ECLI:CZ:US:2020:4.US.396.20.1
sp. zn. IV. ÚS 396/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Letáčkem, advokátem, sídlem Šafaříkova 785/1, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2019 sp. zn. 6 Tdo 956/2019, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2019 sp. zn. 9 To 83/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. ledna 2019 sp. zn. 9 T 110/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 9 odst. 1 věta druhá Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným jednak zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání stěžovatele odsoudil podle §146 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, když výkon trestu odnětí svobody mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu dále uložil přiměřenou povinnost během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (dále jen "poškozená") a poškozenému A. K. (dále jen "poškozený") škodu způsobenou trestným činem. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným částky v konkretizované výši. Se zbytky svých nároků na náhradu škody poškozené podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Z podnětu odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nadepsaným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu rozsudek obvodního soudu zrušil pouze ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému a při nezměněném výroku o vině zločinem ublížení na zdraví dle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a při nezměněném výroku o trestu a výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené znovu rozhodl podle §259 odst. 3 tr. řádu tak, že stěžovatel je podle §228 odst. 1 tr. řádu povinen zaplatit na náhradě škody poškozenému na náhradě majetkové škody, na náhradě bolestného a na náhradě nemajetkové újmy určené částky a se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázal poškozeného podle §229 odst. 2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupně docházelo ke změnám skutkové věty, které se však nevztahovaly k upřesnění faktických údajů, ale k základním náležitostem trestní odpovědnosti a pachateli přičitatelným následkům. Ve skutkové větě není popsáno zavinění pachatele k jednotlivým následkům, přičemž část následků je podřazena pod úmyslné zavinění a část pod nedbalostní zavinění. Stěžovatel dále vytýká soudům, že se nevypořádaly s jeho odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015 sp. zn. 4 Tdo 444/2015. Vyslovuje se, že tržně zhmožděná rána v pravém obočí a podkožní výron na čele vpravo nenaplňují pojem ublížení na zdraví, přičemž poukazuje na závěry znalkyně MUDr. Cypriánové, které jeho argumentaci potvrzují. Právě nízká intenzita násilí napovídá, že jeho úmysl nesměřoval ke zranění poškozeného. Má za to, že soudy se nezabývaly ani tím, jak úzkostně depresivní reakce poškozeného na úraz ovlivnila jeho obvyklý způsob života, a tedy zda duševní porucha naplnila definici ublížení na zdraví. Dovozuje, že se obvodní soud dopustil pochybení, vyhodnotil-li zjištěné skutečnosti jako naplnění skutkové podstaty úmyslného trestného činu s nedbalostním zaviněním ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě (těžká újma na zdraví ve formě posttraumatické stresové poruchy). Tvrdí, že si nemohl ani představit, že by jeho útok (jeden úder "malé intenzity", a to "bez dalšího slovního doprovodu") mohl způsobit následek ve formě posttraumatické stresové poruchy. V praxi se s podobným případem setkali pouze znalci z Národního ústavu duševního zdraví. V této souvislosti poukazuje, že v rámci trestního řízení bylo nutno se vypořádat s otázkou 1) zda a jaký následek vznikl, 2) zda tento následek bylo možno podřadit pod některou ze skutkových podstat a 3) zda vznik následku je kryt zásadou odpovědnosti za zavinění; uvedené však soudy neučinily řádným způsobem. Stěžovatel uplatňuje námitky vůči hodnocení důkazů soudy (včetně závěrů ohledně "očekávatelnosti" jeho útoku v návaznosti na jednání poškozeného). Obvodnímu soudu posléze vytýká neodstranění vad vytknutých mu městským soudem v předchozím zrušovacím rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
9. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
11. V jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující závěry.
12. Jde-li o právní vymezení rozdílů mezi těžkou újmou na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a ublížením na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku, soudy vycházely ze závěrů obsažených v ustálené judikatuře i odborné literatuře (Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1541-1550). Ohledně stěžovatelem oponované formulace skutkové věty lze konstatovat ve shodě s Nejvyšším soudem, že sice ve skutkové větě podmínky dané v §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku pro kvalifikaci těžké újmy na zdraví nejsou vymezeny přesně, avšak se zřetelem k odůvodnění rozsudku obvodního soudu (body 32., 34. a 35.) a rozsudku městského soudu (bod 5.) nejde o vadu odůvodňující zrušení napadených rozhodnutí. Opodstatněná není ani stěžovatelova námitka o nerespektování závazného právního názoru obsaženého v rozhodnutí městského soudu; ostatně ani městský soud v tomto směru neshledal pochybení.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetence nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
14. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
15. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou tzv. opomenuté důkazy [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; neučiní-li tak obecný soud nebo učiní-li tak nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
16. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
17. Posledně uvedeným dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit kritikou, že soudy své závěry učinily bez adekvátních důkazů o naplnění objektivní stránky trestného činu, jakož i o jeho úmyslném zavinění.
18. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda řízení jako celek vyhovuje ústavněprávním kautelám řádného procesu. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli.
19. Soudy dospěly k závěru, že v daném případě byl předmětný následek u poškozeného - tj. těžká újma na zdraví ve formě posttraumatické stresové poruchy - zjištěn nejen jeho ošetřujícím psychiatrickým lékařem, ale i znalkyněmi z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie MUDr. Gabrielou Leblovou a PhDr. Terezou Soukupovou, Ph.D., a tyto závěry byly potvrzeny i znaleckým ústavem, a to v revizním znaleckém posudku Národního ústavu duševního zdraví, znalci MUDr. Katarinou Adamcovou a doc. PhDr. Markem Preissem, Ph.D. Utrpěná posttraumatická stresová porucha podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku představuje těžkou újmu na zdraví, když se poškozený pro uvedené psychické onemocnění léčil po dobu delší než šest týdnů; z tohoto důvodu jednání stěžovatele soudy kvalifikovaly taktéž podle §146 odst. 3 tr. zákoníku.
20. Ústavní soud neshledává ústavněprávně relevantní pochybení ani v rovině určení subjektivní stránky trestného činu. Obvodní soud uzavřel, že v žalovaném jednání stěžovatele lze spatřovat zavinění nejméně ve formě nepřímého úmyslu podle §15 písm. b) tr. zákoníku, neboť věděl, že svým jednáním může způsobit porušení či ohrožení zájmu společnosti na ochraně lidského zdraví a klidného občanského soužití a pro případ, že takové porušení či ohrožení způsobí, s tím byl srozuměn. Podle §17 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu k těžšímu následku v podobě posttraumatické stresové poruchy postačuje z hlediska zavinění nedbalost podle §16 tr. zákoníku, tedy že stěžovatel nevěděl, že svým jednáním může takový těžší následek způsobit, avšak vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům o tom vědět měl a mohl. Zranění poškozeného nastalo podle obecných soudů v bezprostřední souvislosti s jednáním stěžovatele, který zaútočil na poškozeného, a to zákeřně úderem hlavou do obličeje, kdy poškozenému způsobil tržně zhmožděnou ránu v pravém obočí a podkožní krevní výron na čele vpravo, přičemž toto jednání u poškozeného vyvolalo úzkostně depresivní reakci na úraz (§146 odst. 1 tr. zákoníku), a následně se u něho rozvinula posttraumatická stresová porucha (§146 odst. 3 tr. zákoníku).
21. Obecné soudy se ústavněprávně konformním způsobem vypořádaly se stěžovatelovou obhajobou, podle které u fyzického napadení "nízké intenzity" nemohl očekávat psychický následek u poškozeného. Shora popsaná skutková zjištění shledaly určujícími pro závěr o zavinění stěžovatele, protože kritériem pro posouzení toho, zda jde o nedbalost nebo o jednání nezaviněné, a tím i beztrestné, je zachování či nezachování potřebné míry opatrnosti. Soudy nepochybily ani tím, že své úvahy vztáhly ke zdravotnímu stavu poškozeného, v důsledku čehož neuznaly stěžovatelovu obhajobu spočívající - ve stručnosti vyjádřeno - na relativně nízké četnosti výskytu uvedeného následku v případě "srovnatelných" fyzických napadení. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015 sp. zn. 4 Tdo 444/2015 vychází z odlišného skutkového a právního stavu, přičemž nyní posuzovaná věc je charakterizována jinými zdravotními problémy poškozeného. Nad rámec argumentace uplatněné stěžovatelem i obecnými soudy je třeba dodat, že závěry obsažené v napadených rozhodnutích nekolidují ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2017 sp. zn. I. ÚS 1038/17 (N 177/86 SbNU 819), který se týká situace, kdy možný následek jednání pachatele - úmrtí poškozeného v důsledku reflektorické zástavy srdce v příčinné souvislosti s napadením - nenastal a soudy nepodaly dostatečné odůvodnění svých závěrů ohledně toho, zda zmiňovaný mechanismus usmrcení byl (tamnímu) stěžovateli znám.
22. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe; k této zásadě lze uvést, že z popsaných okolností je zřejmé, že jednání stěžovatele nijak nevybočuje z běžných případů trestných činů, pro které byl odsouzen, a rozhodně nejde o případ, který by byl výjimečný svou nízkou společenskou škodlivostí a svým charakterem natolik atypický, že jej zákonodárce nemohl předpokládat.
23. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, coby zjevně neopodstatněného, z ústavněprávních hledisek obstojí.
24. Na základě výše konstatovaného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené požadavky řádně vedeného soudního řízení, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu