ECLI:CZ:US:2020:4.US.4096.19.1
sp. zn. IV. ÚS 4096/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Bredy Gronnebergové, zastoupené Mgr. Vladanem Valou, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2019 č. j. 24 Cdo 1718/2019-521, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. listopadu 2018 č. j. 18 Co 154/2018-470 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. května 2018 č. j. 60 D 231/2008-432, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a MUDr. Ivy Kloudové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího práva na "spravedlivý proces" podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva "na individuální posouzení věci" podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), principu rovnosti před zákonem ve smyslu čl. 1 Listiny a ("v tomto kontextu") principu primátu občana nad zákonem zakotveného v čl. 1 a čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, zásady legitimního očekávání ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a vlastnické právo podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, z odůvodnění napadených rozhodnutí a vyžádaného dědického spisu sp. zn. 60 D 231/2008 vedeného Městským soudem v Brně (dále jen "městský soud") se podává, že v řízení o pozůstalosti po RNDr. Josefu Čučkovi městský soud napadeným usnesením určil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti zůstavitele, výši jeho dluhů a jiných pasiv a čistou hodnotu pozůstalosti v částce 2 542 223,65 Kč (výrok I), potvrdil stěžovatelce (jako dědičce ze zákona) a vedlejší účastnici (jako dědičce ze závěti) nabytí dědictví (výrok II), určil odměnu soudních komisařů (výroky III a IV) a stanovil, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok V). Městský soud vypořádal stěžovatelčinu námitku, že závěť ze dne 26. 5. 1999, v níž stěžovatel odkázal vedlejší účastnici veškerý svůj nemovitý majetek, není platná, protože zůstavitel pořídil pozdější závěť (ze dne 27. 12. 2007), ve které všechen svůj majetek zůstavil svému vnukovi Kristofferovi Tobiáši Danielssonovi (dále jen "vnuk"). K tomu uvedl, že jmenovaného usnesením ze dne 27. 12. 2013 č. j. 60 D 231/2008-292 podle §175k odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") vyzval, aby podal žalobu na určení, že je závětním dědicem, ten sice žalobu podal, ale následně ji vzal zpět; vzhledem k tomu, že řízení o této žalobě bylo zastaveno, nelze považovat existenci pozdější závěti za prokázanou. K tomu dodal, že aktivní legitimace k podání žaloby nesvědčila stěžovatelce, ale pouze jmenovanému vnukovi.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením usnesení městského soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelčinu námitku, že městský soud nepostupoval správně, když povinnost podat žalobu uložil vnukovi, a nikoliv vedlejší účastnici, krajský soud označil v této fázi řízení za bezpředmětnou, neboť mohla své námitky uplatnit v odvolání proti usnesení ze dne 27. 12. 2013 č. j. 60 D 231/2008-292.
4. Proti tomuto usnesení stěžovatelka brojila dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že v něm nebyl uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodovací činnost obecných soudů je zatížena přepjatým formalizmem. Poukazuje na své podání po zpětvzetí výše zmíněné žaloby a tvrdí, že z něho bylo zřejmé, že namítá zánik závěti ze dne 26. 5. 1999, a vyvozuje, že závěr odvolacího i dovolacího soudu, že ničeho nenamítala proti usnesení (výzvě) městského soudu ze dne 27. 12. 2013, jsou nepřípadné. Argumentuje tím, že je zákonnou dědičkou a z jejího pohledu nebylo podstatné, kdo je závětním dědicem, protože na obě závěti dopadal §479 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Vzdal-li se vnuk svých dědických nároků, pak došlo ke změně procesní situace, protože pak byl "ve hře" jen dědický nárok její a vedlejší účastnice, přičemž vyšly najevo okolnosti, které svědčily o tom, že dědický nárok vedlejší účastnice zanikl. Nastala tak situace popsaná v §175k o. s. ř. (v tehdy platném znění) a městský soud měl vyzvat ji nebo vedlejší účastnici k podání žaloby podle §175k odst. 2 o. s. ř. Názor, že pouze vnukovi svědčí aktivní legitimace, je dle stěžovatelky, jak má plynout např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 3552/2008, nesprávný. V této souvislosti odmítá, že by se zániku dřívější závěti mohl dovolávat pouze závětní dědic, a postup soudního komisaře označuje za omezení práva (jí jako dědičky ze zákona) na přístup k soudu.
6. Podle Nejvyššího soudu měla stěžovatelka námitky proti shora uvedenému postupu soudního komisaře, jde-li o zmíněnou výzvu, uplatnit v roce 2013, a nikoliv v dovolacím řízení. Tím ale "vytěsnil" esenciální část dovolání, z jehož obsahu je patrno, že namítala nesprávný postup soudního komisaře při projednávání dědictví spočívající v tom, že nebyla vzata v úvahu existence druhé závěti (viz výše). K tomu stěžovatelka uvádí, že byla "v zajetí" soudního komisaře, protože žalobu podle §175k o. s. ř. nelze podat bez výzvy, a tvrdí, že v dovolání byl vymezen dovolací důvod spočívající v nesprávném výkladu §175k o. s. ř. (námitka, že nebylo přihlédnuto k tvrzením a důkazům o závěti ze dne 27. 12. 2007). V této souvislosti stěžovatelka, dovolávajíc se nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 (N 28/88 SbNU 411), tvrdí, že pokud se Nejvyšší soud zabýval pouze tím, že k podání žaloby měla být vyzvána vedlejší účastnice, a nepřihlédl k její argumentaci a zjevně vadnému postupu soudního komisaře, protože nebyl vymezen relevantní dovolací důvod, zatížil dovolací řízení vadou, kterou stěžovatelka označuje za "extrémní formalizmus".
7. Závěrem stěžovatelka shrnuje, že porušení práva na "spravedlivý proces" spatřuje v tom, že obecné soudy nerespektovaly ustálenou judikaturu i platnou právní úpravu, když nepřihlédly k tomu, co v řízení vyšlo najevo (konkrétně otázku možného zániku závěti ze dne 26. 5. 1999), odepřely jí přístup k soudu, když po zpětvzetí žaloby nepostupovaly podle §175k o. s. ř. Právo na "individuální posouzení věci" mělo být porušeno tím, že nebyla zohledněna výše uvedená procesní změna v průběhu dědického řízení, princip rovnosti měl být porušen tím, že jí (jako zákonné dědičce) nebyl přiznán "nárok" garantovaný §175k o. s. ř., a vlastnické právo tím, že jí nebylo přikázáno celé dědictví.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Stěžovatelka (ve stručnosti řečeno) namítá, že obecné soudy pochybily, jestliže za procesní situace, jak byla popsána výše, nevyzvaly ji nebo vedlejší účastnici k podání žaloby podle §175k odst. 2 o. s. ř. V soudním řízení však takto neargumentovala. Jak patrno z dědického spisu, resp. z napadeného usnesení městského soudu, stěžovatelka v dědickém řízení namítla neplatnost závěti ze dne 26. 5. 1999, a to poukazem na (pozdější) závěť dne 27. 12. 2007. Městský soud vyzval vnuka jako údajného dědice z této závěti, jehož dědické právo se (zcela logicky) jevilo méně pravděpodobné, neboť nepředložil originál závěti, aby podal žalobu podle §175k odst. 2 o. s. ř. Ten sice žalobu podal, ale vzápětí ji vzal zpět (a dědických nároků se vzdal), načež městský soud usnesením ze dne 7. 6. 2017 č. j. 93 C 2/2014-101 řízení o této žalobě zastavil. Vzhledem k tomu, že existence pozdější závěti prokázána nebyla, důvodně považoval městský soud závěť ze dne 26. 5. 1999 za platnou.
12. Stěžovatelka vytýká městskému soudu, že nepřihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, tj. k závěti ze dne 27. 12. 2007, přičemž tvrdí, že z jejích podání po zpětvzetí žaloby bylo zjevné, že namítá zánik závěti ze dne 26. 5. 1999 v důsledku toho, že o tomtéž majetku byla pořízena závěť pozdější. Stěžovatelce v tomto ohledu přisvědčit nelze. V odvolání proti ústavní stížností napadenému usnesení městského soudu namítla pouze, že namísto vnuka měl k podání žaloby vyzvat vedlejší účastnici, neboť právě u ní měly vyvstat pochybnosti, zda je závětním dědicem po zůstaviteli, touto námitkou se krajský soud zabýval a náležitě vypořádal. Ve svém dovolání pak stěžovatelka tuto námitku zopakovala, na což Nejvyšší soud přiléhavě zareagoval tak, že je uplatňována vada řízení, kterou se s ohledem na nepřípustnost dovolání nemůže zabývat (§241a odst. 1 ve spojení s §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu