrobeny postupu podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), (dále jen "zákon č. 46/1948 Sb."), kterýžto postup byl prokázán a představuje majetkovou křivdu podle §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
6. Napadené usnesení Nejvyššího soudu tak dle stěžovatelky trpí ústavněprávním deficitem spočívajícím v tom, že odmítl posuzovat nicotnost konfiskačního výměru. V této souvislosti se dovolává ustálené judikatury, přičemž cituje z usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2004 sp. zn. II. ÚS 770/02 (U 28/33 SbNU 495) a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1393/97 (R 9/1999 civ.), načež uzavírá, že samotná absence takového posouzení porušuje právo na "spravedlivý proces". Pro nicotnost konfiskačního výměru pak dle stěžovatelky mají existovat pádné důvody. Jednak na jejího právního předchůdce nebylo možné dekret č. 108/1945 Sb. vztáhnout, jednak nebyly splněny podmínky podle jeho ustanovení §1 odst. 1 č. 1, 2 a 3. Z toho dovozuje, že nebylo možné daný majetek konfiskovat a pravomoc k takovému postupu nebyla přiznána žádnému orgánu státní správy; v této souvislosti pak stěžovatelka cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998 sp. zn. 3 Cdon 1091/96.
7. Další ústavněprávní deficit dle stěžovatelky vznikl s ohledem na opomenutí a extrémně nepřiléhavé hodnocení důkazů týkajících se odnětí pozemků postupem podle zákona č. 46/1948 Sb. a projevů, dle nichž stát uznával pozemky za nekonfiskované. V této souvislosti tvrdí, že konfiskace nebyla ve skutečnosti provedena, když stát předmětný majetek převzal až v 50. letech 20. století postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., přičemž poukazuje na výměr Krajského národního výboru v Karlových Varech ze dne 18. 3. 1953, kterým bylo rozhodnuto o odkupu pozemků a který označuje jejího právního předchůdce za vlastníka, jakož i na další konkrétní listiny, které jej takto označují. Navíc její právní předchůdce byl do roku 2001 podle katastru nemovitostí i pozemkové knihy vlastníkem pozemků p. č. 127 a st. 60/1, které byly explicitně uvedeny jako konfiskované, a po dobu údajné konfiskace byl na příslušné knihovní vložce rovněž veden jako vlastník její právní předchůdce. Až do 1. 1. 1951 byl přitom význam knihovního stavu zásadní. Konstrukce obecných soudů, že tomu bylo omylem, považuje stěžovatelka za projev jednostranného formalistického přístupu, přičemž namítá, že projevy státu při výkupu pozemků podle zákona č. 46/1948 Sb. nejsou nějakým ojedinělým excesem, a dále poukazuje na odlišný přístup Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 28 Cdo 3318/2006 a odmítá argument Nejvyššího soudu, že se její právní předchůdce proti konfiskačnímu výměru nebránil ve správním řízení, s tím, že s ohledem na jeho nicotnost k tomu neměl důvod.
8. Konečně stěžovatelka namítá, že obecné soudy nepřihlédly k restituční povaze věci. Odvolává se zde na restituční judikaturu Ústavního soudu, resp. z ní plynoucí imperativ in favorem restitutionis, přičemž upozorňuje, že i komunistická státní moc v rozhodném období uznávala vlastnické právo jejího předchůdce, a odmítá, aby současná soudní praxe na její věc nahlížela méně příznivě než v totalitním období. Dle stěžovatelky její právní předchůdce byl subjektem veřejného práva, jehož majetek nemohl být podle dekretu č. 108/1945 Sb. konfiskován. Zde se stěžovatelka dovolává doktrinálního výkladu Františka Weyra a Františka Kopa a dále právního názoru Zemského národního výboru v Praze vyjádřeného v oběžníku ze dne 22. 11. 1945 a stanovisek Ministerstva školství a osvěty ze dne 10. 11. 1945 a 8. 1. 1946, jakož i usnesení vlády ze dne 10. 12. 1945 a dalších, načež vyvozuje, že pokusem o konfiskaci správní orgán vybočil ze své pravomoci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Ústavní stížnost je založena na tvrzení stěžovatelky, že konfiskační výměr Okresního národního výboru v Mariánských Lázních ze dne 24. 10. 1947, dle něhož měl být majetek stěžovatelčina předchůdce (zahrnující sporné pozemky) konfiskován na základě dekretu č. 108/1945 Sb., je nulitním správním aktem. V této souvislosti stěžovatelka argumentuje, že na jejího právního předchůdce nemohl tento správní akt dopadat, a obecným soudům vytýká, že se jeho nicotností odmítly zabývat. To však neodpovídá skutečnosti. Byť Nejvyšší soud mj. uvedl, že "nejsou z hlediska právního posouzení věci rozhodné ani eventuální [stěžovatelkou] tvrzené vady, nicotnost či jiné nesprávnosti citovaného konfiskačního výměru", danou otázkou se - stejně jako předtím (podrobně) vrchní soud - zabýval, přičemž příslušné úvahy Ústavní soud nemůže považovat z hlediska nejen právní teorie, ale především praxe za nijak nepřiměřené, resp. z hlediska ústavnosti neakceptovatelné. Tvrdí-li stěžovatelka, že uvedený správní orgán neměl k vydání daného správního aktu pravomoc, tento nedostatek vyvozuje z přesvědčení, že na jejího právního předchůdce dekret č. 108/1945 Sb. nemohl dopadat, resp. že nebyly splněny v něm stanovené podmínky, což však je otázkou jeho věcné (ne)správnosti. S ohledem na to se nejeví nepřiléhavým ani následný závěr, že k možné majetkové křivdě (primárně) došlo již před počátkem rozhodného období, kdy byl stěžovatelčin právní předchůdce označen za nepřítele Československého státu a jeho majetek byl z tohoto důvodu zkonfiskován.
13. Stěžovatelka sice poukazuje na postup státu podle zákona č. 46/1948 Sb. v rozhodném období, nicméně i s touto námitkou se Nejvyšší soud náležitě vypořádal v napadeném usnesení, když stěžovatelkou tvrzené skutečnosti (ve stručnosti řečeno) označil za právně irelevantní se zdůvodněním, že stát takto nakládal s majetkem, který mu již vlastnicky náležel na základě konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb., jež byla deklarována již zmíněným výměrem Okresního národního výboru v Mariánských Lázních vydaným mimo rozhodné období, a to dne 24. 10. 1947. Poukazuje-li stěžovatelka na to, že její právní předchůdce vlastnil jiné dva pozemky až do roku 2001, s touto námitkou se již dostatečně vypořádal vrchní soud (viz sub 40 rozsudku). A s ohledem na skutkovou a právní odlišnost nyní posuzované věci nelze považovat stěžovatelčin odkaz na rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3318/2006, v němž se Nejvyšší soud vyjádřil k výkladu §1 vládního nařízení č. 55/1954 Sb., o chráněné oblasti Pražského hradu, za přiléhavý.
14. Dovolává-li se stěžovatelka tzv. legitimního očekávání a použití zásady in favorem restitutionis, Ústavní soud odkazuje na úvahy vrchního soudu s tím, že plně korespondují se závěry obsaženými v nálezu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17, z něhož mj. plyne, že na základě §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku nemohlo vzniknout legitimní očekávání církevních subjektů, že jim budou vydány konkrétní pozemky (k důvodům viz bod 31 a násl.), jakož i v usnesení ze dne 13. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2426/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kde se v bodě 14 uvádí, že "[j]de o zásadu zohledňující, že restitučními předpisy se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit minulé křivdy [srov. nález ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (N 96/69 SbNU 465, 177/2013 Sb.), bod 94]. Tato zásada představuje projev výkladu teleologického, který zohledňuje smysl a účel právní úpravy. Výklad teleologický (a v jeho rámci i výklad in favorem restitutionis) je jednou z výkladových metod. Není nicméně důvodu zcela odhlížet ani od jiných obecně akceptovaných výkladových metod, jimiž je výklad jazykový, gramatický, logický, systematický, historický apod. Současně nelze pomíjet, že zásada in favorem restitutionis se pohybuje na vysokém stupni obecnosti a vztahuje se k restitučním zákonům jako celku. Vysoký stupeň obecnosti této zásady pak umožňuje, aby byl v rámci teleologického výkladu zkoumán i smysl jednotlivého vykládaného ustanovení a bylo zohledňováno, jakým způsobem se zákonodárce minulé křivdy rozhodl odčinit."
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu