ECLI:CZ:US:2020:4.US.4009.19.1
sp. zn. IV. ÚS 4009/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Bradíka, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem, sídlem Gočárova třída 504, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. listopadu 2019 č. j. 10 To 132/2019-2206, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření a návrhem na přednostní projednání, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
1. Návrhem podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), kterým došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že krajský soud tímto usnesením zrušil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud"), kterým byl stěžovatel (spolu s dalšími obžalovanými) zproštěn obžaloby pro podezření ze spáchání trestného činu pletich při veřejné soutěži nebo veřejné dražbě podle §128a odst. 1 a odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Krajský soud se s tímto hodnocením věci neztotožnil, daný rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání.
3. Proti tomuto usnesení krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, k níž připojil návrh na vydání předběžného opatření (odročení hlavního líčení před okresním soudem) a návrh na přednostní projednání věci před Ústavním soudem.
4. Aniž by Ústavní soud přistoupil k meritornímu posouzení stěžovatelovy argumentace, musel ústavní stížnost odmítnout pro její nepřípustnost.
5. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Z uvedeného pak vyplývá, že Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.
6. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že dané řízení bude nadále pokračovat a je tedy stále věcí obecných soudů, aby dostály své povinnosti chránit dotčená základní práva a svobody (čl. 4 Ústavy České republiky). V této souvislosti je třeba poznamenat, že ačkoliv je okresní soud ve svém dalším postupu vázán právními názory krajského soudu, není jimi "svázán" potud, pokud má dostát ochraně základních práv a svobod stěžovatele. Proto by rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy trestní řízení nadále pokračuje, bylo v kontrapozici s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti (obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 1254/13 nebo ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 555/16, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovateli tak nic nebrání v případném řízení před soudem uplatnit totožnou argumentaci, jakou uvedl v ústavní stížnosti, a teprve po jejím vypořádání bude moci Ústavní soud posoudit, zda došlo k porušení stěžovatelových ústavních práv.
7. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Tento osud ústavní stížnosti sdílí rovněž akcesorický návrh na vydání předběžného opatření. Ústavní stížnost byla projednána v co nejkratší možné době, takže již nebylo třeba zabývat se návrhem stěžovatele na její přednostní projednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2020
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj