ECLI:CZ:US:2020:4.US.3935.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3935/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Oskara Sněhoty, zastoupeného JUDr. Ivanem Peclem, advokátem se sídlem v Brně, Zábrdovická 15/16, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 884/2019-298 ze dne 4. září 2019 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 103/2018-273 ze dne 17. října 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obce B., jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Opavě (dále jen "nalézací soud") rozsudkem č. j. 7 C 17/2012-234 ze dne 19. října 2017 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastnice domáhala určení, že je vlastnicí pozemku p. č. X1 v katastrálním území a obci B. (dále jen "předmětný pozemek"), druhým výrokem určil, že předmětný pozemek je ve vlastnictví stěžovatele a třetím výrokem rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nenabyla předmětný pozemek na základě kupní smlouvy ze dne 16. 7. 1969, uzavřené mezi právními předchůdci stěžovatele a vedlejší účastnice. Podle nalézacího soudu je předmětná kupní smlouva neplatná, neboť v ní nebyl řádně a určitě vymezen předmět převodu vlastnického práva. Dřívější označení parcelního čísla předmětného pozemku bylo ve verzi kupní smlouvy vedlejší účastnice přepsáno strojově (tj. strojově napsané označení parcely č. X2 s překlepem v čísle Y) a ve verzi stěžovatele ručně (tj. strojově napsané označení parcely č. X3 opravené ručním písmem na číslo X2).
2. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") rozsudkem č. j. 57 Co 103/2018-273 ze dne 17. října 2018 rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že prvním výrokem určil, že vedlejší účastnice je vlastnicí předmětného pozemku, druhým výrokem zamítl určovací žalobu stěžovatele a navazujícími výroky rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je platná a že se vedlejší účastnice na jejím základě stala vlastnicí předmětného pozemku. Podle odvolacího soudu je zřejmé, jaký pozemek je předmětem kupní smlouvy - s ohledem na skutečnost, že po příslušných opravách se údaje na všech vyhotoveních kupní smlouvy shodují. Stěžovateli rovněž nebylo vyhověno, jelikož zákonné podmínky pro vydržení z jeho strany nebyly splněny. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné a zároveň potvrdil věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
3. Ústavní stížností stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím a navrhuje jejich zrušení, neboť jimi podle jeho názoru byla porušena jeho základní práva, a to právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek garantované v čl. 11 Listiny. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí byla překvapivá, neočekávatelná a nepřezkoumatelná, dále trvá na tom, že předmětná kupní smlouva je neplatná, jelikož v ní není jednoznačně označen předmět převodu vlastnictví. Obecné soudy podle stěžovatele neopřely svůj opačný názor o žádnou relevantní argumentaci a řádně své rozhodnutí neodůvodnily; z předmětných rozhodnutí navíc neplyne, na základě kterých důkazů obecné soudy dospěly ke svým skutkovým závěrům.
4. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud není součástí systému obecného soudnictví, a jeho úkolem tudíž není plnit roli instančního přezkumu rozhodnutí obecných soudů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], ale ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3228/19 ze dne 3. 12. 2019, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Zásah Ústavního soudu je možný (nutný), v případech, ve kterých výklad a aplikace předpisů podústavního práva postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
6. V nyní projednávané věci důvod k zásahu Ústavního soudu dán není. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze rozporuje závěry odvolacího soudu ohledně platnosti předmětné kupní smlouvy. Právo na soudní ochranu však nelze vykládat tak, že by byl stěžovateli garantován úspěch v řízení či zaručeno právo na rozhodnutí odpovídající jeho konkrétním představám (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3013/16 ze dne 7. 8. 2017).
7. Odvolací soud svůj závěr ohledně neplatnosti kupní smlouvy logicky a srozumitelně odůvodnil, rovněž vysvětlil, na základě kterých důkazů ke skutkovým závěrům dospěl (vyhotovení kupních smluv a vyjádření stěžovatele; viz bod 8 napadeného rozsudku). Jeho závěr, že byl předmět koupě postaven najisto, shodovalo-li se po příslušných úpravách označení předmětného pozemku v obou vyhotoveních kupní smlouvy, neporušuje ústavní požadavky kladené na odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Jelikož stěžovatel v ústavní stížnosti nepředložil žádnou další ústavněprávně relevantní argumentaci, dospěl Ústavní soud k závěru, že v projednávané věci nedošlo k žádnému excesu či mimořádnému odklonu od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v soudním řízení.
9. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ani rozsudkem odvolacího soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu