ECLI:CZ:US:2020:4.US.3885.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3885/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vladimíra Plášila, LLM., soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 7, Tusarova 25, zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Ovenecká 13, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 234/2019-128 ze dne 18. 9. 2019, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Pavly Kostíkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 10 C 343/2017-86 ze dne 24. 1. 2019, kterým bylo stěžovateli jako žalovanému soudnímu exekutorovi uloženo zaplatit vedlejší účastnici (žalobkyni) 25 500,96 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, představujícího náklady exekuce vedené proti vedlejší účastnici stěžovatelem, a nahradit jí na nákladech řízení částku 13 990,40 Kč. Stěžovatel byl současně zavázán nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 2 952,40 Kč.
2. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); postupem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") byly podle něj porušeny principy legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodování. Odvolací soud se měl svým rozhodnutím odchýlit od judikatury Ústavního soudu [nález sp. zn. III. ÚS 2204/10 ze dne 24. 11. 2011 (N 200/63 SbNU 329), usnesení sp. zn. IV. ÚS 3017/15 ze dne 10. 2. 2016 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)] a nevypořádal se s tím, že stěžovatel postupoval v exekučním řízení zákonným způsobem. Odvolací soud své rozhodnutí opřel o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1227/2019 ze dne 10. 7. 2019, který se však týká skutkově odlišného případu a jehož závěry nebyly v době vedení exekuce známy, a zatížil rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti, uzavřel-li, že je ve věci nerozhodné, z jakého důvodu byla exekuce zastavena. Stěžovatel je přesvědčen, že podle platné právní úpravy nelze jako bezdůvodné obohacení hodnotit vymožené náklady exekuce, nebyl-li pravomocný příkaz k jejich úhradě zrušen zákonným způsobem (tedy právní důvod plnění neodpadl).
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
4. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Je přitom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele (jeho majetkové poměry).
5. Výše sporné částky v souzené věci je bagatelní a stěžovatel žádné konkrétní dopady do svých majetkových poměrů nepopsal. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud zabýval pouze tím, zda rozhodnutí odvolacího soudu porušilo podstatu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, což neshledal - odvolací soud své rozhodnutí srozumitelně a logicky vysvětlil.
6. Odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, s níž mělo být jeho rozhodnutí v rozporu, vypořádal v napadeném rozhodnutí již odvolací soud; stěžovatel je s jeho odůvodněním seznámen a není důvod zde jeho závěry opakovat. Stěžovatel tak měl možnost soudu předložit svůj náhled na věc a přesvědčit jej; skutečnost, že jej nepřesvědčil, porušení práv nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
7. Tvrzená nesprávnost výkladu §2991 občanského zákoníku a §87 odst. 4 ve spojení s §47 odst. 7 exekučního řádu pak není pro věc významná, protože Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv prosté zákonnosti [nález sp. zn. IV. ÚS 23/93 ze dne 2. 6. 1994 (N 28/1 SbNU 219)]. Proto Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry Nejvyššího soudu, který jediný plní úlohu sjednocovatele výkladu podústavního práva, odůvodní-li své závěry srozumitelně a logicky - viz odkazovaný rozsudek sp. zn. 20 Cdo 1227/2019, který ostatně není předmětem řízení. Také v něm je vedle napadeného rozsudku přiléhavě vypořádáno usnesení IV. ÚS 3017/15, závěry uvedených rozhodnutí nejsou ve vzájemném rozporu. Daná problematika nedosahuje ústavněprávní roviny, proto se jí Ústavní soud meritorně nezabýval tehdy a nezabývá se jí ani zde.
8. Ústavní soud s ohledem na uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu