ECLI:CZ:US:2020:4.US.4037.19.2
sp. zn. IV. ÚS 4037/19
Usnesení
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci ústavní stížnosti spolku "HABEAS CORPUS", sídlem Ocelkova 643/20, Praha 9 - Černý Most, zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, sídlem Nádražní 344/23, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2019 č. j. 21 Nd 365/2019-243, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva financí, Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 17. 12. 2019 doručena ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019 č. j. 21 Nd 365/2019-243 z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, čl. 13 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
Napadeným usnesením rozhodl Nejvyšší soud o námitce podjatosti, kterou stěžovatel vznesl proti soudcům senátu 6 Cmo Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), jimiž jsou Stanislav Bernard, Milada Uhlířová, František Švantner, Vladislava Riegrová a Gabriela Barančíková, tak, že nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u vrchního soudu pod sp. zn. Nco 59/2019. V ní měli tito soudci podle rozvrhu práce rozhodovat na základě stěžovatelem uplatněné námitky podjatosti o tom, zda jsou vyloučeni soudci Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ve věci vedené pod sp. zn. 21 Co 63, 149/2019. Pod touto spisovou značkou je před městským soudem vedeno řízení o odvolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 11. 2018 č. j. 42 C 50/2017-139, kterým bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatele na určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí.
Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel se zabývat otázkou, zda jsou k tomu splněny všechny předpoklady podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takto vyjádřená subsidiarita ústavní stížnosti se po stránce materiální projevuje v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
Rozhodnutí nadřízeného soudu podle §16 odst. 1 občanského soudního řádu o tom, že není dán důvod vyloučení soudce podle §14 odst. 1 občanského soudního řádu, obecně nebrání tomu, aby byla námitka podjatosti vznesena i v dalších fázích řízení, jakož i v řízeních o opravných prostředcích. Předmětem rozhodování Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti se proto posouzení této námitky může stát teprve poté, co bude řízení ve věci samé skončeno, nebo kdy bude rozhodnuto o takovémto opravném prostředku (např. usnesení ze dne 18. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 359/16, usnesení ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 4079/17 nebo usnesení ze dne 17. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2946/19).
Tento závěr, jakož i z něj vyplývající následek spočívající v nepřípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je třeba vztáhnout i na případy, kdy je - jak je tomu ve věci stěžovatele - ústavní stížností napadeno usnesení o tom, že soudci nadřízeného soudu, kteří mají rozhodnout o vyloučení soudců rozhodujících v řízení o odvolání proti rozsudku ve věci samé, nejsou z projednání a rozhodnutí této věci vyloučeni. I kdyby totiž o stěžovatelem uplatněné námitce podjatosti soudců odvolacího soudu rozhodovali vyloučení soudci nadřízeného soudu, tato skutečnost by v případě nevyhovění této námitce sama o sobě neznamenala, že výsledek odvolacího řízení neobstojí z hlediska záruk spravedlivého procesu. Otázka, zda o odvolání nerozhodovali vyloučení soudci, by mohla být znovu posouzena v případném řízení o žalobě pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu. V tuto chvíli by tak byl případný zásah Ústavního soudu do zatím neskončeného řízení předčasný.
Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako nepřípustnou.
Pro úplnost se dodává, že usnesením ze dne 14. 1. 2020 č. j. IV. ÚS 4037/19-53 bylo o stěžovatelem uplatněné námitce podjatosti rozhodnuto tak, že soudce Pavel Rychetský není vyloučen z projednání a rozhodování této věci.